Jako obránce měl jiné poslání, než střílet góly. Ale dva zásahy v reprezentaci může považovat za životní. Patřily ke klíčovým momentům tažení zlaté generace na přelomu tisíciletí. Proměněný nájezd v semifinále s Kanadou na šampionátu v Lillehammeru 1999, po němž pádloval hokejkou jak na kajaku. O šest let později ve Vídni obstaral vyrovnávací zásek ve čtvrtfinále s USA.
Vyhrál olympiádu v Naganu, na šesti šampionátech sklidil tři tituly. Stejný počet MS Jaroslav Špaček zažil coby asistent čtyř reprezentačních trenérů. Další medaile však nezískal. „Tohle jediné mě strašně mrzí,“ přiznává v rozhovoru pro deník Sport a iSport.cz rodák z Rokycan, který slaví padesátku.
Jako hráč jste měl spoustu důvodů k oslavám. Co jste přichystal k životnímu jubileu?
„Hlavně jsem dobrej, zdravej. Musím zaklepat. Nicméně za kariéru jsem posbíral dost známých a kamarádů. Bude rodinná oslava, k tomu řeším různé akce, kterých bude několik. Chci je rozmělnit do tří čtyř měsíců. Budu slavit pomaličku a hodně dlouho. Až mi bude jednapadesát, přestanu (směje se). Chtěl bych to zvládnout do prázdnin.“
Jako hokejista jste byl na třech olympiádách, šesti šampionátech a Světovém poháru. Příjmení vašich stálých partnerů v obraně začínala stejným písmenem: Kučera, Kubina, František Kaberle. S prvním z nich jste v době kolem Nagana drželi nejdéle ze všech, že?
„V nároďáku jsme spolu nastupovali předtím rok a půl, co se Franta vrátil z Ameriky. Jezdili jsme na všechny akce, Ivan Hlinka se o nás pak mohl opřít. Dali nás k sobě poté, co skončil Bukač. Já hrál jen Euro Hockey Tour, ale na velký turnaj mě až do olympiády nikdy nevzali.“
Podle pokročilých statistik jste byli v Naganu i jinde nejspolehlivější dvojicí. Víte o tom?
„Hráli jsme nejvíc, v plus/minus byli nejlepší v týmu, jen jsme nedávali góly. I když v Naganu jich moc nepadalo. I na mistrovství světa v 1999 jsme vynikali v různých věcech - ofenzíva, defenzíva, tranzice. Nechci tvrdit, že jsme byli špička v Evropě. Ale mezi TOP obrany jsme patřili.“
Po olympiádě jste se odpíchl do NHL, ale ještě předtím jste zamířil do Švédska. Pamatuju, jak nás s kolegou oslovil švédský novinář, že Färjestad shání beka. Napsali jsme tři jména - vaše, Jerofejeva z Vítkovic a sparťana Burdu. Vzali vás. Měl jste štěstí, co myslíte?
„Byl se na mě podívat Hakan Loob, který tam dělal manažera. Chtěli ruského beka Jerofejeva. Později mi Hakan říkal, že ho nevzali, aby za něj nemuseli platit. Měl ještě rok smlouvu. Mě a Vencu Burdu viděli na Spartě, jeli ještě do Plzně. Hráli jsme doma s Budějovicemi. Měl jsem asi dvě nahrávky, gól a ještě jeden vlastní. S Jirkou Kučerou jsme si s nimi šli sednout a tam to upekli.“
Pomohlo vám Švédsko hodně v další kariéře?
„Napřed byli na mě naštvaní. Zrovna získali titul, bylo mi třiadvacet, mladej kluk a hned mě dali do první pětky mezi reprezentanty. Byli tam Roger Johansson, Jörgen Jönsson. Hráli jsme i Champions League, ve čtyřech zápasech jsem dal tři góly. V listopadu se to zlomilo, neprohráli jsme jednadvacet zápasů v řadě, což je rekord, který drží dodnes. Od té doby mě začali brát.“
Pak jste vyhrál titul a odrazil se do NHL.
„Měl jsem podepsáno, ale po roce jsem se s nimi rozloučil a odešel na Floridu. Byli skvělí, řekli, že mám otevřené dveře a můžu se kdykoli vrátit. Musel jsem tedy vrátit peníze, ale nestáli mi v cestě. Loob hrál dlouho za Calgary, celá organizace byla špička. Tam jsem pookřál. Ten urputný, těžký švédský hokej mě připravil na NHL.“
Na Floridu jste odcházel se Slavomírem Lenerem, který dělal asistenta.
„Přišli jsme spolu, už tam byli Róbert Švehla, Radek Dvořák, u něhož jsem bydlel. Prosadil jsem se hned do prvního týmu, měl roční dvoucestnou smlouvu. Časem mi začal klesat icetime, 15. prosince mě najednou poslali na farmu. Do 15. ledna jsem se mohl rozhodnout, zda se vrátím do Evropy. První Vánoce támhle někde v New Havenu nebyly nic moc. Dlouhé cestování autobusy, zavraždění lidé kolem hotelu a podobné věci. Napadalo mě, co tam dělám. Ale měl jsem skoro bod na zápas, hrál hodně, byl na první přesilovce. O farmu jsme se dělili s Carolinou. Marka Malíka si tenkrát vytáhli, takže jsem tam zbyl sám.“
Co rozhodlo, že jste zůstal?
„Řekl jsem si, že chci hrát NHL, musím vydržet. Když už téměř uplynula doba, že bych se mohl vrátit do Evropy, povolali mě nahoru. Trenér (Kevin McCarthy) byl z Caroliny. Povídá: ‚Už tě tady nechci nikdy vidět. Sem vůbec nepatříš.‘ Poděkoval jsem mu a na farmě už nikdy nehrál.“
Tehdy se tedy všechno zlomilo?
„Myslím, že mě zkoušeli. Co vydržím, jestli se vrátím domů, co udělám, anebo zda opravdu stojím o to hrát NHL. Vrátil jsem se a měl hned dvě nahrávky doma proti Islanders s Robertem Reichlem.“
Prostřídal jste sedm klubů, byl všude zdejší, jak se říká. Kde jste se cítil nejlíp a kde naopak?
„Někde jsem hrál i dvakrát. (usměje se) Všude to bylo dobré. Jakmile se člověk dostane do NHL, musí si vážit, kde je. Ale nejhorší byla asi sezona, kdy mě vytrejdovali z Floridy. První výměna, nebyl jsem na to zvyklý. Tady šel člověk vždycky tam, kam chtěl. Šoupli mě do Chicaga, zbytek sezony se mi povedl. Podepsal jsem na tři roky, hráli jsme dobře, jenže přišel Brian Sutter. Úplný šílenec, myslím, že mě absolutně neuznával. Nedostal jsem tolik prostoru na ledě, jako když mě vyměnili. To bylo nejhorší období, i když Chicago miluju a je pro mě lepší než New York. Pan Wirtz nechtěl do klubu moc pouštět chlup, byli jsme takoví odstrčení.“
V jakém smyslu?
„Jiné týmy Original Six se topily v penězích, my létali komerčními spoji, spali jsme na místě a v pět ráno museli na letiště. Charter jsme měli, jen když se hrálo back to back. Na jednu stranu dobré, na druhou peklo. Mezitím spadly mrakodrapy v New Yorku. Všechno se otočilo, kvůli bezpečnosti jsme museli létat speciály. Sutter mě ale neměl rád a vyměnil mě za Lylea Odeleina do Columbusu. Prožil jsem tam dvě skvělé sezony, bohužel pak přišla výluka. Hrál jsem v extralize, pak mě chtěli zpátky do Chicaga, Briana mezitím vyhodili.“
Jenže?
„Už mě brali trošku jako veterána. Přišli Duncan Keith a další mladší kluci. Vychovával jsem je, těsně po Vánocích mě vytrejdovali do Edmontonu. Jel jsem na olympiádu a po ní jsme začali jízdu, která skončila až ve finále Stanley Cupu. To byla nejlepší sezona. Jenže přebudovávali mančaft a nabídli mi jen roční kontrakt. Od Buffala jsem dostal nabídku na tři roky.“
I tam jste byli celkem úspěšní.
„Dostali jsme se do semifinále a finále konference, až když to potom rozprodali. Odešli Briere s Drurym, nebylo to v mé třetí sezoně nic moc. Ale mně se dařilo, posbíral jsem 45 bodů, měl výborné zápasy proti Montrealu. Tak po mě skočili. Mohl jsem tam, nebo do Arizony, na golf… Ale nechtěl jsem se stěhovat z východního pobřeží, i kvůli jednoduššímu cestování a životu. Jste víc doma, nemáte tak dlouhé tripy. Montreal však vedl Jacques Martin, se kterým jsem si vůbec nesedl. Myslím, že už v tu chvíli byl starý trenér. Divím se, že v NHL pořád ještě je.“
Navíc v Ottawě, kde dřív působil. Proč byl Martin už tenkrát starý?
„Nechtěl se někam posouvat. Měli jsme mančaft jako kráva, v nejlepším rozpuku. Od Gomeze přes Giontu, Hal Gill, já s Hamrlíkem, Markov, Pleky, Halák s Pricem v bráně, vyskočil P.K. Subban. V roce 2011 jsme prohráli první kolo v prodloužení sedmého zápasu s Bostonem, který potom získal Stanley Cup. Bylo to prokoučované. Bohužel.“
Kariéru jste končil v Carolině v roce 2012. Už jste měl dost?
„Vyměnili mě za Tomáše Kaberleho, dohrál jsem tam čtyři měsíce. Udělali jsme play off asi o tři body. Kirk Muller, který předtím byl asistentem v Montrealu, dostal džob hlavního v Hurricanes a vytáhl mě, Brind´Amour dělal asistenta. Byli jsme domluvení, že zůstanu. Jenže zase přišla výluka. Řekl jsem, ať mě podepíší hned, anebo končím. Že nemusím tolik hrát, pomůžu vychovat mladé. Byl tam třeba Faulk, s nímž jsem bydlel na baráku. Bylo mi 37 let, měl jsem toho plné zuby. GM Rutherford řekl, že by mě podepsal, ale musí počkat, co z lockoutu vznikne, jaký bude rozpočet, jak dopadne smlouva mezi NHL a NHLPA. Dohodli se někdy před Vánoci. Vrátil jsem se do Plzně, kde jsme měli v bráně Tuukku Raska a pak získali titul. Pro mě super.“
Ale to už jste byl sám asistentem trenéra.
„Oni chtěli, abych hrál. Martin Straka měl v září čtyřicetiny, šel jsem na oslavu. Táta mi ještě povídá, že se vrátím se smlouvou a budu hrát. To víte, že se tam na mně střídali! Martin tedy ne. Ale pan Straka, jeho táta, brácha Michal, Milan Razým, Ruda Pejchar. Dávali si se mnou zelenou, pivo a hučeli do mě. Pak jsem se s Martinem domluvil, že budu dělat obránce. Individuální tréninky, začal jsem chodit na zápasy, zavedli jsme vysílačky. Potom se nehrálo nic moc, chtěli, abych chodil na střídačku a začal jezdit na zápasy venku. Když někdo chyběl, oblékl jsem se do výstroje a šel do tréninku jako osmý bek. Pak jsem naskočil na tři zápasy ve finále a vyhráli jsme.“
Nastoupil jste do posledních tří finálových utkání. Proč jste sedmé nedokončil?
„Strašně mě bolelo koleno. Chodil jsem předtím jen v pondělí hrát za staré pány, potom už ani to ne. Jen jsem posouval na ledě puky a dával je do rohů. Do pátého finále jsem naskočil po jednom tréninku. To bylo výborný, to se tedy povedlo.“ (směje se)
Jak se události seběhly?
„Jeli jsme do Zlína a já tušil, že nastoupím. Měli jsme jen pět beků. Volal jsem Pavlu Vostřákovi (bývalý útočník), měl restauraci a v ní pověšené moje brusle. Povídám: ‚Pavle, copak děláš?‘ On, že zrovna obědvá pod mými bruslemi. A já, jestli je může sundat. Pochopil. Volal jsem bráchovi, ať to opatrně sdělí tátovi, aby to s ním neseklo. Venca Kalina (vedoucí týmu) mi chtěl dát číslo 76, ale já, že s jiným než se šestkou hrát nebudu. Museli dres ještě připravit někde v Písku, hodinu a půl před zápasem ho přivezli. Ráno na rozbruslení jsem si připravoval hokejku, šel kolem Robert Záruba, a prý, komu jí obaluju. Já, že sobě. Smál se jak blázen. Na rozbruslení se na mě přišla podívat celá zlínská kabina. A večer jsem vyběhl.“
V sedmém duelu se dvakrát prodlužovalo, odstoupil jste po prvním nastavení. Měl jste dost?
„Jo, ještě jsme si s Jirkou Hanzlíkem nahrávali, že se mi to odrazilo před bránu a Okál minul. Na střídačce říkám Michalu Strakovi, že končím. Takže Mozík, rozcvič se. Už jsem nemohl. Obalil jsem si koleno ledem, oblékl tepláky a šel na střídačku. Martin Straka v 97. minutě rozhodl.“
To byl váš poslední triumfální moment. V reprezentaci jste jich zažil spousty. Životní trefou byl váš nájezd v Lillehammeru 1999, kdy jste v páté sérii rozhodl semifinále s Kanadou.
„V Lillehammeru se hrálo na dva zápasy, první jsme prohráli, druhý vyhráli. Šlo se do prodloužení, nakonec rozhodly nájezdy. Poslal jsem to Tugnuttovi mezi nohy.“
Jak se stalo, že padla volba na vás?
„Už předtím ve Švédsku v sezoně 1997/98 jsem každý trénink jezdil na druhého gólmana pět nájezdů. A když jsem dal dva, byla remíza, když tři, prohrál on. Sázeli jsme se o plechovku pití. Asistent trenéra se tam jednou šmrdlal a já zrovna proměnil všech pět nájezdů. Brankář rozsekal hokejku, já se mu vysmíval svou novou angličtinou. Trenér přišel, a že když bude nájezd, tak ho pojedu. Nejlepším střelcem byl Pelle Prestberg, který vyskočil z druhé ligy.“
A vás začali posílat na nájezdy místo něj?
„Jednou jsme hráli doma derby, myslím s HV 71. Prestberg uháněl za stavu 1:1 na bránu, faul, trestné střílení. A trenér, že jdu já. Tehdy mohl poslat, koho chtěl. Prestberg vedl bodování, ale dal jsem gól a potom ještě třikrát, všechno jsem proměnil. Ivan Hlinka to věděl a pak mě vybral. Jel jsem jako pátý.
Potom jste na ledě předváděl kajak. Nepovažovali to Kanaďané za výsměch?
„Víte, co bylo nejhorší? Na Floridě mi končila první smlouva. Kanadu vedl jako GM Bryan Murray, který byl zároveň manažerem Panthers, a měl mi dát nový kontrakt. No, a já je poslal domů a zapádloval u střídačky. Můj kajak se mu asi moc nelíbil, smlouvu mi však nabídl. Jednocestnou na dva roky. Jen mě druhý rok vyměnil.“
V roce 2004 jste v Praze po zranění v duelu s Kanadou nedohrál. Pak se vzpomínalo, že kdybyste ve čtvrtfinále proti USA šel na nájezd, postoupilo se dál. Měl byste zájem?
„Já jsem se o to nikdy nehlásil. Ale vím, že jsem měl jet nájezd ve Vídni 2005. Jenže už jsem nemusel. Vokoun to chytil a bylo hotovo.“
Ale předtím jste vstřelil vyrovnávací gól na 2:2. Zápas se vyvíjel zrcadlově opačně jako o rok dřív v Praze. Američané vedli 2:0, vyrovnali jste, tehdejší kat Andy Roach tentokrát nedal.
„Ano, Hlaváč dokonce dal znovu nešťastně vlastní gól. Voky si pak počkal, co Roach udělá a chytil puk do lapačky.“
Byl to poslední záblesk vaší zlaté generace?
„Tam to většina ukončila, ale ještě přišla olympiáda 2006. Nároďák vzal Lojza Hadamczik. Katastrofa. V Turíně jsme získali bronz, přitom měli mančaft na zlato. Ještě lepší mužstvo se sešlo v Salt Lake City (2002). Vypadli jsme smolně ve čtvrtfinále. Válcovali jsme Rusáky, strašně je přestříleli, ale prohráli jediným blbým gólem Afinogenova po buly.“
Bylo mužstvo lepší než v Naganu?
„Tady jsme byli o čtyři roky starší a lepší. Jediné, co mě mrzí, že jsem se nedostal na olympiádu ještě v roce 2010. Měl jsem formu jako hrom, s Hamrem (Hamrlík) jsme oba hráli výborně, ve dvojce spolu. Růža nás nevzal. Dostali se tam jiní z Evropy, což myslím byla hloupost. On mi pak vysvětloval, že nechtěl vzít oba, jen jednoho, ale rozhodl se nakonec takhle.“
Vancouver nedopadl dobře, nicméně Vladimír Růžička si vás za pět let vybral jako asistenta.
„Skončil jsem v roce 2012, v dalším jsme s Plzní vyhráli titul. Potom byla olympiáda v Soči a po ní vyhodili Lojzu. Naskočili jsme my. Byl jsem na horách a slyšel, že Růža půjde k nároďáku. Povídám manželce: ‚Dávám tomu dva dny a zavolá mi.‘ Ozval se ještě ten den večer.“
Od té doby jste to táhl se všemi, kromě Miloše Říhy. Z jakého důvodu?
„Dal mi nabídku, ale na rovinu jsem mu řekl, že s ním bych nedělal. Věděl jsem, jaký je, jeho způsob trénování šel jiným směrem, než jsem si představoval. Byl tam s ním Alby Reichel, ještě mě přemlouval. Nebyl jsem však přesvědčený, že by to klapalo. Nechtěl jsem, abych vydržel půl roku a pak oznámil, že končím. Nevyznělo by to dobře, proto jsem tam nevlezl. Možná jsem udělal chybu. Vzali Karla Mlejnka, já se vrátil s Filipem Pešánem a Martinem Strakou.“
Pešán je rovněž svůj, nebo ne?
„Byly dobré i horší věci, ale bylo to fajn. Škoda, že to nedopadlo.“
Jako asistent jste u národního týmu zažil čtyři trenéry. Máte šest šampionátů, dvě olympiády a World Cup. Víte, že to je skoro stejně, jako když jste ještě hrál?
„Je to pravda. Ovšem jako hráč jsem přišel o dvě mistrovství světa kvůli zraněním v letech 1997 a 1998. Tehdy jsem na turnaj i odcestoval, ale těsně před ním jsem si vyvrkl kotník na Švédských hrách. Odjel jsem domů s Milanem Hejdukem, který dostal pukem do obličeje. Jako trenér jsem navíc nezískal medaili. Třikrát jsme postoupili do semifinále. Na olympiádě v Koreji a předtím na mistrovství v Minsku a v Praze 2015. Pokaždé jsme skončili čtvrtí.“
Nevrátilo se vám, co jste si vybral jako hráč?
„Tohle je jediné, co mě strašně mrzí. Z celkem sedmi zápasů, v nichž jsme se mohli posunout k medailím, jsme nevyhráli ani jeden. Ani jeden! Někdy chybělo málo. S Vláďou Vůjtkem jsme v Rusku 2016 dostali ve čtvrtfinále s Američany gól na 1:1 z ofsajdu a prohráli na nájezdy. V Praze jsme jim v semifinále nedali ani gól. Pak jsme odešli a kluci hned získali po letech bronz.“
Nyní děláte manažera mládeže v Plzni. Starší syn David už začíná sahat po NHL. Co mladší Jacob, který je útočník?
„Nechtěl se mnou tolik bruslit pozadu. Ale ne, jsem i rád, že jeden je obránce a druhý útočník. Jacob dává góly, hokej ho baví, což je důležité. Je mu šestnáct, trénuje v Rokycanech, hraje v Žebráku. Potřeboval by zrychlit nohy. Ale ruce a hlavu na to má.“
JAROSLAV ŠPAČEK
Narozen: 11. února 1974 v Rokycanech
Hráčská kariéra: Plzeň (1992-97, 2004-05, 2012/13), Färjestad (1997-98), Florida (1998-2000), New Haven (1998-99), Chicago (2000-2002, 2005-06), Columbus (2002-04), Slavia Praha (2004-05), Edmonton (2005-06), Buffalo (2006-09), Montreal (2009-11), Carolina (2011-12)
Bilance v NHL: 13 sezon, 880 zápasů, 345 bodů (82+263), v play off 61 utkání, 18 bodů (4+14)
Reprezentace: 118 zápasů, 8 gólů, 3x ZOH (1998, 2002, 2006), 6x MS (1999, 2001, 2002-05), 1x Světový pohár (2004)
Největší úspěchy: zlato ZOH (1998), 3x zlato MS (1999, 2001, 2005), bronz ZOH (2006), finále Stanley Cupu (2006)
Stav: ženatý, manželka Lenka, synové David (20), Jacob (16)
