Malá se mnou cvičí, jsem její sluha, směje se Nedvěd. Jeho nový byznys zaujal i v Benfice
V roli generálního manažera protančil zlatou Prahou při loňském šampionátu. A dál? Dál už Petr Nedvěd (54) v hokeji nic nechystá. Jeden z nejlepších českých plejerů, co kdy nastoupili v NHL, se vrhnul do jiných světů. Ale především je z něj táta pětileté dcery Naomi. „Nejdůležitější člověk v mém životě. A je celá po mně, čerti s ní šijí,“ usmívá se v rozhovoru pro iSport někdejší vynikající útočník, reprezentující na olympiádě Česko (2014) i Kanadu (1994). Asi vás překvapí, jaký byznys rozjel a co má společného s Benfikou Lisabon.
Nechybí vám hokej?
„Chybí. Když jste v něm odmala desítky let, tak snad ani nejde říct, že se bez něj obejdete. Už ho ale nechodím hrát jako dřív do Letňan, radši si zajdu na tenis. Blíží se lyžařská sezona, takže budu pravidelně vyrážet na lyže. Z hokeje mi nejvíc schází parta fajn borců. Pořád vzpomínám na mistrovství světa v Praze, na generálku v Brně už míň… (směje se) Ale co, dostali jsme se z toho a zapnuli v pravý čas. Ten stres v Brně a chvíli po něm nakonec k něčemu dobrý byl. Praha už je ovšem taky historie, pozici GM jsem opustil a teď je mojí hlavní a klíčovou náplní moje dcera.“
Užíváte si roli táty na maximum?
„Jednoznačně. Strašně jsem se na ten čas těšil a neříkám to proto, že bych to říkat měl a každý rodič by to tak měl mít. Mluvím naprosto upřímně. Malá se mnou pěkně cvičí, u nás doma jsem v podstatě její sluha… Má po mně obrovskou energii, je neskutečně živá, baví ji všechny možné blbosti. Celej já…“ (usmívá se)
Naomi je už pět roků, berete ji jako svou parťačku?
„Přesně tak. Je ve věku, kdy od ní dostávám skvělou zpětnou vazbu, je to ten nejlepší věk, o který nechcete jako její táta přijít. Protože vás chce mít u sebe, baví ji to se mnou a zároveň mě potřebuje. Za deset let se ze mě stane chodící bankomat a její nejčastější věta bude: Tatínku, otřes se… A druhá věta bude znít: Jo a s ničím mě neotravuj… (směje se) Říkám to v nadsázce, ale takové jsou zkrátka fáze života.“
Kluka hokejistu si nepřejete?
„Ne. Zas tolik mně ten zimák nechybí.“
Přitom se kolem zimáků teď dost točíte, s čímž souvisí váš nový projekt. O co přesně jde?
„Ne nadarmo se říká, že v hospodě vznikají nejlepší nápady. Já to tak určitě mám. Když se s kamarády sejdu u piva, logicky dost často probíráme i hokej. V tom našem českém je pořád velké téma výchova hráčů, vidíme to všichni, jak nám ubývají počty hráčů v NHL. Občas světu ukážeme jako třeba loni v Praze, ale nebudeme si nic nalhávat, všechno tak růžové není. A i ke mně se dostávají příběhy z různých zimáků, jak to dnes probíhá na trénincích nebo zápasech malých kluků. Někteří rodiče drží v rukách stopky, měří synkovi čas a pak si stěžují u trenéra, že kluk hrál málo. Takových a podobných bizarních příběhů najdete spoustu. U piva vzpomínáme, jak neskutečně se doba změnila, jak to chodilo za nás, kdy všichni rodiče drželi pospolu, fandili všem, jezdilo se společně na zápasy jedním autobusem a panovala u toho skvělá nálada. Dnes je všechno jinak, spíš dusno, nadávky a podobně. Však to znáte. Rodiče kolikrát chtějí víc než děti. To přináší problémy, nezřídka to končí těžce narušenými vztahy v rámci rodiny. A my tomu chceme předcházet.“
A na co jste přišli?
„Mám kamaráda Honzu Fencla, který umí vzít nápad a dotáhnout ho do reality. Na začátku jsme stavěli platformu pro firmy, které se pohybují hlavně ve financích, hazardu a alkoholu. Nazvali jsme ji Responsiblo. V těchto oborech je velké téma compliance, čili dodržování zásad a zodpovědné podnikání a přesně to naše řešení pokrývá chytrým vzděláváním. Tak jak to dnešní doba vyžaduje. Postupem času nám došlo, že podobné věci řeší i sport. Tlak, emoce, mladí hráči, rodiče, prostředí v kabině… Letos jsme proto platformu přizpůsobili i hokeji a fotbalu. Klubům pomáháme nastavit jasná pravidla a komunikaci s rodiči tak, aby prostředí kolem mladých i dospělých bylo zdravější. Ukázalo se, že o to mají zájem nejen sportovní kluby, ale i firmy.“
Uklidnit prostředí kolem dětí a juniorů
Když zůstanu u rodičů na hokeji, váš program je dokáže vychovat nebo lidově řečeno vyklidnit?
„V podstatě ano. Nabízíme klubům nástroj, který jasně nastaví vztah s rodiči hráčů. Dodneška míváte na zdech zimáků na oprýskané zdi přilepené jakési desatero bodů pro rodiče, jak se chovat. A tím to končí. Někde není ani to. My to dáváme klubům do ruky v moderní a srozumitelné formě. Vše je popsané, vysvětlené a nastavené tak, aby všichni věděli, co se od nich na stadionu i mimo něj čeká. Odpadá vám věčné dohadování se s rodiči, kteří často myslí věci dobře, ale někdy vidí jen svoje dítě a emoce je strhnou. Klubům tím mizí spousta zbytečných starostí, které se řeší pořád dokola mezi trenéry a rodiči. A nejde jen o tuhle oblast. Platforma klubům pomáhá i s dalšími tématy, která dnešní sport řeší. Smyslem je, aby prostředí kolem dětí a juniorů bylo klidnější a férové.“
Je o váš projekt na české sportovní mapě zájem?
„Těší nás, že je veliký. V krátkém čase jsme se dostali do většiny extraligových klubů a dnes je naše platforma k dispozici všem hokejovým týmům v republice. Ve fotbale s ní pracuje pražská Slavia, která byla jedním z prvních zapojených klubů. Kluby také chtěly, aby byla dostupná po celé zemi, nejen pro profesionály. Takže jsme připravili řešení, které může využít jakýkoli oddíl. I ten nejmenší na vesnici, kde to dělají srdcaři po práci. Dostali jsme výbornou zpětnou vazbu a je to pro ně zdarma. Mluvíme i s FAČR, protože nám jde o stejnou věc.“
Zajímavé je, že s projektem nechcete zůstat doma, ale míříte i do zahraničí. Jak složité to je?
„Platforma je připravená pro celý svět. Umí všechny jazyky, její obsah je přizpůsobený konkrétní zemi. Zapojujeme už i zahraniční kluby. V září jsme byli pozvaní do Benfiky Lisabon, abychom jim platformu osobně představili. Chtěli vidět, jak funguje a pomohlo i to, že umí portugalsky. To už pak člověka zahřeje u srdíčka. A věříme, že další dveře se nám budou otvírat.“
Byť i tady jde o byznys, nakolik je pro vás důležité, že vaše služba ve finále pomáhá lidem?
„Ano, je tam i ten lidský faktor. Osobně jsem rád, že touto formou zůstávám částečně u hokeje a že jde o pozitivní věc. Fotbal mám rád taky. Každý chlap má svoje ego, takže mě těší i fakt, že s naším produktem jsme první na světě.“
Při domlouvání rozhovoru na téma, co dnes děláte, jste mi říkal, že se zrovna stěhujete do nového. Co si pamatuju, kdysi jste se chtěl usadit ve zrekonstruované vile na Ořechovce, pak jste si našel místo u Mánesu, následovala Malá Strana, teď jdete zase jinam. I tohle je byznys?
„Na úplném prvopočátku nebyla myšlenka, že koupím bydlení, udělám z něj lepší bydlení a se ziskem ho prodám. Spíš postupem času to tímhle směrem vykrystalizovalo. Klíčová věc pro mě je žít na hezkém místě v Praze, ale pokud k vám časem dorazí zajímavá nabídka, zvažujete ji. S čímž je pro změnu spojená výzva najít si něco dalšího jinde, pěkně to zrekonstruovat. Tak, aby to korespondovalo s novými trendy bydlení. To je asi má odpověď.“
Raději elitní hráč z Evropy, nebo řadový z NHL?
Vrátím se ještě k hokeji, blíží se olympiáda. Bavilo by vás poskládat si nominaci na únorové Hry?
„Upřímně, ze dne na den se ze mě stal fanoušek. Nic víc, nic míň. Neodvážil bych se někomu radit na dálku a zvenčí, nominaci vždycky provázejí různé vlivy, o kterých 99 procent lidí nemá šajn. Tak to zkrátka je. Trenéři a generální manažer jsou s hráči úzce spjatí, jsou zcela v obraze a podle toho se výběr hráčů odvíjí. Každopádně se na olympijský svátek hodně těším.“
Pryč je éra šesti nebo sedmi desítek českých hokejistů v NHL a kdy se o našincích, co dělali 50 nebo 60 bodů za sezonu, skoro nemluvilo. Dnes máme takových pomálu. Nemrazí vás z toho?
„Mě spíš mrazí z toho, že jakýkoli šedesátibodový hráč v NHL dnes dostává osm milionů dolarů na osm let… (směje se) Ale vážně. Ty naše počty kluků v NHL souvisí s tím, jak dlouhodobě děláme hokej my a jak ho dělá svět. A stejné je to podle mě s českým fotbalem. Je to jednoduchá rovnice, kupecké počty. V našem případě je mistrovství světa v Praze výjimkou, jinak se nám moc nedaří. Hráče, kteří hrají v NHL prim, spočítáme na jedné ruce.“
Chápete uvažování Radima Rulíka, který v hlavě porovnává, zda je pro potřeby národního týmu víc hráč z elitní formace evropského týmu, hrající kolem 20 minut, anebo řadový hráč týmu NHL s polovičním prostorem?
„Vím, jak to Radim myslí a rozumím jeho pohledu na věc. Nedivím se mu, že takhle přemýšlí. Kdybych se měl rozhodovat já, mám v tom naprosto jasno. Osobně si nedovedu moc představit, že hráče z NHL zvyklého na porci osmi až desíti minut, vystavím do situace, že mu na olympiádě naložím dvojnásobek plus přesilovku a budu po něm chtít, aby spolurozhodoval zápasy. Myslím, že Radim to vnímá stejně. Nechtěl bych daného hráče stavět do nekomfortu, na jaký není zvyklý a v němž prakticky neexistuje.“
Dá se až říci, že to vůči němu není fér?
„Na konci dne není, přesně tak. Souhlasím s tím, že na krátkodobé akci musíte hráče napasovat do rolí, na jaké jsou zvyklí ze svých klubů. A obráceně taktéž. Z přesilovkového hráče v klubu přece přes noc neudělám borce, který mi bude skákat do střel a hrát oslabení. Neříkám, že to je nadlidský úkol, ale proč se vystavovat zbytečnému riziku? Něco jiného je mít hráče v přípravě spoustu týdnů, s tím si můžu hrát. Ale těžko předělám hokejistu ve chvíli, kdy přiletí na olympiádu a za dva dny se hraje.“
Tomu rozumím. Pak je tu ovšem druhý pohled, kdy si hráč NHL poví zhruba toto: Tak já se dostanu do NHL, a byť dostávám v zápase polovinu času než hráč v Evropě, pořád jsem ten, který hraje nejlepší ligu na světě a musel pro to něco udělat. A asi víc než hráč z extraligy nebo Švýcarska. Proč by měl mít přednost přede mnou? Ať už nominačně nebo rolí.
„Jasně. Pak se ale podívejte na Nagano. Nechci se vracet padesát let dozadu, když to přeženu, ale ten princip je stále stejný. Ivan Hlinka dobře věděl, že by nedělalo dobrotu vzít jen kluky z NHL, protože by vznikl problém s rozdělením rolí. Vzal hráče z Ameriky, kterým věřil, že rozhodnou zápasy a pak kluky z Evropy, o nichž věděl, že se přetrhnou v jakékoli pozici. Tím vytvořil ideální prostředí pro vznik potřebné chemie v týmu. A znovu, před olympiádou nemáte čas udělat z Pavla Frantu. Absolvujete dva, tři tréninky a jdete na to.“
