Legendou byl už běžecké stopě. A renomé Lukáše Bauera se blýská i v zákulisí. Muž, který byl na nedávném galavečeru laufařského seriálu Visma Ski Classics vyhlášen nejlepším týmovým ředitelem sezony, se vrací na okruh Světového poháru. Bauer přijal nabídku stát se do olympiády v Pekingu hlavním trenérem polského mužského týmu. Zároveň bude pokračovat v řízení svého úspěšného laufařského eD system Bauer Teamu.
Jak ke spolupráci s Poláky došlo?
„Někdy začátkem dubna mě oslovil polský tým s nabídkou převzít zodpovědnost za muže, kde je hlavní hvězdou Maciej Staerga, který v minulé sezoně čtyřikrát bodoval ve sprintu (nejlíp jedenáctý v Toblachu – pozn. red.). Pak jsou tam mladší závodníci, kde bych vypíchnul Dominika Buryho, který byl před dvěma lety schopný soupeřit s Michalem Novákem, současným lídrem české reprezentace.“
Jak dlouho jste se rozhodoval?
„Na první dobrou jsem řekl, že určitě ne, že to s mým laufařským týmem nezvládám. Druhý den už jsem volal zpátky a říkal jsem: Jak byste si to představovali? Pět let jsem budoval maratonský tým, který jsem vybudoval z nuly do pozice špičkového týmu. I dál má velmi dobře našlápnuto. Ale nabídka od Poláků mi přišla po mnoha stránkách lákavá, zejména po té sportovní.“
Co jste během rozhodování zvažoval?
„Bral jsem ohled na rodinu, na časové zaneprázdnění. Ale vymyslel jsem systém, že laufařský i polský tým můžou kooperovat a hodně si pomoct. V mém týmu máme minimálně jednou měsíčně týdenní soustředění. Předtím tam bylo šest, sedm závodníků, teď jich bude dvanáct. Vzroste tréninková kvalita pro oba týmy. Od listopadu si každý tým pojede na své linii.“
Jak zvládnete péči o oba týmy?
„V průběhu zimní sezony budu mít prioritní zodpovědnost za národní tým, jezdil bych s Poláky po Světových pohárech. Zároveň bych mohl zvládnout až třetinu maratonů. Laufaři už během zimy moc netrénují, kostky jsou vrženy. Můj tým bude muset operativně převzít jiná osoba zodpovědná za řízení. Já to budu na dálku sledovat. Mění se moje role u týmu, ale nemyslím, že nijak dramaticky. Mně to dává hlavu a patu. Pro mě je to obrovská výzva, cítím velký respekt, musím k tomu přistupovat s pokorou, mám velký zájem polským závodníkům pomoct.“
Zvláštní ale je, že nejlepší polský závodník Starega se prosazuje ve sprintu, který vám nikdy moc neseděl…
(směje se) „Tuhle otázku jsem čekal. Nemyslím si, že musíte být výborný sprinter, abyste měl představu o tom, co sprinter musí trénovat. Můžu těžit ze svých zkušeností závodníka, částečně trenéra, tak manažera maratonského týmu. Spousta věcí pro mě bude nových. V někom to může vzbudit otazníky, na druhou stranu si myslím, že do toho vstupuju čerstvý, s nezaujatým pohledem. Tréninky sprinterů jsem vždycky sledoval, dám i na Maciejovu zkušenost. Je mu už devětadvacet let, což je pro sprintera pozdní věk, musíme jeho tréninky upravovat. Byť v minulé sezoně bodoval, myslím, že to bylo slabé ve srovnání s tím, na co má. Cílem polského týmu je stabilizovat výkonnost, vyrovnat tým, aby se vylepšili ve štafetě směrem k olympijským hrám v Pekingu 2022. A já rád buduju, to je o mě známo. Dostalo se mi to pod kůži.“
V Polsku se stal nedávno hlavním trenérem skokanský expert Michal Doležal, co říkáte na to, že u sousedů vládne české know-how?
„Já bych si netroufl říct, že jsme to tam ovládli. Dodo (Doležalova přezdívka) tam udělal neskutečnou práci. Že se stal hlavním trenérem polských skokanů, když Poláci skoky žijí a závody tam sleduje devět milionů lidí, je neskutečné. Obrovský klobouk dolů před Michalem. Já jsem to neovládl, dostal jsem nabídku, přišlo mi, že má hlavu a patu. Na hodnocení si musíme počkat.“
Jak se popasujete s jazykem?
„Byť je polština relativně blízký jazyk, budu se muset vyjadřovat jinak. Poslední sezonu jsme měli v týmu dva polské závodníky, něco jsem pochytil. Ale není to na to, že v polštině vládnu. Co si nebudeme rozumět česky, polsky, to si řekneme v angličtině. A začnu se polštinu učit, aby vyjadřování bylo jasné. To se nenaučíte za týden. S Maciejem jsme se bavili v pohodě česky, ale uvědomuju si, že znalost jazyka je potřebná. Patří k tomu pokora, úcta, snaha ukázat, že se umím něčemu přiučit.“
V minulosti jste v Česku usiloval spíš o manažerskou pozici, v níž jste uspěl i jako ředitel svého týmu. Proč vás teď zlákala trenéřina?
„Mě to láká v tom, že to není čistá trenéřina, je to o organizování tréninkových táborů, dostanete budget, s kterým musíte vyjít. Jde o to, že jsem dostal nabídku, která byla cílená na trénování. Kdyby byla nabídka šéfovat týmu, snažit se ho rozvíjet po více stránkách, asi bych po tom skočil ještě víc. Tady mám možnost budovat tým podobně jako svůj maratonský, s věkově i typově rozdílnými závodníky. Možná mám pocit, že mi ten svět Světového poháru chybí. Ze světa Světového poháru je to první seriozní nabídka a taková se neodmítá.“
Umíte si představit, že byste jednou své trenérské zkušenosti využil v Česku?
„Já si umím představit strašně moc věcí. Tady mě to táhlo k tomu budovat systém, být víc manažer než čistě trenér. Trénovat je fajn, ale reprezentační trenér pracuje s lidmi, kteří jsou výsledkem nějakého systému. Myslím, že ztrácíme krok někde jinde. Proto jsem se zaměřoval na slova ´měnit systém´, když jsem se u nás ucházel o místo sportovního ředitele. Jiná nabídka z českého prostředí nikdy nepřišla. Kdyby přišla z české strany, vezmu k tomu ještě srdíčko, že tam půjdete s českou vlajkou.“
Ale…
„Na české straně by mě svazovalo, že abych do toho šel, trval bych na tom, že se musí změnit systém. V Polsku mám jasně stanovený úkol a dobu. Beru, že dlouhodobý cíl je olympiáda 2022. Může se stát, že za rok bude všechno jinak. Jsem bojovník, budu bojovat, udělám všechno proto, aby sportovci i vedení byli spokojení a dosahovali co nejlepších výsledků. Je to o zápalu a ten, věřím, že mám.“
