Jiří Fischer: Umřel jsem, ale chci se vrátit

Ten večer v zápase jeho Detroitu s Nashvillem o hodně přišel. Zároveň vyhrál svůj život. Scházelo maličko a tehdy 25letý dvoumetrový pořízek skonal u střídačky.

Od té doby vyhlíží den, kdy uslyší ono spásné: Jsi zcela zdráv, můžeš hrát… Ta skvělá zpráva k jeho uším zatím nedorazila. A kdo ví, zda někdy přijde. Třeba ne. Zkoumání srdce dosud nepřináší kýženou propustku na led.

Ale hromotluk Fíša se nevzdává, a byť zatím nedokáže restartovat svoji kariéru, zachraňuje lidské životy jiným. Díky jeho nadaci přežili svoji smrt už dva lidé. „Nakonec ta má nehoda k něčemu byla,“ říká tiše a ve chvíli, kdy mu z očí tečou slzy.

Jirko, na stránkách vaší nadace svítí hesla jako třeba Milujeme život. Přežili jsme, jsme šťastní. Tak se vás ptám, jste šťastný a spokojený?
„Jsem šťastnej, že jsem naživu. To stoprocentně. Význam slova štěstí je pro mě samozřejmě jiný teď a tehdy. Dřív mě nezajímalo nic jiného než se stát nejlepším obráncem na světě. A šel jsem za tím. Pak se stalo to, co se stalo. Srdeční abnormalita v mém těle eskalovala v to, že jsem umřel na střídačce. Když mě kamarádi vzkřísili a utekl nějaký čas, svět byl pro mě najednou jiný.“

V čem nejvíc?
„Najednou jsem nebral jako samozřejmost, že má někdo někoho rád. Že mám skutečné přátele, o které se mohu opřít. Přestal jsem být sobcem, který si šel v profesionálním sportu tvrdě za svým snem. Naučil jsem se spoustu dobrých věcí.“

Vysvětlili vám experti přesně, co se ve vašem těle dělo, proč došlo k srdeční zástavě?
„Šlo o atrioventrikulární fi brilaci. To je stav, kdy se srdce chvěje, ale neprobíhá žádná krev v těle. Upadl jsem do bezvědomí, protože můj mozek nedostával žádné živiny. To byl můj fyzický stav. V tu inkriminovanou chvíli bylo srdce extrémně rozpumpované. Museli mi ho zcela zastavit, aby se rozběhlo v normálním chodu. Jinak by to nešlo. A těch příčin byla celá řada. Jak se říká, nejhorší bouřka vždycky přijde naráz, ale ten vítr ji signalizuje. Všechno se to sečetlo. Měl jsem špatnej balanc elektrolytů v krvi, zvýšené hodnoty odpadních produktů v krvi, víc věcí. Byl jsem dehydrovaný, napadly mě různé viry, bakterie, promítl se i psychický a fyzický stres z dění na ledě, dokonce změna počasí hrála roli. Když vás kousne jeden mravenec, nic se neděje. Pokud jich je tisíc, máte problém. A tak jsem to měl já.“

Zjišťoval jste si později podobné případy?
„Určitě. Je jich spousta. Ale moc lidí jich nepřežilo.“

Jiří Fischer • Michal BeránekVy jste se do života vrátil i kvůli vytrénovanému tělu. Ale hlavní zásluhu má zřejmě týmový lékař Colucci, že?
„Já měl kliku naprosto ve všem. To je na knížku, jaké jsem měl štěstí. Pár utkání před tím jsem měl při zápase od hokejky roztržené obočí, chtělo to pár stehů. Tehdy doktor seděl u stropu haly v press boxu. Kdyby se mi to srdce zastavilo tam nebo v jiné hale než v Detroitu, nechci pomyslet, jaký by to mělo konec. A další klika. Tony Colucci je doktor z pohotovosti. Zachraňování lidí má na denním pořádku. Být tam někdo jiný, asi by nepostupoval s tak chladnou hlavou jako Tony. On byl vůdcem týmu, který mě vracel do života. Opravdu jsem měl štěstí naprosto ve všem. I v tom, že jsme byli jedním z prvních klubů v NHL, který se na stadionu vybavil elektrickým defi brilátorem. Kousek od haly máme nemocnici. Byla připravena policie, která by mi případně razila cestu do špitálu. To vím z vyprávění manželky, já byl samozřejmě v bezvědomí. Klapalo to úžasně. I z toho důvodu jsem založil nadaci. Řada lidí mi zachránila život, tak jsem si řekl, že by bylo fajn, kdyby můj příběh pomohl jiným.“

A povedlo se…
„Jsou to neuvěřitelný věci. Měli jsme možnost udělat několik sympózií a dalších akcí. Díky nim lidé vygenerovali tolik finančních prostředků, že se defibrilátory dostaly za poslední tři roky na padesát míst v jedné z vytypovaných aglomerací. A dvěma lidem to zachránilo život. To je fantastický…“ (dojatě)

Na to nejde nic říct…
(po chvilce mlčení) „Zachránilo to dva lidské životy a stovkám lidem jejich kamarády. Dopomohli jsme k úpravě legislativy v Kanadě tak, že na různých místech se dalo kolem čtyř tisícovek defibrilátorů. To je taky fantastické. Bez našeho přičinění by se ta věc taky pohnula, ale ne tak rychle. Ono se vždycky čeká, až dojde na nejhorší. Pak se teprve věci mění. Na druhou stranu ten přístup chápu, zabrání se panice. S nadací se snažíme do co nejširších vrstev dostat povědomí, jak se zachovat, když je třeba první pomoc. Proto všude možně ukazujeme masáž srdce kombinovanou s dýcháním z plic do plic.“

Poznal jste ty šťastlivce, kteří vaší nadaci mohou děkovat za záchranu života?
„Ano. Zrovna loni jsme měli jednu prospěšnou akci a dostali jsme e-mail od pána. Byl obézní a strachoval se, že si neužije svoje děti. Jenže se také bál jít k doktorovi. Ten by mu totiž řekl, že je na tom špatně a brzy umře (s pohnutým hlasem). Strašně se bál. A na té akci nás ten pán slyšel s Tonym (Coluccim) přednášet. Bavili jsmese o tom, že se lidé musí o sebe líp starat. Nakonec šel k doktorovi, ten mu opravdu řekl dost špatných věcí. Byl mladej, kolem pětatřiceti a nevěřil, že se dožije maturity svých dětí. Že si nezatancuje s dcerou na bále. Ale on to nezabalil, začal se o sebe starat, zhubl přes padesát kilo. Poslal nám krásný dopis. Psal, že díky naší přednášce dostal zásadní impulz, užívá si dětí, sportuje a je mu dobře jako nikdy předtím. Je krásné zjistit, že naše snaha má smysl. A když se jednu takovou zprávu dozvíme každý rok, je to naprosto úžasný…“ (utírá si slzy)



Je krásné, že se vůbec nestydíte za své emoce…
„Víte, já je po té události absolutně neskrývám. V Čechách se moc nenosilo ukazovat emoce. Říkalo se, že je to lidská slabost. Já se v posledních letech naučil naprostý opak. Je to mnohem lepší než v sobě všechno dusit. Jste upřímný k sobě a k lidem okolo. Žádná faleš. Prostřednictvím nadace nabádáme lidi, aby se svěřili se svými zážitky. Píší odevšad. Ta moje nehoda není zrovna nejpříjemnější událostí. Není jednoduché to jen tak skousnout. Já měl velké štěstí, že jsem kolem sebe měl rodinu. Nedokážu si představit, co bych dělal, kdybych na to byl sám. Byla by to enormně depresivní záležitost. V tu dobu jsem měl snoubenku, dnes je to má manželka. Bez ní bych tu určitě nebyl v takové pohodě, v jaké jsem teď. Ona se mnou byla čtyřiadvacet hodin denně, bylo až neuvěřitelný, co pro mě udělala. To samé moji rodiče.“

Mají o vás nejbližší stále strach?
„Uplynulo už čtyři a půl roku a ta nejistota je tam pořád. A obrovská. Jestli se mi to stane znovu, kdy se to stane. A protože mám docela dost práce a ne vždy můžu vzít telefon, tak když se mi manželka nemůže dvakrát, třikrát po sobě dovolat, hlavou jí probíhají ty nejhorší myšlenky. Nedivím se jí. Ze tří metrů viděla, jak jsem umřel. To v ní logicky zanechalo stopy. Popravdě řečeno, úplně přesně nevím, jak se s tím moji nejbližší vyrovnávají. Každopádně se snažím být v co nejlepší kondici. Abych okolí ubezpečil, že na tom nejsem tak špatně.“ (s mírným úsměvem)

Jiří Fischer zpátky na ledě. • Barbora Reichová - SPORT

Možná vás naštvu. Ale přece jen to povím. Nejste nakonec za tu vaši nehodu rád? Kdyby se nestala, těžko byste zachránil jiné lidské životy.
„Já bych strašně rád hrál NHL, strašně. Ale jinak s vámi musím souhlasit. Faktem je, že se každý den peru s tím, že nemůžu hrát profesionálně hokej.“

Ale definitivní konec nadějí to není, ne?
„Dokud neprojdu kardiovaskulárními testy, nemůžu o pokračování kariéry přemýšlet. Ty testy podstupuju každým rokem, uvidíme, jak to bude za tři, čtyři roky.“

Co je pořád za překážku?
„Tep mám pravidelný, ale je tam elektrická abnormalita. Pro normální život to není problém, pro zapojení se do profesionálního sportu to problém je.“

Manželka se o vás bojí. A co vy, nemáte o sebe strach?
„Snažím se nic nepřehánět. Respektuju svoji situaci. Na druhou stranu, přemáhám se v posilovně, což se rodičům a manželce moc nelíbí. Berou to, ale je mi jasné, že ty emoce v sobě dost dusí.“



Najdete vůbec den, kdy si na svoji nehodu a vše, co s tím souvisí, nevzpomenete?
„Jedině, když mám hodně práce. A já se snažím mít jí hodně. Pokud jsem s rodinou, s dětmi, líp se zapomíná. Stejně je ale těžké se těm myšlenkám vyhnout. Nejčastěji myslím na to, jak se opakování stejné události vyhnout. Devadesát devět procent dní v roce je mi dobře, ale pořád je tam to jedno procento…“

Povězte mi, věříte bezmezně, že si jednou ten opravdový hokej znovu zahrajete?
„Když se mi to stalo, moje víra o návratu byla stoprocentní. Jednoznačná. Dnes se ta víra změnila spíš v doufání. A až mi bude šedesát, víra se nejspíš promění v poznání, že je po nadějích (s hořkým úsměvem). Uvidíme, nevzdávám to. Tenkrát mi bylo pětadvacet, teď mi není ani třicet, jsem někde v polovině hráčského života. Dělám maximum a říkám si, že by bylo prima vrátit se."

Pokud to shrnu, cítíte obrovskou kliku, že žijete, anebo proklínáte den, kdy se vám to přihodilo?
„Od té doby se na vše dívám velice pozitivně, změnil se mi život. Ve spoustě ohledů k mnohem lepšímu. Hlavně v osobních vztazích. Naučil jsem se lépe žít.“

Jste lepší člověk?
„To musí posoudit ostatní. Ale uvědomil jsem si skutečnost pojmů jako přátelství, rodina, láska. My ty pojmy bereme naprosto automaticky, ale ono to tak v životě není.“

Za slzy se Jiří Fischer rozhodně stydět nemusí. • Barbora Reichová - SPORTSledoval jste případ Alexeje Čerepanova, který na rozdíl od vás neměl potřebné štěstí a i kvůli zanedbanému přístupu lékařů skonal na stadionu v Čechově?
„Samozřejmě. To samé potkalo Sergeje Žoltokse. Snažil jsem se ptát kluků, jak to s Čerepanovem bylo, sledoval jsem zprávy. Já bych si strašně přál, aby i ostatní sportovci, kterým se v budoucnu něco stane, dostali stejnou šanci k návratu do života jako já. Alexej ani Sergej bohužel tu šanci nedostali. Neměli stejné štěstí.“

V Red Wings pracujete jako ředitel hráčského rozvoje. Staráte se o talentované hráče, z kterých by mohly vyrůst hvězdy Detroitu. Je jasné, že vám to těžko nahradí pocity spojení s děním na ledě, přesto, jaká je to práce?
„Hodně zajímavá. Má to dost do sebe. Hráčům se snažím předávat filozofii našeho klubu. Jde o kluky od 18 do 25 let, o draftované hráče, kteří se na farmě připravují na přechod do NHL. Mojí úlohou je zajistit, aby ti kluci, jakmile přijdou do Red Wings, co nejdříve zapadli do naší koncepce. Snažíme se v nich vypěstovat psychickou odolnost, vůli vyhrát každý osobní souboj. To jsou v dnešním hokeji, kdy už každý umí bruslit, vystřelit a má super gólmana, nejdůležitější atributy. Spousta organizací na tom zakládá svůj hokej. A my se snažíme dělat to líp než ostatní.“

Zároveň však vypomáháte českým juniorům při srazech reprezentační dvacítky, stal jste se skautem v NHL pro trenéra národního týmu Hadamczika. Co si od toho slibujete?
„Je fajn, že jsou v Detroitu nakloněni tomu, abych v Česku pomáhal. Konzultoval jsem to s nejvyšším vedením Red Wings a souhlasilo. Ze všeho nejvíc si přeju zlepšit v týmu komunikaci. Mezi trenéry i mezi hráči. Bez ní to nejde, jinak se nedostaneme dopředu. Nejdůležitější je se s každým perfektně seznámit a vytvořit co nejlepší kolektiv. Aby energie z nás trenérů přešla i na hráče. Budeme mít několik soustředění, takže je čas na tom zapracovat. Jsem tu v roli pomocníka, zásadní rozhodnutí je na Miroslavu Přerostovi (hlavní kouč). Doufejme, že to bude k užitku a náš tým bude perfektně připraven na mistrovství světa. Naše fi lozofi e je jasná. My trenéři sestavu určovat nebudeme. Hráči nám musí ukázat, kdo si ji zaslouží.“

Fischer se zdraví s Aloisem Hadamczikem. • Barbora Reichová - SPORT

Od prvního zlatého šampionátu „dvacítky“ uplyne deset let. Co myslíte, kdy bude možné na něj znovu navázat?
„V českém povědomí je zakořeněné, že náš mládežnický hokej na tom není dobře. Pokaždé tady slýchávám, jak jsme na tom špatně. Já to vidím tak, že to nyní děláme jinak než ve světě. Ostatně, tak tomu bylo vždycky. Jde o to poučit se a dál makat. Konkurence se změnila. Před deseti lety se nepočítalo se Švýcary, s Němci, Nory, Dány, teď už jsou právoplatnými členy elity. Když budeme mít všichni zájem společně pracovat, zlepšíme se dohromady a český hokej půjde nahoru. Je strašně důležité mít podrobný obrázek o hráči, pak mu můžete pomoci. Proto se v Detroitu seznamuju s rodiči hráčů, s jeho nejbližšími, abych poznal přesnou tvář toho kterého kluka. Jedině pak mu můžete pomoci.“

Je vidět na českých hráčích, že chtějí?
„Určitě. Zlepšujeme se den ode dne.“

Dostanete se na mistrovství světa na přelomu roku?
„Ano. Samozřejmě záleží i na názoru manželky, já její pohled na věc hodně respektuju. Zachránila mi život.“