Hezky se na ně kouká z údolí. Úžasný je pohled z jejich vrcholů. Lysá hora, Javorový vrch, Smrk, Radhošť... Znáte, ne? Poklady Beskyd. Každý má svoji výjimečnost, v něčem se od ostatních liší. Když je zkusíte poznat na Beskydské sedmičce, horám dáte i svůj vlastní příběh. Sto kilometrů, převážně nahoru a dolů. Neexistují rovinky, jen stoupání a klesání, tvrdá zkouška síly i morálky, která trvá už 11 let. Začíná se v Třinci a končí ve Frenštátu pod Radhoštěm. Cesta bolí. Cesta bolí. Ale má smysl ji zažít.
Držíte v ruce plastový kelímek, v něm vývar s nudlemi. Nepotřebujete lžíci, obsah vypijete a jdete stát frontu na další. Aha, tady mají kafe, to si dáte určitě. Pomeranč taky. A tatranku? Jasně. Sůl, na tu nezapomenout. Vysypete ji na druhý pomeranč. Protáhnout se, namasírovat nohy. Napsat zprávu domů, že žijete. Doplnit lahve s vodou. Přesně na tohle se vám smrskne svět při Beskydské sedmičce. Počkat, tam prodávají párky? Ve které kapse mám vlastně peníze?
V anonci stojí, že jde o extrémní horský závod jednotlivců a mistrovství České republiky v horském maratonu dvojic. Trefa, extrémní je trasa opravdu dost. V kostce? Letos, při 11. ročníku, jste potřebovali zdolat cestu dlouhou 101 km, vydrápat se na sedm beskydských tisícimetrových vrcholů, hlavně se z nich dostat nějak dolů. To bolí víc. Strop byl 30 hodin. Prostě B7. Akce, kde překonáváte sebe, posouváte svoje limity.
Z myšlenek, kolik tatranek si nabrat, mě v občerstvovací stanici vytrhl kluk, který se usadil vedle mě, taky držel polévku v ruce. „Teď nás čeká Smrk. Zabiják,“ prohodil. Aby ne, slyšel jsem o dalším velkém kopci, kam vede cesta po kamenech. Kdo se dostane nahoru, už trasu prý většinou dotáhne do konce. „Myslíš, že to kafe pomůže?“ zeptal se. „Musí,“ vypustil jsem ze sebe.
V tu chvíli už jsem byl na trati sám, i tenhle krátký rozhovor mi dal sílu rvát se dál. Ani ve snu by mě nenapadla taková blbost, že bych šel B7 poprvé bez doprovodu. Jenže parťák prostě nemohl. Zvracel, trápilo ho břicho. Jeho žaludek se nesrovnal s extrémními nároky. Takže zhruba po 30 kilometrech jsme se v jednom záchytném táboře rozloučili. On šel do města, já pokračoval sám.
Náš tým byl tím vyloučen. Ale chystal jsem se na závod od začátku března, nechtěl jsem to položit. Prostě se kousnu a uvidíme, i když absolutně nemám tušení, co mě čeká. Nikdy jsem Beskydskou sedmičku nešel, jen o ní četl a slyšel. Prý napoprvé musíte jít rozhodně ve dvojici, abyste se měli s kým podporovat, hecovat a taky hádat. Tak tohle bohužel padlo.
Vstávej z gauče!
Lidi někdy dělají šílenosti, tohle se vlastně tak tvářilo taky. „Ty zaplatíš startovné 1350 korun, aby ses jel pozvracet do Beskyd?“ popichoval mě kolega v práci. Ne. Zaplatil jsem peníze za to, abych zkusil, co moje tělo dovede, na co se zvládnu připravit.
Sama představa, že někde půjdete 100 kilometrů, zní divoce. A to si ještě neumíte představit charakter trasy, kdy jdete jenom nahoru, nebo dolů. Když vás někdo bude varovat, že na B7 neexistují žádné úseky, kde si odpočinete a dostanete kilometry zadarmo, věřte mu. Přesně tak to je.
No a na tuhle trasu jsem se chystal vlastně z gauče, vylezl jsem z něj prvního března. Motivace? Vrátit se do kondice, přestat se válet, být zase ve formě. A k tomu potřebujete vysoký cíl. Tělo je stroj, dokonalá mašina, která umí velké věci. Jen ho musíte připravit, nachystat, vyladit. Někdy hladit, jindy týrat. Od března jsem si tak platil trenéra, který mi chystal plány, jak se z nuly, z totálně zanedbané kondice, vyšroubovat k tomu, abych dokončil B7. Víte co? Ano, jde to.
Proč zrovna tahle akce? Klasika, hec. Před rokem zdolal Beskydy kamarád. Zvrtl si kotník, do cíle se dostal na prášcích proti bolesti. Takže: Když ty, já taky.
Hezky se řekne, hůř dělá. Stokilometrovou nálož nemůžete zvládnout jen na morálku. Tím spíš ne, když zapadnete do stereotypu, že se jdete proběhnout maximálně jednou týdně, po velkém obědě si rádi dopřejete sladkost s kávou.
Tohle musíte změnit. Mně se osvědčila cesta s osobním trenérem, který mi chystal tréninkový plán na každý den. Na zpestření jsem si dal v červenci první půlmaraton za 1 hodinu a 38 minut. Tohle byl důkaz, že cesta vede dobrým směrem. Padají vám kila, na kole roste kondice, najednou v nižším tepu uběhnete mnohem víc než na začátku, cítíte se dobře. O víkendu si naplánujete větší zátěž, občas vyrazíte na hory, třeba na černou sjezdovku do Říček v Orlických horách. Doufáte, že to bude stačit. Beskydy, třeste se!
Komplikace v přípravěCesta k B7 měla dva zásadní problémy. Jeden se jmenoval COVID-19, druhý ukopnutý prst na noze. Ne, koronavirus jsem neměl, jenže na mě padla dvoutýdenní karanténa, protože jsem byl v kontaktu s kolegou, který ho prodělal. Teď si představte ten průšvih. Máte polykat kilometry, dupat na kole, chodit do posilovny. A nic, konec. Dva týdny doma, testy negativní, vy se cítíte fit. Na dveřích závora. Můžete cvičit na balkóně s balonem jak zběsilí, skákat přes švihadlo, ale nic vám pohyb venku nenahradí. Tělo si nenavykne na dřinu. Modlíte se, ať máte druhý test negativní a můžete konečně vyrazit běhat. Jenže se mi stala další fantastická věc, kterou každý zná. Urvete si doma malíček. Uděláte v bytě rychlý pohyb, já vyrazil chytat padajícího syna z gauče a u toho levou nohou nakopl futra. A tak dokonale, že otekl malíček, nešel dát do boty. Zlomený prst? Nalomený? Naražený? Nevím. Ale tři týdny před B7 přišla další pauza, byť jen čtyřdenní. Nakonec všechno šlo zvládnout i s COVIDovou pauzou a zničeným malíčkem. Jak? Na bolest si prst prostě musel zvyknout. Na trati se už pak neozval. |
Základ? Vysočina a brambůrky
Nakonec jsem na trasu z Třince vyrazil se svým třetím parťákem. Prvnímu odešlo koleno, druhému taky. Petr mi na B7 kývnul zhruba tři týdny před závodem.
Vydrželi jsme spolu jen 30 kilometrů, měl odvahu do Beskyd vletět bez velké přípravy, pomoc mi, ať nejdu sám. Na dlouhé trati se potřebujete o někoho opřít, občas mluvit, občas být ticho, udržet hlavu v jiném režimu, než se jen soustředit na každý další krok a výdech.
Jenže tři stoupání a dost. Při třetí cestě dolů jsme se domluvili, že to nemá cenu. Taky tohle je B7. Musíte se nastavit, že pojedete přes bolest. Ale taky potřebujete vědět, kdy máte dost, kde je hrana, a přes ni už nepokračovat.
Není srabárna vzdát. Naopak jde o důležitou věc. Umět si přiznat, že strop už přišel, a až bude hůř, mohli byste si ublížit, vážně se zranit. Říct, že končím, bolí taky hodně. „Sejdeme se v cíli, drž se,“ popřál mi. Díky!
Fakt je, že ta nejpekelnější část se blížila. Rozsekli jsme náš problém ve správnou chvíli. „Je to hodně prudký, mám z toho docela respekt,“ říkal jeden vousatý mladík svému kolegovi před výstupem na Lysou horu. Tohle jsem zrovna slyšet nepotřeboval. Na druhou stranu jsem měl jednu velkou výhodu, totální naivitu. Nebo aspoň jsem to tak bral. Závod jsem nikdy nešel, dopředu si trať nijak pečlivě nezkoumal, takže mi bylo tak nějak jedno, co je přede mnou za kopec, jaké má stoupání, jak vypadá cesta. Slyšel jsem o Smrku, že je krutý, a tím to haslo.
Jedna bývalá šampionka mi dala základní radu: „Když se ti bude zdát, že nemůžeš, tak je to blbost. To je jen taková dětská lítost, jenom se ti už nebude chtít. Takže prostě zaber.“ Tímhle jsem odboural myšlenky na to, že výstup na Lysou může být divoký.
Byl, nebudu říkat, že ne. Ale díky tomu, že jsem měl v batohu pořád ještě vysočinu a brambůrky, to nebyl zase takový průšvih. Každý je jiný, ale mně se tahle strava osvědčila mnohem víc, než když do sebe hrnete melouny. Žaludek potřeboval něco zpracovávat, tělo mělo energii.
Při výstupu na nejvyšší horu Beskyd musel každý slyšet zvláštní zvuk. Varhany? Znělo to tak. Fajn melodie, z dálky působila docela roztomile. Jen jak jste se blížili k vrcholu, docházelo vám, že to není vůbec dobré znamení. Žádné varhany. Nahoře fičel tak silný vichr, že takhle hrál na vysílač. Bylo to zlověstné pískání, že končí legrace. Hodně zvláštní skladba. Nebezpečná.
Nahoře už čekal masakr. Vlastně ani nebylo poznat, odkud vítr fouká. Měl jsem pocit, že ze všech stran a neexistuje místo, kde byste našli závětří. Byla tma, mám pocit, že kolem páté ráno. Zkoušel jsem si na kopci natáhnout bundu, ale tak fičelo, že to spíš vypadalo, jak mi oblečení odletí někam na Polsko.
A do toho déšť. Když mi pak jedna slečna v cíli říkala, že mám šíleně červené oči, jestli jsem v pořádku, hned mi bylo jasné, odkud tahle památka zůstala. Lysá hora.
To už doplazíte
Když mrknete na hory a celkové převýšení přes pět tisíc metrů, které musíte celkem nastoupat, cítíte respekt. Vydrápat se z údolí na vrcholek kopce, který se tyčí nad vámi, bude velký boj. Na trati poznáte ale překvapení. Pokud máte natrénováno, posilovali jste stehna, dobře během závodu jíte, tak cesta nahoru se dá zvládnout. Daleko víc bolí sestup.
Cesty dolů natrénujete jedině v horách. Můžete být v posilovně klidně pětkrát týdně, doma si zkoušet kopce nahoru a dolů. Mít dobrý pocit, že jste udělali opravdu hodně.
Jenže pokud klouby nenaučíte, co znamená, když jdete dolů po kamenech a mokrých kořenech, brzy se vám ohlásí. Rozesmál jsem se při vzpomínce na Říčky a Orlické hory. Prý, že tam to byla dřina. Ne, jen romantické vycházky.
Hezky se koukalo, když se v Beskydech kolem vás někdo elegantně prohnal dolů. Krásný svižný běh, lehký. Žádná dřina. Hlava by chtěla taky. Takže to po 50 kilometrech zkusíte taky a zjišťujete základní věc. Tohle už nepůjde. Kdyby tak šlo někde si půjčit nová kolena...
Vnímáte každý kámen, každou změnu směru. Tohle bolí hodně. Tep není dolů moc vysoký, drží se kolem 110. Jenže zabrat nejde. Takže zkrátka připomínáte s turistickými holemi lyžaře, kterému se ztratil sníh. Nářadí trochu před sebe, při došlapu ulehčit. Kolik zbývá do cíle? Sakra. To číslo mají určitě špatně. GPS na hodinkách ukazuje taky špatně. Ještě 24 kilometrů? Jako beze srandy? Tak to bude ještě zábava. Nejhorší je, že nemáte pocit, že by odcházely síly. Ty by byly. Jenže transplantovat koleno někde cestou z Čertova mlýna na Pustevny úplně nejde.
Na druhou stranu, tohle vzdát už ale nejde. NEJDE. Náměstí ve Frenštátu musíte vidět, i kdybyste se na něj měli doplazit.
Zadkem se kroutit nebude
Poslední kilometry jsou na B7 o vůli. Pokud nepatříte k těm lehkonohým gazelám, které stokilometrový kopcovitý terén střelí kolem dvanácti hodin, perete se s velkou krizí. Proklínáte všechno. Podělané Pustevny. Podělaná rada o tom, že když už nemůžete, tak je to jen dětská bolístka. Podělaná každá šiška na cestě. Tady vám vážně dojde, že chystat se na B7 v Orlických horách je málo, protože to žádné hory nejsou. Proti Beskydům jde o příjemné kopečky na rodinné vycházky, kde chybí ty tisíce kamenů.
Počkat, na Pustevnách je polévka? Dobře, beru je na milost. Zase takové zlo nejsou, mají něco do sebe. Na chvíli jsem se tady v občerstvovací stanici natáhl. Sbíral síly na další sestup, počítal bolístky. Natažené nic nemám. Krev nikde. Puchýře minimální. Výbavu mám kvalitní. Takže konec kňourání. Ještě jeden chleba se škvarkovou pomazánkou a hezky se sunout do cíle, do tmy to musím stihnout. Podruhé už čelovku nasazovat nebudu.
Ne že by pak Velký Javorník, poslední kopec na seznamu, byl pohoda. Vůbec. Ale právě tady jsem poznal sílu B7. Najednou jsem nebyl v trápení sám. Začal jsem si povídat manželskou dvojicí z Frenštátu, která dupala do cíle taky. Bavíte se, jak chodí pravidelně po kopcích, jak je tohle jejich životní styl, jak se u toho čistí hlava. A jestli bych nechtěl zkusit jinou akci, která spočívá ve čtyřiadvacetihodinovce na Lysou horu a zpět. Díky za nápad, teď se mi z toho dělá špatně.
Ale najednou jste na Javorníku. Nevíte jak. Mluvíte, nohy vás nesou a zadarmo jste na kopci. Tak ještě poslední sestup. Bolí asi nejvíc. Zase je tam jeden obrovský doping. Cestou na Javorník se odkryl totiž nádherný pohled. Obrovské kopce vidíte za sebou, hřeje vás, že už na ně nemusíte. Všude jste byli. Skáčou vzpomínky. Javorový vrch byl euforie, pod Velkým Lipovým mi došlo, že běhat asi nemá cenu. Travný znamenal velkou krizi mého parťáka, Kykulka jeho konec. Lysá hora větrné peklo. Smrk euforii, že jsem ho zvládl, Čertův mlýn rozčarování, že byl ještě náročnější. Pustevny jsou polévka. Radhošť zase dívčí party, kde na mě holky pokřikovaly, ať zakroutím zadkem (nešlo to, pardon). Teď Velký Javorník a hurá do města. Mezi lidi, konec života s čelovkou, s lahvemi po kapsách, osolených pomerančů. Zase do města, do civilizace, za sprchou a teplou vodou.
Cíl je Frenštát
Zpětně vidíte, že tělo dovede ještě víc, než si myslíte. Hodinky mi ukazovaly, že 101 kilometrů bylo v nohách a blížil jsem se do města. Asi jsem v občerstvovacích stanicích hodně chodil do front na polévku, na salám, takže trasa ještě narostla. A stejně jsem se ještě na posledních 400 metrech rozeběhl. Před náměstím stáli lidi, tleskali, povzbuzovali každého, kdo se blížil do cíle. Fandili, usmívali se na vás, že už jenom kousek. Nohy se rozeběhly, najednou to zase nějak šlo.
Přesně tohle je odměna za půlroční práci. Vždycky se dá vyhrabat z gauče, začít dřít, makat na sobě. Jen musíte chtít, nebát se změny. Rozjet se pomalu, nechtít běžet za měsíc maraton, být trpělivý a jít k cíli.
Ten můj se jmenoval náměstí ve Frenštátu pod Radhoštěm. Zážitek to byl náramný i díky nasazení pořadatelů. Nic nebyl problém, vždycky se na vás usmívali, pomohli.
Chcete taky vyrazit? Máte rok. Čas v cíli neřešte. Protože vyhraje každý, kdo se na náměstí dostane. Já snil o limitu pod 20 hodin, nakonec jsem byl šťastný za boj o 5 hodin delší. Minimálně překonáte sebe, posunete svoje limity. Když se poperete se stokilometrovou výzvou, zvládnete i další velké věci. To není málo. Tak příště na startu?
VýbavaNa dlouhou výpravu se musíte dobře nachystat, nic nepodcenit. Investovat do bot, do výbavy. Na trati se vám pak všechno vrátí. Mně se osvědčila značka Kilpi, která podporuje i Beskydskou sedmičku. Začal jsem od batohu. Vybral jsem si model Candence-U. Široké popruhy na ramenou vám dají jistotu, že batoh dobře drží, dva pásky vám ho hezky zamknou přes hrudník. Do dvou kapes vepředu strčíte pití, do dalších dvou na zip jídlo. Hodně přihrádek najdete pak i přímo na zádech, takže si další jídlo i výbavu můžete dobře seřadit. Byla to dobrá volba, dobře se nesl, váha nebyla prakticky cítit. Dvě trika od Kilpi byla fajn v tom, že dobře odváděla pot. Lehký materiál na sobě nevnímáte, to na dlouhé trati oceníte. Nic vám nikde nevlaje ani nic nesvírá. Začal jsem s modelem Litys, který závodníci z Kilpi Racing Teamu měli i na Krkonošské padesátce. Ani jednou na trati jsem nepoznal ten nepříjemný pocit, kdy se na vás oblečení lepí. Triko vždycky rychle uschlo. Na konec závodu jsem si nechal perforované Cooler-M, protože jsem čekal přes den větší teplo. Pařák sice nepřišel, ale pořád jsem byl v relativním suchu a pohodlí. Bunda Tirano-M byla pak vyloženě trefa. Lehounký materiál vás nejdřív trochu možná vyděsí, nevěříte mu, ale je to velký bonus. Nic neváží, ale neprofoukne. Cestou na Lysou horu se mi pak osvědčily legíny Gears-M. Neprochladl jsem, přitom mě nic neomezovalo v pohybu. Důležité jsou i ponožky, protože se vám v botě nesmí shrnovat, ale musí na noze držet. Volba padla na Boreny-U, jen jsem udělal chybu, že jsem si obstaral jenom jedny. Nasadil jsem je až v půlce trati, nechal si je, abych se převlékal do čistého a suchého. Jen jsem už v tu chvíli bohužel měl puchýře. S nimi se už žádné další neobjevily. |
