Komentář Petra Diase: Proč Holík přestal bojovat

Jedni by se pod jeho slova podepsali bez mrknutí oka, druhým svým neúnavným pitváním pořádně lezl na nervy. Prostě nikomu nebyl jedno. Po více než čtyřech letech ale pravidelná rubrika bodyčeky Jaroslava Holíka končí. Nutno říci, bohužel.

K Jaroslavu Holíkovi jsem vždy choval velký respekt. Obdivoval jsem ho jako výtečného hokejistu, uznával jako schopného a především úspěšného trenéra. Sedl mi i po lidské stránce.

V živé paměti mám naše „soukromá“ setkání na jeho vejminku ve Světlé nad Sázavou. Zatímco v hokejových arénách působil zpravidla přísně a téměř nepřístupně, doma byl úplně jiný. Byl rozverný, neustále popichující svoji manželku a hlavně pozorný společník.


Ta proměna byla až neuvěřitelná. Po svérázném a hlučném kouči, který se svezl po hráčích při sebemenším náznaku flákání, ani památka. Na Vysočině pobýval za vysokou zdí a bytelnou branou neobyčejný pohodář. Ale aby nedošlo k mýlce, hokej byl vždy hlavním tématem jakékoli debaty.

A dokázal se také pořádně rozohnit, jakmile padla slova o nepravostech v českém hokeji. Když byl při síle, neměl problém trefovat se do všeho a do všech.

Nasekal si tím řadu nepřátel, kteří mu nemohli přijít na jméno. „Nemlčel jsem za komunistů, nevím, proč bych měl držet hubu teď, když máme demokracii,“ tak obyčejně reagoval ve chvíli, když se jej někdo z přítomných pokusil umírnit, nebo mu jen doporučoval, aby si dával pozor na to, co říká.

Jaroslav Holík v době, kdy trénoval • SportHolíkova přímočarost a odvaha mi vždy imponovala. Několikrát jsem se sám přistihl, že aniž bych chtěl, právě ten jeho pohled na věc jsem bránil před ostatními, kteří za Holíkovými větami viděli spíš jeho nabubřelost a vulgaritu.

Proto na rovinu přiznávám, že mi osm let stará úplatková aféra vyrazila dech. Stejně jako moji kolegové jsem si také položil otázku: Proč?
Je mi jasné, že ti, jimž ležel Holík v žaludku, se teď radují. Vidět padat neposkvrněnou legendu je musí určitě těšit. Já jsem na tom opačně.



Stále hledám vysvětlení a napadá mě jediné. Hokejové prostředí v Česku není zrovna ideální. Stačí se poptat trenérů u mládeže, nebo rodičů, abyste zjistili, jak to chodí. Že třeba musí hrát syn sponzora, přestože talentu moc nepobral. Jenomže tatínek přece platí do klubové pokladny a takové „nadšence“ by nebylo dobré ztratit.

A ne zcela fér věci se v minulosti děly i na seniorské úrovni. Našly by se příklady, kdy se v národním týmu objevili hokejisté jen kvůli tomu, že tím stoupla jejich tržní hodnota a následně se pak lépe prodávali...

Jaroslav Holík s asistentem Pavlem Hynkem na střídačce české dvacítky • Archiv Sport

Prostředí, kde jsou úplatky přehlíženy a tolerovány, každého časem pohltí. Jistě, Holík za totality patřil k té menšině, která měla sílu se vzepřít. Tehdy ale dokázal tlak zvládnout.

Byl silný a měl jasnou vizi, kam chce svoji rodinu a hlavně dvě své děti, Roberta a Andreu, nasměrovat. Což se mu ostatně i povedlo. Teď, přesněji před osmi lety, se však ocitl v jiné pozici.

Po zisku dvou titulů mistrů světa v řadě s dvacítkou se mu už ta vize zřejmě ztratila. Jeho hokejový expres nikam nemířil. Přestal bojovat a s hokejovým prostředím, kde vládly a stále vládnou protekce a peníze, se smířil. A průšvih byl na světě.

Jaroslav Holík udělal blbost, pokud bych si s prominutím vypůjčil jeho slova, za kterou teď platí. I když byl jeho krok neakceptovatelný, jsem proti jakékoli štvanici na Holíka. A upřímně, pořád chci věřit tomu, že si o peníze sice řekl, ale nikdy mu neskončily v kapse.