Na uvedení do Síně slávy reagoval slovy Karla Gotta: „Tohle jsem opravdu nečekal.“ Petr Vichnar nelovil Zlaté slavíky, ale ve zlatých časech českého hokeje vypouštěl nesmrtelné hlášky. „Dotkli jsme se hokejového nebe!“ křičel po gólu Martina Procházky ve finále šampionátu ve Vídni 1996. „Je to tam! Tak přece jen existuje spravedlnost!“ zvolal při zlaté trefě Petra Svobody na olympiádě v Naganu. „Jinak všechno vyžral Robert Záruba,“ usmíval se televizní gentleman.
Jeho sametový hlas zná mnoho sportovních fanoušků. Nejen hokejových. Petr Vichnar komentoval i alpské lyžování, krasobruslení, házenou, vodní slalom. „Děkuju svým dětem, svým manželkám. Doma mě skoro neznali,“ pronesl při slavnostním uvedení do Síně slávy v pražské Nekázance. S dalšími dvěma Petry Nedvědem a Svobodou rozšířili počet jejích členů na 153.
Po Luďku Brábníkovi, který kromě psaní a komentování hokej taky trénoval, a rozhlasové legendy Aleše Procházky se stal Vichnar třetím zástupcem médií, jehož přijali mezi nesmrtelné. Pokud nepočítáme obránce Jaromíra Meixnera nebo brankáře Josefa Mikoláše, kteří po skončení hráčské kariéry pracovali jako novináři.
Vichnar doprovázel komentářem přenosy ze šestnácti hokejových mistrovství světa, osmkrát byl na olympiádě. Zažil zlatý věk českého hokeje, byl u zisku světových titulů i triumfu na olympiádě. Uměl dát najevo bezprostřední emoce. Ale zároveň s nimi dokázal pracovat.
„Musíte to správně uvážit. Něco jiného je ligový zápas, kde je třeba udržet emoce na uzdě, aby vás neobvinili, že někomu straníte, a jiná věc národní tým. Tam emoce musí občas propuknout, nelze však vřeštět na diváky při každém překročení modré čáry. S tím jsem šetřil. Ale když něco opravdu bylo, zařval jsem si s velkou chutí. Shodou okolností v Naganu to bylo jen dvakrát v play off, všechno jinak vyžral Robert Záruba ,“ smál se. „Ale zaplaťpánbůh za to, protože to dělal dobře. Vítězný finálový gól jsem si však užil. Hluboce se mi vryl do paměti.“
Bonmoty si nepřipravoval dopředu. A tak mu občas bezděky ulétlo něco, co nechtěl. Zrovna v Naganu nazval Petra Svobodu jednatřicetiletým veteránem. „Někdy se to povede víc, někdy míň. Ale i hokejisti udělají chybu, jednou zahrají úžasně, jindy průměrně. Taky ta slova o spravedlnosti. Taková volovina… Ale my jsme tehdy dali asi dvě tyčky, Patera jel sám na bránu. Říkal jsem si, že si gól zasloužíme. Na finále jsme šli přesvědčení, že to musí klapnout. Stejně jako letos v Praze. Když už jsme urazili takovou cestu, máme takového gólmana a takové mužstvo, uděláme ten poslední krok. Čekalo se dlouho – stejně jako letos – a nakonec to dopadlo,“ vracel se Vichnar.
Začátky za komunismu
S hráči vycházel dobře, ale současně ctil zásadu, že je třeba oddělovat sympatie a objektivitu. „Vznikla tam některá celoživotní přátelství. Pak je hrozně těžké komentovat někoho, koho znám i jinak než jen z ledu. Pak jsem si na to začal dávat pozor, protože novinář musí zůstat objektivní.“
Jeho prvním šampionátem byla zlatá Praha 1985. Vichnar zavzpomínal, jak ho po něm jeho hokejoví kamarádi dostali. „Jirka Králík a Pavel Richter mě zatáhli do Sporthotelu v Průhonicích a já doteď nevím, jak jsem se tehdy dostal domů. Oni totiž umí nejen hrát, ale taky oslavovat. Asi ze mě vytáhli adresu a zavolali taxi. Ale probudil jsem se v poledne doma ve své posteli,“ doznal se.
Komentovat začínal ještě za komunistů. V divné době příkazů, zákazů a zamlčování nebylo žádoucí se projevovat, nechávat průběh emocím. O různých tématech a lidech se nesmělo mluvit ani psát. Když třeba nastoupil za Kanadu emigrant Peter Šťastný, měli zakázáno říct jeho jméno. Přitom v televizi ho všichni viděli. Zato Rusové byli vzor.
„Hlídali, jestli akce Kanady nekomentujeme s větším zaujetím než útoky Sovětského svazu. Ale když se hrálo v zámoří, kde bylo dvacet tisíc diváků, logicky člověk podvědomě zvyšoval hlas, aby byl při té vřavě slyšet,“ líčil Vichnar.
Po převratu se na kanále OK3 začala v noci vysílat utkání NHL. „Dávali jsme pak i finále play off Pittsburgh – Chicago a já při něm usnul. Pak mě prolili kafem a třetí třetinu jsem zase komentoval. Ale tahle změna po revoluci byla úžasná. Najednou se všechno vyčistilo a člověk mohl komentovat normálně,“ vybavil si.
U mikrofonu zažil Vichnar i velmi těžké chvíle. Největší hokejovou tragédií v přímém přenosu byl těžký úraz Luďka Čajky 5. ledna 1990, na jehož následky reprezentační obránce zemřel. „Přímo na stadionu byl tehdy Jan Slepička. Bylo to opravdu zlé. Sám jsem zažil smrťák při sjezdovém lyžování v Garmisch-Partenkirchenu, kde se zabila Ulrike Maierová, maminka dvou dětí. Když máte komentovat smrt na obrazovce, jsou to ty nejtěžší okamžiky. Nevzpomínám na ně rád,“ řekl.
V BBV chce pokračovat
V televizi komentoval od roku 1982. Za víc než čtyři desetiletí se jeho práce výrazně změnila. Zejména nástupem internetu. „Najednou byl divák daleko informovanější a my jsme museli hledat zajímavosti, jimiž bychom komentář obohatili. Což se daří hlavně tehdy, když jste s tím týmem a dýcháte s ním, chodíte na tréninky a taháte z nich rozumy. Hrozně se posunula i technika. Na mistrovství světa 1985 prakticky neexistovala televizní grafika. Jednou za třetinu se objevil čas a skóre, takže jsme to připomínali my každé dvě tři minuty,“ vyprávěl.
Komentovalo se mnohem střídměji než v dnešní době. „Popis dění na ledě byl podle našich šéfů smrtelným hříchem, tvrdili, že to si můžou pustit rádio a nekoukat na televizi. Dneska však mají mladí lidé k přenosu puštěné ještě tři další věci a u toho komunikují na mobilu. Komentátor jim musí trochu napovídat, kdy se mají na obrazovku podívat. Já jsem ale jako stará škola zůstal u svého,“ uvedl Vichnar.
Pořád moderuje pořad Branky, body, vteřiny. V České televizi dostal nabídku i na další rok a chce pokračovat. Komentování hokejových přenosů nechal už dřív. „Po zlaté Vídni 2005 jsem si po dvaceti letech řekl, že stačilo. Bylo to úžasných dvacet let. Zažil jsem zlatý věk českého hokeje: Nagano, zlatý hattrick, Vídeň 1996, kdy si sedlo úplně všechno... Pro mě jsou to úžasné vzpomínky a zážitky. Považuji to za velký životní dar,“ přiznal Petr Vichnar.
