Lener: S mládeží to chce udělat velký třesk!

Švédové byli před sedmi lety v Halifaxu v naprosto stejné situaci. Dlouho balancovali na hraně propasti. Zápas nakonec taky zvládli, skončili osmí. Odpíchli se ode dna a kde jsou dnes? „Vyprovokovalo je to k velkému třesku. Sešli se všichni, kdo mluví do hokeje. Všechny strany se dohodly. Musí být jasná linie. Tohle teď potřebujeme my,“ říká rozhodně Slavomír Lener.

Podařilo se odvrátit katastrofu, ale úpadek českého hokeje tím neskočil. Kde myslíte, že se zastaví? Nezdá se vám, že se o něm pořád spíš jen mluví?
„Nejsem takový negativista, že bych našemu mužstvu přál sestup, aby všichni konečně otevřeli oči. Určitě ne, ani si nedovedu představit, co by to pro nás znamenalo. Jsme tam, kde jsme. To je realita, tvrdá realita. Nakonec rozhodla povinná vítězství s Norskem a Německem, ale tak jednoduché to taky nebylo. Kluci to zvládli, bojovali, byli dobře připravení.“

Ano, ale s Němci se tým musel rvát až do konce, na silné soupeře nestačil.
„Jsme pomalejší, nemáme tu dynamiku, co špičkové země, nejsme tak trénovaní. A především, nemáme zkušenosti z těžkých zápasů, naši hráči jsou neobouchaní. Když se podíváte na Švédsko, naprostá většina hráčů nastupuje stabilně v nejvyšší soutěži, prosazují se, nehrají ve čtvrtých lajnách. To vyplývá z přístupu vedení celého švédského hokeje, které se prolíná do managementu klubů. A oni mají obrovskou výhodu, že jsou jednotní.“

Proč to nejde u nás?
„My jsme v tom už byli. Za starého režimu. Měli jsme jednotný tréninkový systém, všechno se dělalo stejně. Dneska chce každý jít přirozeně svojí cestou. Ale jsou věci, které musíme srovnat. Jako se dřív hrálo u nás s levým křídlem dozadu, Švédové hrají se staženým centrem. I proto, aby hráči mohli plynule přecházet z juniorů do áčka. Všichni denně trénují, mají přípravu mimo led. To u nás po zahájení sezony dělá málokterý tým. Trenér s tím začne, prohraje pak dva zápasy a je mu hned vyčteno, že jsou kluci unavení. Ale pokud to dělá celá liga, všichni na to naskočí.“

V soutěžích čeští junioři rovněž nehrají tolik těžkých zápasů jako jinde. Je i tohle důvod, proč se nám špička tolik vzdaluje?
„U reprezentací se to snažíme dohánět tím, že zajistíme kvalitní program. Hráči mají patnáct až dvacet těžkých zápasů, ale většinou hrají juniorku a tam je čeká za sezonu deset, patnáct těžkých utkání. To je málo. Švédové hrají ligu, podívejte, kolik Rusů hraje KHL, co potom Kanada... My tu hloubku nemáme, ani ligové zkušenosti. Přitom nám chyběli jen dva tři hráči, kteří na šampionátu mohli být. Zastavili jsme se na sedmém, osmém místě, ale ta díra se prohlubuje. Padáme dál.“

Brankář Mrázek a obránce Polášek na šampionátu určitě neměli chybět. Vítkovice hájily zájmy klubu, ale ty by přece neměly jít proti reprezentaci. Jak předejít situacím, kdy klub hráče nepustí, protože odmítli podepsat smlouvy, které pro ně byly nedůstojné?
„Tyhle věci musíme řešit hodně rychle. Reprezentace musí být na prvním místě a hráči, pokud jsou zdraví, by měli hrát. Oni nám odcházejí za moře a odcházet budou, pokud u nás nenajdou kvalitní podmínky, aby chtěli zůstat doma. Jinak je nelze zastavit.“

Co to znamená?
„Aby hráli extraligu, byli v juniorské reprezentaci, kvalitně trénovali, k tomu měli možnost studovat. Pro růst hráče to je ideální, navíc v domácím prostředí. Pokud však budou paběrkovat, hrát čtvrtou lajnu, cestovat z jedné soutěže do druhé, jeden den hrát pět minut v A týmu, další někde za farmu a třetí za juniorku, tak nebudou vědět, kam patří. A jasně půjdou dolů.“

Není to spíš otázka pro majitele klubů?
„Určitě ano. Řeknu příklad: chtěl jsem do Lulea onehdy Bartečka s Chabadou. Majitel řekl ano, ale jsou to dražší hráči, musíme pustit čtvrtou lajnu. Místo nich jsme vzali juniory. Mezi ně patřili Omark a Harju, kteří se pak přes Rusko dostali do NHL. Podepsali jsme je na tři plus jeden rok za čtrnáct tisíc švédských korun a garantovali jim, že budou hrát. Klub potřeboval ušetřit, junioři hráli tři roky za hubičky, investovali do své budoucnosti. Dneska jsou všichni buď v NHL, nebo Elitserien, dostali se do reprezentace, jen jeden hraje nižší soutěž.“

Ovšem pokud chce mladý český hráč proniknout jednou do NHL, vidí, že ze zámořské juniorky může mít jednodušší cestu než z našich soutěží...
„Ano, ale protože nehraje v extralize. Z dvacítky dneska jen pár hráčů nastupuje v základu. Třeba Jaškin zůstává na ledě v poslední minutě za nerozhodného stavu. Cítí důvěru trenéra a roste. Kde jinde se to má naučit? Když tuhle šanci mladí dostanou, jsem přesvědčený, že mají mnohem větší šanci se dostat do NHL než z kanadských juniorek.“

Jak se dá vůbec zařídit, aby v týmech dostali víc prostoru mladí hráči?
„Dá se to ekonomicky ošetřit -přes vlastníky klubů. Restrikcemi a pravidly to nejde, protože všechno se dá obejít. To si musejí kluby ošetřit samy. NHL zavedla platové stropy hlavně z tohoto důvodu. A kde dneska je? Liga se oživila, je tam spousta mladých hráčů. To zase nastartovalo juniorské soutěže, protože ti hráči cítí krev, cítí šanci.“

Švédové jsou nám však hokejově a kulturně blíž. Co udělali oni?
„Před zápasem proti Německu jsem mluvil se svazovým trenérem Tommym Boustedtem. Říkal, vy jste v úplně stejné situaci, jako jsme byli my v roce 2003. Ustáli jsme to, ale vyprovokovalo nás to k velkému třesku, kdy se sešli všichni, co mluví do hokeje. Vlastníci, manažeři, trenéři, rozhodčí, skauti, novináři, agenti. Sedli si, zavřeli se a začali takhle: Jestli je tady někdo, kdo si myslí, že hokej děláme dobře, může odejít. Všichni zůstali sedět. A tím to začalo. Budeme to dělat takhle, takhle, trénink, gymnázia a tak dál. Všichni souhlasili. Tady u nás svaz přijde s nějakou myšlenkou a okamžitě máte spoustu odpůrců, kteří říkají: My to budeme dělat trošku jinak nebo úplně jinak. Musí být jasná linie, co chceme, a pokud ji nebudeme mít, pořád zůstaneme zpátky. Pořád to bude lavírování, budou se hledat okliky, brát to jako nařízení nějakého orgánu.“

Jak onu vizi hodláte prosadit?
„Na tom se prostě musíme dohodnout. Já se nepasuju do role, že všechno vím a že to tady otočím. Chci rozproudit debatu, aby se lidé od hokeje zamysleli, přiznali, že svět jede rychleji. Když si to připustíme, můžeme tou společnou cestou jít. Jenže já pořád slyším, že my to děláme nejlíp, jsme nejchytřejší, nejvykutálenější a tím přehrajeme svět. Ale my ani té chytrosti nevyužijeme, když nestačíme bruslařsky a prohráváme osobní souboje.“

Švédům se to nastartovat povedlo...
„Zní to skoro jako pohádka. A ze začátku se tomu taky všichni smáli. Začali se dvěma gymnázii. Dneska jich tam mají čtrnáct. Trénuje se, hráči chodí do školy, mají výsledky, všichni spokojení. Ale trvalo jim to sedm, osm let.“

To je dlouhá cesta. Co když junioři sestoupí?
„Nesmíme to zabalit. Ale výsledky taky potřebujeme, aby byl dobrý program. Jinak se vyjednává ze třetího a jinak z desátého místa. Chceme se střetávat se Švédskem, Kanadou, ale oni taky chtějí hrát s těmi nejlepšími. Díky dlouhodobé smlouvě hrajeme Euro Hockey Tour, což je nesmírně důležitá smlouva, stejně máme ošetřenou mládež, kde jsou Turnaje čtyř. Pořád hrajeme s těžkými soupeři. Ale pokud bychom spadli, nebo se dlouhodobě usadili na nižších pozicích, ty země to začnou přehodnocovat a začnou zvát Švýcary, Němce. Musíme se zmobilizovat, aby to tak nebylo.“