Turek: Výstroj nemám, všechno jsem rozdal
Představte si, že seknete s tím, co vás celý život naplňovalo. A čím jste si vydělali pořádný ranec peněz. Co dál? I to řeší gólmanRoman Turek, který v létě ze dne na den ukončil aktivní kariéru. Brankářský nestor promluvil o tom, co stálo za náhlým rozhodnutím, kam se poděla jeho kompletní výstroj nebo jaký je pro něj rozdíl mezi poctivou a uměle vytvořenou chutí na pivo.
Každý konec kariéry slavného hokejisty má svůj příběh. Tenhle byl velice strohý. Zkrátka ze dne na den si gólman Roman Turek usmyslel, že s řemeslem sekne. Přišel do šatny, řekl, že končí a šlus. Už žádný další zápas. „Výstroj je pryč, nemám ji. V brance už mě nikdo neuvidí,“ trvá si na svém 40letá legenda.
Při rozhovoru pro Nedělní Sport usrkává minerálku v restauraci, z níž je vidět na plochu Budvar Areny. Počínání budějovického týmu, který se pohybuje na špici tabulky, pečlivě sleduje…
Už je to ale jiný zážitek než stát v brance. Jak vůbec trávíte volný čas?
„Zatím je ho dost a já si užívám, že nemusím přemýšlet, jestli stihnu své věci vyřídit před tréninkem, nebo až po něm. Nebo nemusím čekat až na dny, kdy budu mít volno. Zatím si nestěžuju. Navíc trávím hodně času s rodinou, což jsem dřív tolik nemohl.“
Nuda vás dosud nepřepadla?
„Chvíli jsem se začal nudit z toho hlediska, že mi chyběl pohyb. Když jsem totiž oznámil konec, dal jsem si oraz úplně se vším. Po nějaké době jsem zjistil, že bych si potřeboval zajít na kolo, protáhnout se nebo zahrát třeba squash. Není to samozřejmě v takové míře, jako když jsem hrál, ale už jsem začal pracovat na nějakých pravidelných věcech. Třeba to kolo, squash a podobně…“
| TURKOVY MILNÍKY |
| Květen 1970. V jihočeských Strakonicích se narodila budoucí brankářská legenda. Tatínek malého Romana přivedl v sedmi letech na zimní stadion, a protože výbava pro hráče do pole byla už rozebrána, Turkovi připadla brankářská výstroj. „Trenér řekl, jestli mám chuť si to zkusit, tak jsem řekl proč ne. A už jsem u toho zůstal,“ vzpomíná dnes již vysloužilý brankář. Duben 1990. Vytáhlého gólmana si brzy vzaly pod svá křídla Budějovice. Ale ještě než stihl odehrát první ligový zápas, postavil se do branky národního týmu v přátelském duelu s Kanadou, do něhož nastoupil kombinovaný reprezentační B-tým. Až v září téhož roku si Turek připsal premiéru v nejvyšší soutěži na ledě Košic. Květen 1996. Roman Turek dovedl jako nejlepší hráč turnaje národní tým k historicky prvnímu zlatu na MS. Gólman Norimberku předvedl životní výkon a v další sezoně odešel do zámoří. „Roman chytal neuvěřitelně. Řadu jeho zákroků jsem prostě nechápal,“ vyprávěl finský útočník Teemu Selänne. „Byl to jeden z úspěchů, kterých si cením nejvíce, odchytal jsem všechny zápasy,“ přidává Turek. Únor 1998. Český národ se zalykal blahem po olympijském triumfu v Naganu. I on mohl být u toho, ale o triumf, díky němuž by se mohl pyšnit členstvím ve věhlasném Triple Gold Clubu, jej minul. „Tenkrát mi volal Hlína (trenér Hlinka) a řekl, že mě sledovali, ale já v tu chvíli byl jako dvojka a nechytal. Navíc jsem měl problémy s třísly. Řekl mi na rovinu, jak to je, že berou Čemana s Hnildou, ale že stejně pokud bude v pořádku, tak všechno odchytá Hašan,“ vypráví Turek. Červen 1999. Za zkušeným Edem Belfourem toho moc neodchytal, přesto se podílel na zisku Stanley Cupu pro Dallas. „Nebýt Belfoura, tak jsme pohár asi nikdy nevyhráli, chytal špičkově,“ pochválil parťáka Turek. „Já jsem se na tom tolik nepodílel. Byl to jiný pocit než třeba ve Vídni.“ V létě 1999 pak jako první Čech v historii přivezl svatý grál do Česka. V dalších sezonách se stal jedničkou St. Louis a následně Calgary, získal dvakrát William M. Jennings Trophy. Březen 2005. Při výluce v NHL přijel pomoct mateřským Budějovicím k návratu do extraligy. Přivezl si s sebou i kamaráda Andrewa Ference, oba byli miláčky publika. Společně s dalšími hvězdami Prospalem, Dvořákem či Neckářem dotáhli mužstvo přes baráž s Jihlavou zpět do nejvyšší soutěže. A Turek už se po výluce do NHL nevrátil, kariéru dochytal v Budějovicích, kde zažil třikrát semifinále extraligy a také účast v zatím jediném ročníku Ligy mistrů. Srpen 2010. Legendární brankář se připravoval na další sezonu, měl s Mountfieldem platnou smlouvu, ale ze dne na den se 5. srpna rozhodl skončit. Gólmanskou výstroj rozdal a už nikdy ji podle svých slov neobleče. „Přestal jsem cítit to nadšení, musel jsem se do tréninků nutit. Zjistil jsem, že už jsem dal hokeji všechno, co ve mně bylo,“ shrnul své pocity. Konec překvapil o to víc, že Budějovice se po dvou letech vyhrabaly z bahna, do něhož zabředly pod vedením koučů Bokroše a následně Tlačila. „Tenkrát jsem měl taky náladu se na všechno vysrat, ale pořád jsem cítil motivaci to zlomit. To už teď nemám.“ |
Vaše tělesné proporce nahrávají snadnému nabírání kilogramů. Navíc v létě si každý hokejista rád dopřeje nějaké to pivo navíc. Neměl jste s tím problém?
„Snažím se mít pravidelný pohyb. A pokud přeci jen ucítím, že přibírám na váze, tak je třeba si nějaký to pivko odpustit. (usmívá se) Navíc se musí hlídat strava jako taková. Ale to je u většiny sportovců, kteří ukončí kariéru.“
Zatím vypadáte velice dobře. Když mluvíme o tom pivu, už jste poznal, kolik si jich můžete dopřát, abyste pak vše zvládl vypotit?
„Celkově je v létě chuť na pivo větší. Takže v tomhle případě tu mluvíme ještě o období, kdy jsem fungoval pod dozorem trenérů a vlastně chodil do práce. (usmívá se) Teď po konci kariéry už je to s tou poctivou žízní, která bývala po tréninku, slabší.“
Máte nějaké zaručené fígle na onu poctivou žízeň?
„Mám vyzkoušeno, že třeba sauna nebo pára nejsou to pravý. Řekl bych, že je to taková uměle vytvořená žízeň. Člověk se musí hýbat, zašlapat si na kole, něco si zahrát. Pak je to úplně o něčem jiném. Pak je to teprve ten poctivý pocit, na který se těšíte.“
Konec aktivní kariéry je pro řadu sportovců neřešitelný problém. Co bude dál? Přeci nejde do konce života nic nedělat…
„To určitě nejde. A ani bych to nechtěl, jen sedět a rozjímat. Dřív nebo později může nastat situace, že se začnu nudit, ale zatím to nepřišlo, takže spíš vyčkávám…“
A až přijde nuda, do něčeho se vrhnete.
„Jo, ale nechci skočit hned do první věci, která se mi naskytne. Sleduju, co se kolem mě děje, chodím s různými lidmi na schůzky. A neřešíme jen věci, co se týkají hokeje, ale i ostatních odvětví. Chodím třeba na kafe s kamarády, kteří nejsou sportovci, ale podnikají, jsou majitelé firem a podobně. Spíš si v tuhle chvíli rád povídám o jiných věcech, než je hokej.“
Vás neláká zůstat u hokeje?
„Samozřejmě bych u něj rád zůstal, ale může to dopadnout jinak. Kdybych našel něco jiného, co mě naplňuje, tak proč ne? Zatím ale nic takovýho nemám. A proto vyčkávám… Jsou určité věci, které by mě zajímaly, a když je s někým řeším dopodrobna, většinou zjistím, že by to nebylo ono. Nechci se do něčeho pustit s tím, že to jen zkusím a pak zase vycouvám.“
Můžete být konkrétnější?
„Něco určitě přijde, ale zatím nemůžu říct konkrétní směr, protože prostě sám nevím.“
A když se vrátíme k hokeji, bavila by vás trenéřina?
„Jak se to vezme. Určitě ne u velkého hokeje, spíš bych chtěl třeba pomoct menším klukům. A nechtěl bych hlavně trénovat jedno mužstvo. Lákalo by mě třeba pracovat s gólmany nebo sledovat určité týmy a poradit, když bude potřeba. Nechci být trenér, který se věnuje jednomu mužstvu a nic jiného nevidí.“
Proč?
„Ta práce je o tom, že máte pod sebou celý tým a ten musí fungovat od gólmana přes obránce až po útočníky. A na to bych se necítil. Spíš bych chtěl mít různě staré brankáře, sledovat třeba jejich vývoj, pomoct, poradit…“
Z jakého důvodu byste se necítil na koučování celého týmu?
„Je třeba poskládat všechno tak, aby tým kompletně fungoval. To znamená herní systém, taktiku, postavit k sobě hráče, kteří si vyhovují. Na to bych asi neměl cit.“
Když jste to nevyzkoušel, tak to přeci nemůžete vědět…
„Právě že jsem si to kolikrát zkusil. Za tu dobu, co jsem hrál, se mi často stalo, že jsem přemýšlel nad tím, co trenéři vymyslí. Spoluhráče z týmu jsem znal dobře, viděl jsem je v zápasech, každý den na tréninku a přitom bych si nikdy netroufnul říct, že tihle dva by měli hrát spolu a tenhle třetí by měl jít k nim do lajny. To prostě nikdy nebyla a ani nebude pozice pro mě.“
Vy jste hrál osm let v NHL, kde jste si přišel na slušné peníze, ale přesto, potřebuje člověk jako vy najít uplatnění po kariéře i kvůli financím?
(dlouho přemýšlí) „Je to tak napůl. I proto říkám, že se zatím nemusím bezhlavě do něčeho hrnout, abych měl stálý příjem. Určité investice mám a začal jsem s tím, ještě než jsem skončil s hokejem. Zkrátka nejsem ve fázi, že bych teď jen čerpal z ušetřených peněz. Není to samozřejmě takové, jako když máte smlouvu s klubem, který si vás cení, ale nestěžuju si. Na peníze, které jsem si vydělal v zámoří, jsem zatím nemusel sáhnout.“
Čeho se týkají vaše investice?
„Je toho víc, ale třeba mám tady v Budějovicích činžák, který kompletně pronajímám. Jsou tam byty, spodní patro je obchod. To je třeba jedna věc, ze které mám příjem.“
Vy jste sice „roztrhal“ hráčskou smlouvu, ale s klubem jste stejně spjatý. Figurujete jako viceprezident budějovické mládeže…
„Jsem ve správní radě, ale je to funkce, která není nijak placená. Je to pro mě zase něco nového, seznamuju se s tím, co vlastně takováhle činnost obnáší. Jde o to, že máme pod sebou lidi, kteří pracují s mládeží a když je nějaká nová myšlenka, řekneme k tomu svůj názor, jestli je dobré se tímhle směrem ubírat, nebo ne.“
Hned po oznámení konce kariéry jste proklamoval, že už v životě neobléknete výstroj. To jste ji spálil, či co?
„To zase ne, ale prostě ji nemám.“ (směje se)
Betony zůstaly v šatně, nebo jste je dal dětem na hraní?
„Prostě jsou pryč. Výstroj jsem rozdal známým. Už se mě na to ptalo hodně lidí a všem odpovídám, že vážně nic nemám. A hlavně jim říkám, že ani nic nepotřebuju, protože chytat už nikdy nebudu.“
A není vám to líto?
„Ne, proč?“
Co když za vámi přijdou kamarádi, ať si s nimi jdete zahrát nějaký srandamač?
„Už za mnou s tímhle přišlo dost lidí.“
A co jste jim řekl?
„Rád si s váma přijdu zahrát, ale budu třeba v obraně. Do branky už ale nevlezu. S tím se musí všichni smířit.“
| TUREK JE RÁD, ŽE SE BUDĚJOVICÍM DAŘÍ |
| Kdyby pokračoval v aktivní kariéře, třeba by na tom ani nebyly Budějovice tak dobře. Aktuálně druhý tým tabulky se dlouho držel v čele extraligového pelotonu, až v pátek po devíti utkáních vyšel bodově naprázdno a hned jej přeskočil rozjetý Třinec. Mountfield ale i tak prožívá vstup do sezony z říše snů. „Takhle parádní začátek asi moc lidí nečekalo. Ale rozhodně ne kvůli tomu, že jsem skončil. Spíš kvůli tomu, že se tu tvoří nový kádr,“ přiznává i Roman Turek, klubová legenda, jejíž dres byl před prvním utkáním nové sezony vytažen pod střechu Budvar Areny. „Ale Kuba Kovář chytá výborně a já jsem moc rád, že se klukům daří. Proč? Předně proto, že Budějovice jsou a vždycky budou klubem jeho srdce. Ale také proto, že legendární gólman nemusí mít výčitky. Konec jeho kariéry mužstvo nijak nepotopil. „Je lepší když se daří mužstvu i Kubovi, protože kdyby to tak nebylo, třeba by si kluci mohli říct, že jsem si v klidu skončil kariéru a oni se teď plácají a nedaří se jim,“ vypráví Turek. „Ale je to přesně naopak. Týmu se daří a já jsem za to moc rád. Doufám, že to takhle vydrží co nejdéle.“ Gólman v zámoří přezdívaný pro svou velkou postavu „The Large“ svým odchodem z velké scény bezděky posunul Jakuba Kováře, aktuální oporu Mountfieldu, do pozice jasné jedničky. „Na rovinu jsem mu řekl, že věřím, že to zvládne. Už dospěl do pozice, kdy může působit v tak těžké roli, jako je první gólman extraligového mužstva. A jsem rád, že moje domněnky potvrzuje,“ líčí spokojeně Turek. |
Říkáte, že výstroj jste rozdal. Vy jste si nikdy moc nepotrpěl na sbírání nějakých relikvií, že?
„Ale jo, mám třeba dres z každého týmu, kde jsem hrál. A taky různé trofeje, co se mi podařilo v kariéře získat. Tohle všechno mám schované, ale jinak… Že bych třeba musel mít od někoho podepsanou fotku, že jsem s ním hrál, to ne. I když jsem hrál s řadou legend, vynikajícími slavnými hráči, na tohle jsem si nikdy nepotrpěl. Mám vzpomínky na to, co jsem s nimi prožil a to mi stačí.“
Tvrdíte, že na beku byste si zahrál rád. Takže kdy bude možnost vás vidět v zápase?
„Snad v dohledné době. Sháním normální brusle, protože slibuju klukům, co chodí hrát za veterány, že se s nimi sklouznu. Až si seženu kompletní výstroj a přijde do toho ta správná chuť, připojím se k nim. Hlavně ale musím potrénovat fyzičku, abych jim stačil. A taky se musím naučit bruslit.“ (směje se)
Jak to myslíte?
„Musím dostat do krve pohyb na normálních hráčských bruslích, protože ty naše šlajfky gólmanský, to je úplně o něčem jiným.“
Ale zase to není tak, že byste na ně stoupnul a skácel se k zemi, ne?
„To ne, ale je to velký rozdíl. Už jsem je párkrát na noze měl a největší problém jsem měl s tím, že jsem přepadal. Hráčské brusle mají totiž kolíbku, kdežto gólmanské jsou rovné a člověk se snáz zapře.“
Ale to jde jen o zvyk, nebo ne?
„Určitě. Ale musím se na nich nejdřív naučit, abych si zvykl.“ (usmívá se)
Mohou se těšit i fanoušci, že vás uvidí v nějaké velkolepé exhibici?
„To nemůžu slíbit. Třeba si budu připadat mezi klukama, co hrajou za veterány, zbytečnej. Pak nemá cenu, abych se jim tam pletl. Pokud na to budu mít, tak proč ne, ale přece se nebudu nikomu motat v týmu, když na to nebudu mít.“
Třeba Robert Reichel s Jiřím Šlégrem měli v létě velkou rozlučkovou akci. Váš odchod do hokejového důchodu nic takového nedoprovázelo. Nemrzí vás to?
„Mně klub nabízel, že něco pomůže uspořádat, ale nechtěl jsem do toho jít. Upřímně řečeno, já o takovéhle slavnostní akce ani moc nestojím. Řekl jsem jim: ‚Znáte mě, že já tohle nevyžaduju.‘“
Vaše kariéra by si ale zasloužila důstojnější uzavření v podobě nějaké ceremonie…
„Tak to nevím, ale třeba ti kluci v Litvínově to měli dlouho plánované. Nejprve ohlásili, že ukončí kariéru, pak uspořádali tuhle exhibici a všechno mělo svůj čas. Kdežto já jsem se rozhodl prakticky ze dne na den a už nebylo tolik času něco plánovat. Bylo by to narychlo a to by nesplnilo účel.“
Bezprostřední důvody k ukončení kariéry by se daly shrnout do jedné myšlenky a to té, že vás hokej přestal naplňovat. Je to tak?
„Já jsem to říkal hned, jak jsem se rozhodl. Cítil jsem prostě, že už to není ono. Ne třeba z hlediska fyzičky nebo výkonnosti, ale prostě už jsem si neužíval ten pocit, že jsem v brance. Já jsem počítal normálně, že odchytám další sezonu, ale najednou se to zlomilo.“
Už jste cítil, že se musíte do hokeje nutit…
„Dá se to tak říct. Už jenom oblékat se do výstroje, vlastně každý den to samé. Už to bylo jen o tom, nějak to odstát a ne si ten trénink užít a zachytat si.“
Ale tenhle pocit přeci musel přicházet průběžně. Neříkejte mi, že jste to zjistil z ničeho nic…
„To ne, přišlo to ve chvíli, kdy jsme šli s týmem na led. Dva týdny jsem to zkoušel, ale cítil jsem, že už tam ten požitek není. Samotné rozhodnutí přišlo ze dne na den, ale tenhle pocit jsem měl dýl.“
Radil jste se s někým o svém rozhodnutí?
„Vůbec ne. On to do poslední chvíle nikdo nevěděl. Rodina, spoluhráči, kamarádi, rodiče… Prostě nikdo. Bylo to vyloženě uvnitř mě.“
A kdo byl první, komu jste řekl, že končíte?
„Manželka. Hned ráno jsem jí pověděl, že dneska klukům řeknu, že končím. Myslela si, že si dělám legraci. Pak jsem přišel v poledne po tréninku vysmátej a říkám: ‚Tak, mamko, dneska jsem ukončil hokejovou kariéru.‘ A ona na to: ‚Děláš si legraci, tys jim to vážně řekl?‘“
Byla překvapená, že?
„Určitě, taky to nečekala, jako nikdo. Ale pochopila to.“
Podobná situace byla asi i v kabině, že? Vy jste znám tím, že si umíte dělat ze spoluhráčů pořádnou legraci. Jak to vzali, když jste řekl, že končíte?
„V kabině to asi bylo nejtěžší. Pamatuju si, že jeden den jsem s klukama ještě odtrénoval a pak to řekl trenérům. Nikomu jinému. Druhý den už jsem na ledě nebyl a když kluci chodili ze hřiště, tak už jsem měl sbalené věci a prázdnou skříňku v šatně…“
Co bylo dál?
„Když přišli všichni kluci do kabiny, vešel jsem mezi ně a řekl jim, že končím. V té atmosféře, v jaké to bylo podané, každý pochopil, že tentokrát to ode mě není žádná sranda.“
Na ta slova, co jste pronesl, asi nezapomenete, že?
„Hlavně nezapomenu na to, jakým hlasem jsem jim to řekl. Povědět to spoluhráčům bylo to nejtěžší. S nimi trávíte nejvíce času a najednou jim musíte říct, že už s nimi nikdy nepůjdete na led. Pamatuju si přesně, že se mi strašně chvěl hlas a kluci poznali, že je to vážný.“
Došlo z vaší strany i na slzy?
„Skoro, bylo to na kahánku. To se musím přiznat. Když jsem jim to řekl, tak jsem si s každým podal ruku a loučil se. Byl to zvláštní pocit a u některých kluků z obou stran hodně dojemný.“
Nejzvláštnější to asi bylo s Jakubem Kovářem, vaším nástupcem, který byl poslední sezony, dá se říct, vaším žákem. Je to tak?
„Byl z toho taky hodně překvapený. (odmlčí se) Ale už se stalo a prostě se to nevrátí. Svého rozhodnutí nelituju.“
Ani na chvíli vás od té doby nepřepadl pocit, že byste se rozhodl špatně?
„Vůbec, pořád jsem čekal, kdy přijde moment, kdy mi to bude chybět. O to jsem měl největší obavy. Uplynul týden dva a pořád nic. Pak jsem se bál začátku extraligy. Ale taky nic. Teď je odehráno přes deset zápasů a pořád nic, takže to vypadá, že to rozhodnutí bylo opravdu správné.“
