Mistr Evropy, držitel dvou bronzových medailí ze světových šampionátů, vítěz jednoho z nejslavnějších a nejnáročnějších závodů na horských kolech Cape Epic a člen nejužší bikerské špičky posledních let. Už před necelými třemi roky Kristián Hynek tvrdil, že mu jeho sportovní kariéra začíná zavánět důchodem. Teď je mu 38 let a v pondělí znovu odstartuje na slavném etapovém závodě dvojic v Jihoafrické republice.
Jak je to tedy s tím sportovním důchodem?
„Záludná otázka. Dalo by se říct, že u mě to důchodem nebo koncem sportovní kariéry, chcete-li, zavánělo už kolem roku 2008, kdy jsem měl takovou svoji výkonnostní krizi. Trošku jsem se hledal, navíc jsem dokončoval státnice na FAMU, do toho jsem měl zajímavou nabídku práce… Už tenkrát jsem chtěl skončit, ale nakonec jsem se rozhodl to neudělat, a vlastně díky tomu jsem se paradoxně dostal k nejlepším životním výsledkům.“
|
Věk: 38 (19. května 1980) Profese: přední český biker Největší úspěchy: vítěz Cape Epic (2014), mistr Evropy XCM (2012) |
Ale to nebylo naposledy, kdy jste o konci kariéry uvažoval.
„Je pravda, že jsem někdy v roce 2016 o zavánění důchodem začal mluvit znovu, ale zatím mi to pořád nedá. Pořád mě sport hrozně baví, pořád cítím motivaci a mám před sebou cíle, kterých se mi nepodařilo dosáhnout. Konkrétně zlatou medaili na mistrovství světa. Jasně, to, že kariéru pořád prodlužuji, neznamená, že se mi sen podaří splnit, nicméně pořád ještě cítím energii a chuť. A samozřejmě je i navíc takový způsob života hrozně pohodlný a cítím vděčnost, že jsem šanci dostal. Pořád se mi ještě skončit nechce.“
Takže čekání na šťastný konec?
„Pokud bychom šťastným koncem mysleli mistrovství světa, tak to je věc, na kterou se přirozeně čekat nedá. Musí se jí jít naproti a já dělám všechno, abych byl připravený, uspěl a šťastného konce dosáhl. Kdyby měl být titul tečkou za kariérou a já našel sílu, abych pověsil cyklistiku na hřebík v nejlepším, vůbec bych se nezlobil. Ale on šťastný konec vlastně už probíhá, vždyť je to v podstatě celý můj život. Já vidím ve sportu spoustu přínosů a víc než jen závodění a honbu za tituly. O tom podle mého názoru není, jeho smysl je mnohem hlubší.“
Když jsme zmínili vaše umělecké vzdělání a taky happyend, jaký žánr by byl film podle vašeho života? Pohádka?
„Na to asi nedokážu takhle odpovědět. Prostě jsou to cesty života, biografie člověka, který dostal možnost dělat, co ho baví a je v tom relativně úspěšný, protože úspěch je vždycky relativní věc. Navíc mám rodinu - ženu, dva kluky… Je to dobrý.“
Nicméně příběhově je to klasická šablona dramatu. Expozice, kolize, krize, katarze… Vy jste sám zmínil, že krize byla svého času velká, kdy byla největší? Před těmi třemi roky, když jste mluvil o důchodu?
„Ale ne, to byl spíš takový výkřik, konstatování, žádná krize. Bylo mi nějakých pětatřicet, což je na vrcholového sportovce dost, ale největší krizí byl určitě rok 2008, kdy jsem přemýšlel o smyslu toho, co dělám, jestli se ještě někam posouvám. Tenkrát byl jen malinký krůček, abych sportu nechal. Prošel jsem poměrně silným sítem výběrových řízení u jedné pracovní nabídky, ale ve finále, kde jsme byli ve dvou, jsem neuspěl. To mi v podstatě zachránilo kariéru.“
Opravdu?
„Kdyby mě tenkrát vybrali, tak jsem s cyklistikou na vrcholové úrovni s největší pravděpodobností skončil. Což by znamenalo vrchol řekněme republikový, ale nikdy bych se nerealizoval na světové úrovni. Ale ono to bylo hodně spojené se změnou disciplíny. Já se dřív věnoval spíš olympijskému cross country, který pro mě evidentně nebyl vhodný, neměl jsem vlohy. A právě po téhle krizi, když jsem se nadechl, jsem se rozhodl jít cestou maratonu.“
Který sektor je ochuzen tímhle rozhodnutím? Myslím tím, že vás nevybrali?
„Ochuzen žádný. Beru to jako rozhodnutí osudu. Kdybych se na výhybce ocitl znovu s vědomostmi, které mám teď, dělal bych všechno pro to, aby mě nevybrali zase a já se mohl vydat po cestě, kterou jsem se vydal. Ano, je kvůli ní třeba ochuzený sektor rodiny, ale tak to prostě je vždycky, když člověk dělá nějaké zaměstnání, ve kterém je úspěšný. Úspěch s sebou nese oběti a časovou náročnost, musíte mu něco věnovat. Na druhou stranu tahle profese je příznivá, že si ve vhodných časových úsecích můžete lépe organizovat program, rodinu můžete brát třeba na některé závody s sebou, mohou se mnou cestovat do zahraničí. Nemyslím, že by ochuzení bylo nějak výrazné.“
Zmínil jste, že chcete jít šťastnému konci v podobě úspěchu maximálně naproti. Ale máte rodinu, dva malé syny, podnikáte, je vám osmatřicet. Jak těžko lze dávat přípravě maximum?
„Samozřejmě, já už nemůžu trénovat o deset procent víc. Už to pro mě není cesta, není to posun. Už musím trénovat chytřeji, efektivněji, musím se kvůli věku víc soustředit na regeneraci, odpočinek, což není jednoduché. Jak jste řekl, mám podnikání, rodinu. I když, snad manželka neřekne něco jiného, té se snažím věnovat poctivě. Víte, mě v téhle souvislosti napadá jeden animovaný film, který mají rádi naši kluci. Jmenuje se Auta, má tři díly a hlavní postavou je závodní vůz jménem Blesk McQueen. On se v posledním pokračování nachází ve stejné fázi kariéry jako teď já. Už je starší, závodí proti modernějším a rychlejším soupeřům, a i když je to pohádka pro děti, líbí se mi, jak je v ní dobře zachycená analogie sportovního života. Trenérka mu ve filmu říká: ´Ty už nemůžeš být rychlejší než oni, ty už musíš být chytřejší´. Na to si občas vzpomenu a uvidíme, jestli si z toho dokážu něco vzít.“
Co třeba?
„Je jedno, jestli chytrost bude spočívat v lepším šetření sil během závodu nebo že lépe dokážu odpočívat, trénovat, méně cestovat, smysluplněji si plánovat závody a podobně. Snažím se si připomínat, že mladí jsou draví, nebojácní, rychlejší ve sjezdech, protože nemají pud sebezáchovy, a v tom s nimi soutěžit nemůžu. Musím využít jiných znalostí a zkušeností.“
Připomínáte si někdy, že ten film končí šťastně?
„Tak jasně, on McQueen našel právě smysl v něčem jiném než v závodění, a tak to dopadlo dobře. Začal vychovávat dalšího mladého závodníka a pomáhat mu plnit jeho cíle.“
Nejlepší na kolech jsou Švýcaři
Kolik je vašim synům let?
„Šest a čtyři.“
Už vás prohánějí na kole?
„Zatím ještě ne, ale přirozeně, otcovský vzor a geny jsou znát. Na kole jezdí rádi a hlavně mladší je děsný divoch. Vůbec nechápu, do čeho se někdy pouští.“
Takže mladý závodník bez pudu sebezáchovy…
„To je dost dobře možné. Ale já rozhodně nejsem a doufám, že nikdy nebudu ambiciózní rodič, který má potřebu se realizovat v dětech formou sportovních úspěchů. Pokud je to bude bavit, tak je budu podporovat, ale vážně je nehodlám do ničeho tlačit. Protože já mám sice cyklistiku rád a baví mě, ale současně vím, jak je náročná a oproti jiným zdaleka ne tak dobře ohodnocená. Vnímám sport jako něco, co je pro život přínosné a důležité. Je v něm spousta situací, které vám dají opravdu hodně.“
Vy jste ale s výchovou už začal i jinde. Založil jste nový tým, ve kterém máte mladé jezdce a i partnerem pro Cape Epic je Nor Petter Fagerhauge. Devadesátý devátý ročník.
„To by mohl být vlastně skoro můj syn, že?“
Jak díky tomu vnímáte budoucnost vašeho sportu?
„Tak, my bychom se mohli klidně teď dostat do filozofických debat o sportu jako takovém. Když pozoruji světový vývoj, je otázka, jak dlouho bude jeho profesionální podoba vůbec existovat. Ale to bychom zabředli někde jinde. Když zůstanu u toho našeho odvětví, vytrvalostní horská cyklistika určitě budoucnost má. Jezdci nejsou čistě specializovaní, prolínají mezi ní a olympijskou disciplínou, nejsou to izolované světy jako třeba sprinteři a vytrvalci v atletice.“
Můžete to víc rozvést?
„U nás je to více provázané. Třeba Cape Epic jede mnoho specialistů na cross country a potom je v něm dost specialistů na maratony. Ano, izolované už jsou třeba závody od šesti nebo čtyřiadvaceti hodin výš, přejezdy hor, Aljašky a podobné blázniviny, ale to už je pro mě mimo. Když se zaměříme třeba na cyklistiku v Česku, tak byla v posledních letech dost úspěšná, máme mnoho vítězů. Jarda Kulhavý, Ondra Cink jezdí výborně, poměrně silná generace kluků bylo úspěšných v zahraničí. Teď je možná trošku slabší období, abychom se mohli těšit na nějaký výraznější úspěch, ale ono to tak je vždycky. Zase se někdo ukáže. Na tom konec konců děláme i v mém týmu, který jsem založil. Aby se kluci dostali do zahraničního angažmá nebo dokonce, že by se nám podařilo vybudovat silné české zázemí s velkými domácími sponzory.“
Je taková ambice?
„Je. Respektive, rozhodně není ambice, aby tým s mým koncem skončil taky.“
Myslíte s vaším koncem aktivního jezdectví.
„Ano, přesně tak. Rád bych, aby trvání bylo delší, ale k tomu je potřeba mít někoho, kdo má potenciál. Ale třeba Martin Stošek, byť není ve svých pětadvaceti letech nejmladší, potenciál podle mě má. Mohl by se zaměřit právě třeba na delší tratě a jít v mých stopách.“
Proč vlastně nemáte na letošní Cape Epic do páru českého jezdce?
„Dlouhý příběh. Dlouho jsme se domlouvali s Jardou Kulhavým, že do závodu půjdeme spolu. Ale pak z toho z nějakých důvodů sešlo, což je škoda pro českého fanouška, protože po spojení dlouho volal. Už mnohokrát jsme s Jardou jeli na Cape Epic spolu, respektive proti sobě, ale vždycky to bylo tak, že my dva jsme byli silnější z našich dvojic. No a tenhle druh závodů rozhoduje vždy výkonnostně slabší. Takže ani tak nešlo o souboj nás dvou, ale spíš našich parťáků. Nicméně, pro mě je i nové spojení, za které může můj sponzor, zajímavé.“
Jaký národ je v horských kolech nejlepší?
„Švýcaři. I když je to malá země, naprosto vládnou. Zvlášť posledních deset let.“
Co dělá rozdíl mezi dobrým a skvělým bikerem?
„Světová špička je hrozně vyrovnaná, takže roli hrají malé detaily. Těžko říct. Ve finále může rozhodovat, kdo se lépe vyspí. Ale Švýcaři mají například skvělé zázemí a také třeba velké vzory, které táhnou ostatní.“
Bavili jsme se o tom, že musíte ve vašem věku lépe dbát na životosprávu. Mě ve vašem životopisu zaujalo zranění z roku 2013, kdy jste si z Malajsie dovezl pod kůží červa a léčil se pak pomocí alternativní medicíny. Je tohle cesta, které dáváte přednost? Nebo spíš spoléháte na vědu?
„Asi dost kombinuji, ale spíš jsem příznivec alternativních způsobů léčby. Odjakživa jsem se snažil vyhýbat antibiotikům a lékům, do toho mám kliku, že mám silný imunitní systém. Ale na druhou stranu, čím jsem starší, tím je těžší třeba hubnutí a já si musím víc a víc pomáhat počítáním kalorií a víc věci vědecky hlídat. Když už jde do tuhého a já potřebuji dát dolů ´poslední kilo´, už se spolehnu i na mobilní aplikace počítající, co sním a tak. Ale rozhodně jsem příznivcem přírodní cesty.“
Na Cape Epic se těšit nedá
Když se znovu dotknu tématu věku a odchodu do důchodu, hodně profesionálních sportovců v závěru kariéry řeší, že se na nový život i těší. Byť je jejich sport pořád baví. Už jste v podobné fázi, kdy uvažujete, jak bude hezké, až budete mít volno a trénink nebude bolet?
„Někdy si myslím, že ano, a někdy zase ne. Přiznávám, že třeba teď, když bylo hodně povinností se zakládáním nového týmu a celkově bylo hodně starostí, měl jsem v hlavě myšlenky, jestli to vlastně za to stojí. Jestli by odchod do důchodu nebyl vážně lepší. Já se ho totiž rozhodně nebojím. Není pro mě neznámým územím za čárou. Vím, co bude, až skončím. Nejen s podnikáním, ale kladu si i otázky kolem cyklistiky jako takové. Je hodně sportovců, kteří s ukončením profesionální kariéry na sport zanevřou. Ale můj vztah k cyklistice je jiný. Vždycky na kole jezdit budu a bude mě bavit. Už vůbec nemluvím o skutečnosti, že skončit ze dne na den je pro sportovce nebezpečné. Takže určitě se budu hýbat, je to můj životní styl, povedu k němu i děti. Jinými slovy, důchodu se nebojím. Ale ještě nepřišel čas.“
Čas už ale přišel na nejslavnější závod. Na Cape Epic vás letos čeká o 30 km méně než vloni, ale o 3000 nastoupaných metrů víc. Těšíte se?
„Když to přeženu, tak řeknu, že na Cape Epic se skoro těšit nedá. Jsou dvě roviny. Člověk se vlastně těší, až závod skončí. Ideálně, když skončí úspěšně, což přirozeně nikdo nezaručí. Nemusí se to povést. Ale když ano, je odměna obrovská. Závod je mimořádně těžký. Fyzicky i psychicky, je v něm velká dávka stresu a tlaku, je hodně sledovaný, důležitý pro sponzory. A já i ve svých letech si tlak dost připouštím. Ale na letošní ročník se na jednu stranu těším víc, protože jedu v jiné pozici. Budu startovat s mladým klukem, o kterém se neví, co předvede. Je super talent, ale na krátké tratě. Je otázka, jak se s trasou vypořádá. Posunu se tak do role mentora.“
Velká výzva?
„Na to se těším. Ale musím uznat, že letos nejedu s formou, v jakou jsem doufal. Je ještě nějaký čas, ale teď jsem se vrátil z testovacích závodů na Kypru a ty se úplně nepovedly. Ne, že bych nevěděl proč. Vím. Měl jsem delší pauzu, stres se zakládáním týmu, nejedu v ideálním rozpoložení. Tady se trošku bojím, bude to větší utrpení. Závod je vždycky jednodušší pro toho z dvojice, kdo je silnější. A to já, alespoň v některých fázích, letos nově být nemusím.“
Co by to znamenalo pro budoucnost? Cítit, že už jste dvojka?
„Neřekl bych, že by to mělo nějaký vliv. Já nejedu v pozici něco ukazovat, potvrzovat nebo dokazovat. Nemusím mít strach. Jasně, nechci parťákovi závod zkazit, ale on tam taky jede spíš pro zkušenosti. Necítím nějaký mimořádný tlak. Věřím, že můžeme překvapit, vyhrát etapu. Asi by sice bylo nefér tvrdit, že jedeme vyhrát, i když bychom rádi. Ale nemyslím si, že by to bylo úplně reálné. Dílčí úspěch bude skvělý. Už jsme o tom mluvili. Musím si sezonu lépe plánovat a já bych letos chtěl hlavní napětí a úsilí věnovat mistrovství světa na konci roku. Cape Epic si jedeme hlavně užít, získat zkušenosti. Neúspěch by neznamenal konec nebo signál pro něj.“
Když se podívám na vaši kariéru, úspěchů je hodně, dávají vám punc šampiona. Jak moc je to důležité pro vaše podnikání? A jak moc by v tomhle směru bylo důležité získat další úspěch? Ať už Cape Epic nebo titul mistra světa?
„Důležité… Lidi zapomínají. Kdyby přišel úspěch, posune se třeba známost mého jména, kterým podnikání zaštiťuji, o něco dál. Mezi běžnější populaci. Je bonusem, který podnikání pomáhá, ale upřímně, takový bonus můžete zazdít, když se budete chovat jako blbec. Nebuďte slušní, buďte arogantní, neumějte vycházet s lidmi a je to k ničemu. Důležitější je být dobrým člověkem a tím prodloužit nebo udržet dobré jméno. Značku, budeme-li to tak nazývat, jednoduše nedělají jen sportovní výsledky.“
Jak se vám dařilo vycházet s lidmi, když jste studoval? Být na umělecké FAMU a při tom žít režim profesionálního sportovce, asi jste úplně do kolektivu nezapadal.
„Byl jsem absolutním exotem. Jsou to bohémové, scházejí se v kavárnách, pijí pivo. A já jezdil na tréninky. Přesto se mi podařilo věci zkombinovat a potkat spoustu skvělých lidí, kamarádů, se kterými jsem dodneška v kontaktu. Po počátečních rozpacích mě vzali takového, jaký jsem, a nemyslím si, že by mě vyčleňovali. Rozuměli jsme si, i když jsem byl jiný.“
Jste exot i jako cyklista?
„Asi ano. Musím ale říct, že na horské cyklistice mě baví, že je v ní spousta lidí, kteří jsou vzdělaní a chytří. Je to sport, ke kterému se dostanete později, už jako vyzrálejší člověk. Ale ono je to hodně dané faktem, že v ní není tolik peněz. Každý sport je vlastně ve finále zkažený jejich množstvím. Ale to neplatí jenom ve sportu. Peníze vytvářejí rivalitu a přitahují lidi, kteří začnou vytvářet řevnivost. Láká je sláva, která je ale pomíjivá. A horská cyklistika ji vytváří v omezené míře. To je její benefit. Díky němu není tak zkažená, jako některé jiné sporty umí být.“
