Hubáček: Trenér jen křičel a ponižoval

„Když jsem poslední den odcházel, tak mi jeden z ruských kluků říká, ať na Rusko nevzpomínám ve zlém,“ líčí devětadvacetiletý útočník, který se těsně před vypršením přestupního termínu vrátil do Vítkovic.

„Že jsou tam i jiné mančafty, ale trenéra Krikunova má jen jeden. Trenéra ze staré školy, vychovaného Sovětským svazem. Který se podle toho chová a jedná.“

To se projevovalo jak?
„Ať se dělalo cokoliv, bylo to všechno ve stylu člověka shodit, ponížit. Dát mu najevo, jak je neschopný, vysmát se mu. V tom se Krikunov úplně vyžíval. Nemyslím, že to dělal schválně. Prostě byl tak minulým režimem vychovaný. Pro mě, jako pro kluka, který socialismus nezažil, to bylo nepochopitelné. A stejně to vnímali i ruští kluci.“

Jak vás ponižoval?
„Nemyslím konkrétně mě, ponižoval všechny. Všichni víme, jak je ve sportu důležitá psychika, pozitivní náhled, vzájemné podporování. Abyste šel do zápasu s chutí. Jenže tam se všechno bralo negativně. Všechno bylo špatně. Nahrajete doleva, dostanete seřváno. Nahrajete doprava, dostanete seřváno. Ještě než začne zápas, zdrbe vás trenér za předchozí utkání. Těsně před tím, než jdete na led...V tom se fakt těžko hraje hokej. Byl jsem tam sedm měsíců a jen za tu dobu z týmu odešlo třináct hráčů. Kanaďan Law to vydržel jen do konce září. I pro něj to bylo něco neuvěřitelného.“

Takže vědět, co vás čeká...
(skočí do řeči) „...nikdy bych tam nešel! Řadu věcí časem přehodnotíte. Co mi v červenci připadalo otřesné, třeba večeře na báze, tak mi v prosinci přišlo normální. Prostě jsem nevečeřel, protože se to fakt nedalo. Na to si časem zvyknete, ale po hokejové stránce to nešlo.“

Copak jste si před odchodem do Nižněkamsku nezjišťoval žádné informace?
„Věděl jsem, že město je nic moc, ale to vydržíte. Zvyknete si. Věděl jsem, že je trenér náročný a je to pod ním těžký. Říkal jsem si, náročné? Všechno se dá přežít a trénování mi nikdy nevadilo. Ale realita byla fakt extrém.“

Například?
„Řeknu to takhle - v Rusku hrajete za týden třeba čtyři zápasy, potom je týden bez zápasu. Člověk by řekl, že čtyři zápasy v týdnu a k tomu přelety přes celé Rusko, to bude záhul. Ale pro mě to byl odpočinkový týden. Protože na tréninku jsme jeli od rána do večera. Ráno hodina led, třicet minut schody, třicet minut běhání a odpoledne dvě hodiny na ledě. Další den dopoledne padesát minut na ledě, úprava, padesát minut led, úprava, padesát minut led, převlečení a čtyřicet minut posilovna. A další den zápas. Když pak trenérovi říkáme, že jsme unavení, tak vám řekne, že jsme přece měli odpoledne před zápasem volné. Že jsme si za tu dobu museli odpočinout. A když ne, tak prý nemáme tělo v pořádku a máme jít k doktorovi. A tak jedete furt. Nebo hodinu v kuse taháte pneumatiky, na kterých vám sedí dva hráči. Čtyři kluci se z toho pozvraceli a trenér jen řval, že jsme líní, jenom bereme prachy a nic neděláme.“

Sám jste to přirovnával k filmu Tankový prapor...
„Jo, to bylo úplně přesné. Vojáci tam třeba zpívají refrén: Když jsme jeli na tu vojnu vesele, to jsme ještě nevěděli, do jaký jdem prdele. A tohle to přesně vystihuje. Těšil jsem se, byl jsem naladěný a teprve tam jsem poznal, do čeho jsem vlastně přišel.“

Rusko vám nevyšlo. I před dvěma lety jste se neprosadil ve švýcarském Bernu, také jste odcházel rozladěný. Dá se to v něčem srovnat?
„Taky jsem o tom přemýšlel, ale porovnat se to nedá. Do Bernu jsem šel na konci sezony, abych zůstal v zápasovém zatížení kvůli mistrovství světa. Trenér mě tehdy postavil před hotovou věc, že je moc cizinců, že hrát nebudu. Že si mě brali jen jako zálohu, kdyby se něco stalo. To mě naštvalo. Ale jasně, že jsem si říkal, jestli teda není problém ve mně.“

A na co jste přišel?
„Já neumím hrát na sebe. Vnímat hokej jen tak, že já jsem ten hlavní a všechno ostatní je vedlejší. Někdo hraje hokej pro peníze, někdo pro holku v hledišti, někdo pro góly. Co žene mě, a dělá můj výkon výkonem, je týmová hra. Vím, že tohle po zápasech říká každý. Že nejdůležitější je tým a ne jeho góly, bla bla bla. Ale já to tak opravdu cítím. A venku jsem se do týmu nedostal. Necítil jsem, že jsem opravdu jeho důležitou součástí. A to se pak na mém výkonu odráží. I trenér ve Švýcarsku mi říkal, že když přijde na zápas a nebude znát žádná jména, budu jeden z prvních, kterého si všimne. Na ledě prý vypadám jako hráč za milion dolarů, ale něco mi chybí. Něco, co by mě dostalo na vyšší úroveň.“

Řekl co?
„Bohužel. Říkal, že hraju s pukem, že jsem vidět a lítám nahoru dolů, ale když se po zápase podívá na statistiky, nemám ani bod. A pak je tam kluk, který vidět není a má dva góly. A na to se venku hledí nejvíc. Já se neprosadil, to říkám na rovinu. Rusko byl extrém, ale neprosadil jsem se. Asi mi k tomu fakt něco chybí. Věřím, že ve Vítkovicích to teď bude o něčem jiném.“