Kouč Beránek: Už nemůžu být s hráči kamarád

Prorazil v reprezentaci, byl členem zlaté generace. Válel v NHL, v extralize pětkrát vyhrál titul. „Můžu být spokojený,“ tvrdí dnes jednačtyřicetiletý Josef Beránek, jenž se v obsáhlém rozhovoru pro Sport vrací i k tomu, co mu z aktivní kariéry nejvíc schází. V neděli při pražském derby se Spartou mu Slavia oficiálně poděkuje za všechno, co pro klub udělal.

Co přesně kromě té atmosféry v týmu vám chybí z hokejového kolotoče?
„Když pominu zápasy, tak právě ten život v kabině. Ten mi schází dost. Celkově zábava, sranda... Měl jsem to štěstí, že jsem ve Slavii zažil fakt skvělou partu, a když člověk skončí, zjistí, že tohle je právě na tom sportu to krásný.“

I když jste byl uctívaný kapitán, stejně občas do vás ostatní šili...„Jasně, tyhle věci k tomu patří, taky si rád dělám z ostatních legraci. V tomto směru to bylo u nás v klubu specifický. Ale o to hezčí.“

Vladimír Růžička (vpravo) se svým asistentem Josefem Beránkem • Pavel Mazáč (Sport)Jak ten nedostatek fórků a narážek teď kompenzujete?
„Nijak. Prostě mi chybí. Je to pryč, škoda... Už se nikdy nevrátím do kabiny jako hráč. Je to jiné.“

I teď se ale v šatně pohybujete.
„Jenže už to není stejné. A nikdy to nemůže být jako dřív, trenér je prostě na druhé lodi než hráči. A nebylo by dobré, aby byl součástí té zábavy a kolektivu hokejistů. To jsou dvě různé skupiny, mezi nimi existuje čára. Jasně, každý kouč si musí najít tu hranici, kam až zajít, ale nikdy nemůže s hráči být kamarád, jako když s nimi hrával a byl jedním z nich.“

Chováte se k někdejším spoluhráčům tedy jinak?
„Ne, to zase ne. Nedovedu si představit, že bych se před nimi začal nějak přetvařovat, to ne. Ale už to není jako dřív.“

I oni mají najednou od vás odstup, že?
„To není vůči mně, ale spíš k té funkci, v které jsem. Není to tak, že bychom se k sobě chovali úplně jinak, ale něco se změnilo. Což je logické. Řeknu to takhle - nepředpokládám, že by mě teď pozvali, abych s nimi šel do Rudolfina na pivo. (usměje se) Už mají prostě jiný svět.“



Jak s odstupem vzpomínáte na to, jaké to bylo, když kouč Vladimír Růžička kopal v kabině do košů?
„Já tyhle emotivní věci mám rád, mančaft to vyhecovalo, když se stalo něco nevšedního. Každopádně se něco dělo, byly tam i dost legrační historky.“ (směje se)

Prozradíte nějaké neotřelé?
„To ne, tyhle věci musí zůstat v kabině. Ale když si na ně vzpomenu, určitě se pobavím, stejně jako když jsme se o tom bavili s klukama. Bylo to takový okořenění našeho života v kabině... A právě tohle mi chybí, na ulici to nepotkáte.“

Nemrzí vás, že jste na ten druhý břeh skočil tak rychle?
„Naopak si myslím, že je to dobře. Kdybych jen seděl doma a přemýšlel, co mám dělat, bylo by to horší. Navíc jsem zůstal u hokeje, což je skvělý. Toho času nemám tolik, je to úplně jiný život, než když jsem ještě hrál, ale mám nějakou náplň. A to je v životě důležité.“

Josef Beránek má za sebou bohatou hráčskou kariéru • Michal Beránek SportPůsobíte u juniorů, ale i u A týmu, kde se zatím jen rozkoukáváte.
„Je to pravda, tam hlavně sbírám zkušenosti. Takhle jsme se s Vláďou Růžičkou domluvili. U juniorů mám naopak docela zodpovědnou práci, takže si myslím, že je to takhle nastavené správně. Nestěžuju si. Jasně, každý by byl rád, kdyby do něčeho skočil a hned mohl o všem rozhodovat, ale ona to na druhé straně není žádná sranda. Určitě je pro mě velká škola, že můžu stát vedle Růži. Celkově spoustu věcí člověk vidí z jiných úhlů, než když na střídačce seděl.“

Co třeba?
„Jako hráč na ten led můžete skočit a provést to. Kdežto kouč o tom může jenom povídat. (usměje se) V tom je ten největší rozdíl. I když má trenér na nějakou věc jasný názor a řekne ho několikrát tomu hráči, tak on to třeba neudělá. To je někdy bezmoc, když se něco snažíte vysvětlit, ale ten kluk to ne a ne pochopit.“

Už jste se vrhnul na studium trenérské „jedničky“?
„Čekám, až otevřou zase nový ročník, to je jednou za dva roky. A chystám se na to určitě, teoretické vzdělání je taky důležité. I když praxe vypadá trochu jinak. Myslím si, že když někdo ten hokej sám hrál, tak ty zkušenosti jsou k nezaplacení. Moc neuznávám lidi, kteří říkají, jak se co má hrát, ale sami to nedokázali. Ono je totiž vždy těžší něco dokázat sám na sobě, než to říkat někomu jinému. Když se mě někdo zeptá, jestli mám kvality, sebevědomě říkám, že mám. Teď jde o to, jakým směrem se budou ubírat. Ale věřím si. Když už se někdo dokázal ten hokej naučit hrát a zná to prostředí, může se v něm pohybovat. A předávat to dál.“

Obohatil vás v tomto směru váš otec, sám dlouholetý úspěšný trenér?
„Stoprocentně jo, dal mi toho nejvíc. Vedli jsme dlouhé a intenzivní diskuse. Vždycky mi v životě jeho názory pomohly a dost daly. A vesměs se jedná o postřehy, které v dnešní době současným trenérům scházejí. Málo si berou ze zkušeností a poznatků právě té dřívější generace trenérů, kteří vychovali nás, tu naši zlatou hráčskou generaci. A nastartovali úspěchy. Dneska se od nich málo čerpá. Pořád se chodí s novými metodami, které jsou někde na papíře, vypadají hezky, ale ti trenéři dřív to názorně ukázali v praxi. A ne že by o tom jenom někde povídali v novinách... Oni skutečně konali. A velmi dobře. Ukázali určitý směr cesty a je chyba, že se od toho upustilo.“



Jak přesně to myslíte?
„Dnes je všechno hlavně o komerci. Když někdo něco vymyslí, jde mu o to, aby dobře prodal tu svou myšlenku. A hokej jde, bohužel, stranou. Což je rozdíl oproti té předešlé trenérské skupině, která vypiplala zlatou generaci. A to teď podle mě chybí a bude dlouho trvat, než se tohle bude opakovat. Noví trenéři něco vymyslí proto, aby se prodali. A ne, aby fungoval hokej. Což se projevuje. Máme milion komerčních věcí, jak co se má dělat, ale hokejisty jsme nevychovali. Třeba nejrůznější ukázky na DVD jsou dobré k obohacení tréninků, ale je třeba čerpat i ze starších osvědčených věcí, jako třeba z knížky, kterou napsali pánové Bukač a Dovalil.“

Nemrzí vás, že váš otec upadl malinko do zapomnění? Teď vede „jen“ litvínovské juniory.
„Dnešní doba je jiná, berou se lidé, kteří se umí prodat. A ne ti, kteří něco umí. Tak to je. I ten hokej se dělá trošku jinak. Stejně jako v celé společnosti je to o kamarádství a o tom, kdo koho zná. Podívejte se kolem sebe, jak všechno ve státě funguje. No a hokej z toho prostě nemůže být vyjmutý. Navíc můj táta nikdy nebyl žádný mediální trenér, aby se někde furt ukazoval.“

Svým svěřencům má co říci • Jaroslav Legner (Sport)

Což jste po něm zdědil, rozhovory rozhodně nemilujete.
(usměje se) „To tedy moc ne. Nechtěl jsem se nějak zviditelňovat. A když někdo z novinářů jenom čekal na senzace, to jsem neuznával. Bylo to i o kvalitě článků... Dělat rozhovory o tom, kdo jaké si koupil auto, to mi přišlo primitivní. Když už se někdo chtěl bavit o hokeji, což byla moje práce, s tím jsem nikdy neměl problém.“

Na co jste ze své košaté kariéry nejvíc hrdý?
„Asi na to, že jsem do poslední chvíle byl schopný hrát dobrý hokej a lidi to bavilo. Našel jsem v tom radost. Byl jsem hrdý i na to, že mi šlo vždycky o to vyhrávat a pral jsem se o to, abych mohl hrát v nejlepším týmu nebo nejlepší lize. Jsou i věci, kdy si říkám, že kdybych něco udělal jinak, mohlo to dopadnout ještě líp. Ale to už se nedá změnit...“

Mrzí vás třeba to, že jste nevydržel do konce aktivního hráčského života v NHL?
„Ano, to stoprocentně. Neodešel jsem ze zámoří s tím, že bych chtěl, byla to shoda okolností. Ve Slavii jsem byl moc spokojený, ale stejně bych radši celou kariéru odehrál v NHL. I když působení tady v Praze mi rovněž přineslo spoustu radosti, ono se to tedy tak nějak vyrovnalo.“

Josef Beránek ukončil kariéru. • ČTK

Vždycky jste byl považovaný za prototyp ideálního kapitána. Těšilo vás to?
„Je hezké o sobě slyšet něco hezkého. Není sranda být vůdčí osobnost a jsem rád, že se mi to podařilo plnit.“

Co je na tom nejtěžší?
„Nemám na to žádný recept. Buď to v sobě člověk má, nebo nemá. A ono to jednoduše vycházelo ze mě. Rád jsem vyhrával, uznával jsem fair hru. A než aby člověk řídil ostatní, musí hlavně koukat na sebe. Teprve pak může občas někomu vynadat nebo mu něco vyčíst. Mě bavilo vyhrávat a nutil jsem ostatní, aby je to taky bavilo. Protože kvůli tomu jsme hokej hráli. Ale není to jenom o jednom hráči, ale kabinu drží většinou i ostatní starší kluci. Když bude jeden dobrý kapitán, a bude mít proti sobě deset dalších starších hráčů, nikdy se mu nepovede, aby to klapalo.“

Jako hráč jste na ledě vyvolával řadu emocí, rovněž u fanoušků, kteří vám leckde nadávali. Nevadilo vám to?
„Byl jsem naopak rád, když se něco dělo. Zápasy bez emocí jsou o ničem... Což je, mimochodem, trochu problém některých dnešních zápasů. Ale k té atmosféře - když někam přijedete jako soupeř a oni vám nadávají, znamená to, že hrajete dobře. Když vás budou mít všude rádi, to moc dobré není. Mě někde rádi neměli. To ukazovalo, že jsem za ten svůj tým hrál dobře.“