Na světě je jen pár cyklistů, kteří by v sedle kola projeli trasu Závodu míru a také Tour de France. Současně se pyšnili titulem mistra světa, byli držitelem několika vytrvalostních rekordů a navíc to všechno absolvovali na stroji s ročníkem výroby 1883. Antonín Mittelbach ano. V současnosti třiašedesátiletý sportovec a dobrodruh na historickém vysokém bicyklu projel svět, vystupoval na jevišti Národního divadla nebo proháněl dědice slavné detektivní agentury Pinkerton.
Vybavíte si, kdy jste jel poprvé na kole? Myslím normální kolo...
„Vybavím. Náhodou úplně přesně. Když Smolík vyhrál Závod Míru a jelo se přes Unhošť. Měl jsem dětské kolo, Pionýra. Bylo mi osm let a bylo to pro mě něco naprosto neuvěřitelného. Alegorické vozy - do dneška si pamatuji třeba ten Brněnských veletrhů s ozubeným kolem a šipkou... Jan Smolík tenkrát závod vyhrál a my všichni místní kluci jsme navlečení ve žlutých tričkách lítali po Unhošti, závodili jsme a křičeli, že jsme Smolíci.“
To ale asi nebylo poprvé, co jste na kole seděl.
„Ne, to ne. To si asi těžko vybavím. Ale tohle je první opravdu veliká cyklistická vzpomínka.“
A první jízda na vysokém kole?
„Tenhle příběh vlastně začal na motorce. Jezdil jsem jako mladý v Unhošti motokros. Potom jsem jezdil enduro, pak jsem se oženil a začal stavět. Družstevně (v podstatě svépomocí - pozn. red.). Což znamenalo, že byl člověk na osm hodin denně v práci, potom čtyři hodiny dřel na stavbě a zbytek propil, aby mu z toho nehráblo. Vlastně po čtyřech letech stavby zbyla jen ta hospoda, když to řeknu hodně stručně. A to jsem nechtěl. Navíc se tenkrát zabil jeden můj hodně dobrý kamarád. Byl to takový smutný příběh, v tu dobu jsem se s jiným kamarádem vsadil, kdo dojede na kole první z Karlových Varů do Unhoště.“
Což byl zárodek stále ještě existujícího závodu. Ale ten se přece jezdí na normálních kolech, ne na vysokých, ne?
„Jasně, ale pro mě to takhle začalo. Namaloval jsem plakáty, oslovil další, nakonec nás v květnu 1983 jelo dvacet pět. Zůstali jsme u toho, v následujících letech pokračovali a závod stále rostl. A já najednou zjistil, že to všechny kolem baví. Přišel jsem do hospody a tam mě o hodně starší lidi začali brát vážně, plácali mě po zádech, tykali mi, prostě dobrý. Fakt tím žili. Pomalovali třeba silnici jako na Tour de France, místní hrobník udělal věnce pro vítěze. Takhle se dělají do dneška.“
A to vysoké kolo?
„No jo. Já v té době jednoduše díky závodu znal dost lidí, protože se chodili přihlašovat osobně ke mně domů. Jednou za mnou přišel pán, který závod jezdil, že zná paní, která má doma vysoké kolo na prodej. Přemýšleli jsme, že bychom ho použili v zimě jako dekoraci na zeď při místním plesu, který jsme pořádali. Jenže já jsem děsně liknavý, a i když mi to přišlo jako skvělý nápad, než jsem se rozhoupal, paní umřela. Mně se podařilo najít nějakého jejího příbuzného a toho přesvědčit, aby mi kolo prodal. Prý za pětistovku. To byly v té době slušné prachy! Jenže večer před setkáním jsem mu volal a on mi oznámil, že podle jeho kamaráda je to málo a já s sebou mám vzít ještě čtyři piva. I s cestou mě tak moje první vysoké kolo stálo pět set korun a osm piv.“
Takže to začalo spíš jako vtip?
„Vysoké kolo na zeď, pověsit! Samozřejmě. Bylo celé rezavé, v podstatě torzo. Jenže pak se to trochu vymklo. Odstavil jsem ho v garáži a vnitřně ve mně sílil pocit, jako bych tam měl zavřeného nezkroceného koně. Seděl jsem a pořád mi něco říkalo: "Doprkýnka, vždyť oni na tom jezdili!" Jenže nebyl internet, nevěděl jsem o jízdě na vysokém kole nic. Stejně jsem utíkal z práce a zkoušel to, nemohl jsem vydržet. Byl jsem celý odřený, polámaný, musel jsem.“
Jaká byla první jízda? Vybavíte si ji?
„Vybavím. Zeptal jsem se chlapa, co mi kolo prodal, jak na tom jezdil. A on prý, že si ho opřel o zeď, nasedl a jel. Tak jsem to tak udělal a buch. Praštil jsem sebou o zem. Což bylo vtipné, koukala na mě celá ulice. Holky, co bydlely s námi v paneláku, otvíraly okna, připékaly obědy, ze mě stříkala krev, běhaly za mnou malé děti. Kolo bylo rezavé, celé se klepalo, dneska se vlastně obdivuji, že jsem na něj vlezl. Ale pak přišel jeden okamžik, kdy jsem si řekl, že to je vlastně dobrý. Navíc jsem pak sehnal knížku, ve které jsem se dočetl nějakou historii, o bratrech Kohoutech (synové Jana Kohouta, majitele smíchovské strojírny a průkopníka cyklistiky - pozn. red.) a byl jsem ztracený.“
Co je na jízdě na vysokém kole nejtěžší?
„Nebát se a udržet rovnováhu.“
Jenom?
„Je to o klidu. Vyžaduje maximální koncentraci a klid. Člověk musí být soustředěný na všechno, jednat klidně, žádné zbrklé naskakování za jízdy, jakákoliv chyba je pád a každý pád strašně bolí. Dřív ty pády byly i smrtelné. Jediný, kdo se na něm z mého okolí ještě naučil, je můj synovec. Tomu jsem postavil nejdřív malé, potom větší, ale ani on není dost houževnatý, aby vydržel delší trasy.“
Jako vy? Trasy, které jste na vysokém kole absolvoval, jsou v podstatě cyklistické maratony.
„Jenže za to může zase ta knížka. Jen jsem vlastně kopíroval trasy, které jezdili bratři Kohoutovi. Například se v ní psalo, že oni na cestu z Prahy do Vídně potřebovali osmdesát čtyři poštovních hodin, na těch prašných cestách. To mě zajímalo, chtěl jsem je napodobit. A s deseti kluky z klubu, který jsme založili kvůli pořádání závodů, jsem odjel nonstop trasu Unhošť - Vídeň za třicet šest hodin. Bylo to krátce po revoluci, celý svět se otevíral, hodně se o všem psalo, docela dobře se na takovou cestu sháněly peníze, prostě velká sláva.“
Takže následovala další inspirace?
„Spíš nabídka. Dal jsem si pár piv s jedním kamarádem, který měl mezinárodní kontakty a v té době dělal pro EXPO v Seville. Rok 1992, zrovna byla ve Španělsku i olympiáda. A on ať prý za ním přijedu na tom vysokém kole. Výzva mi připadala úplně absurdní, přece je rozdíl ujet tři stovky kilometrů a tři tisíce, ale on druhý den přišel znovu a za střízliva. Přinesl zvací dopis od generálního komisaře Světové výstavy s nabídkou na vyčíslení nákladů na cestu. Úplně jsem se rozklepal a musel si vzít autoatlas, abych se tak nějak přesně podíval, kde je Sevilla. Nakonec jsme dali dohromady malý tým a jeli jsme. Poprvé jsem se dostal na vysokém kole k moři.“
Neskutečná představa. Jak vydrží člověk celý den na něčem, jako je vysoké kolo?
„Ono to jde. Bral jsem to jako pracovní dobu. Prostě si sednete, osm hodin dřete, někdy devět a hotovo. Najednou je svět úplně jinde. Na kole se člověka netýká práce, politika, nic.“
Soupeření se Zimovčákem
A u cesty do Sevilly nezůstalo. Na vysokém kole jste projel trasy hned několika etapových závodů zvučných jmen.
„Za to vlastně může svým způsobem Josef Zimovčák, což je obrovská osobnost vysokého kola v Česku. Potkali jsme se někdy na začátku devadesátých let. On v té době ještě nejezdil, ale byl to výjimečný sportovec. V lyžování, cyklistice, ve všem. A jemu se to strašně zalíbilo, sehnal si někde kolo a s jeho talentem se z něj velmi rychle stala naprostá špička. V republice nebyl nikdo, kdo by se mu jen přiblížil. Při závodech byla za námi obrovská propast, takže jsme jezdili spolu. Ale mně bylo jasné, že překonat ho můžu jen opravdu výjimečně, vlastně se to stalo asi jen jednou, když spadl, takže se závod opakoval. Začal jsem tedy vymýšlet akce, abych ho nějak překonal.Trumfl. Takhle vznikl třeba nápad absolvovat celou trasu Tour de France.“
Kvůli Zimovčákovi…
„Kdybyste věděl, jak bylo těžké to neprozradit!!! Spali jsme spolu třeba na závodech v Německu v autě, v takovém kombíku a já už věděl, že ji pojedu, měl jsem od ředitele potvrzené, že budu oficiální součástí programu, měl jsem naplánované hotely a tak hrozně moc jsem mu to chtěl říct! Ale neřekl. Až ráno, když jsme snídali a chystali se na cestu domů mu povídám, že za týden jedu Tour de France. Byl z toho nešťastný, ale mně bylo jasné že zase vymyslí něco jiného nebo mě porazí stokrát v závodě.“
On si tu trasu ale také zajel, ne?
„Ale až deset let po mně!“
Společně jste něco podobného vymyslet nechtěli?
„Ale ano. Společně jsme třeba dostali pozvánku do Tasmánie na Mistrovství světa. Asi to pro ně tenkrát byla spíš legrace, kuriozita, nějací borci z východu na vysokých kolech. Ale dostali jsme pozvání, abychom si zaplatili cestu a zbytek, že bude na jejich účet. A Pepa, protože kola staví, vymyslel, že pojedeme na jeho replikách, odzávodíme, kola prodáme a ještě tam zůstaneme.“
Jak v Austrálii vnímají vysoká kola? V Evropě měla tradici, ale za oceánem je asi moc neznali?
„Tady sice kola měla tradici, ale s bolševikem v podstatě všechno skončilo, ten to zamázl. Jenže oni závody pořád měli, ale protože byly za železnou oponou, tak jsme o nich nevěděli. V Anglii tuhle tradici třeba držel slavný Pinkerton se svými syny, pořádali v Londýně šampionáty, kterých jsme se později také účastnili. A Londýn a Austrálie, to je v podstatě jedno a to samé. Tradice se vytvořila, závody už jezdí snad sto let.“
Chodí na ně diváci?
„Hodně. My jsme byli tak trochu atrakce a navíc v Austrálii žije hodně Čechů, takže se přišli podívat na krajany. Už po cestě trajektem z Melbourne nám majitel lodi vyprávěl, co všechno nás čeká po přistání. A taky ano.“
Podařilo se vám nakonec vysoká kola prodat?
„Podařilo, ale byl to takový smutný příběh.“
Za kolik?
„No právě. Za strašně málo. Myslím, že to byl šok, který Pepa do dneška úplně nerozdýchal. Oni nám totiž všech pět kol, který jsme měli s sebou, v letadle přerazili bednou. Řekli nám, že je nemáme balit, aby se jim nic nestalo a přesně tak to dopadlo. U všech přeražené ráfky. Původně jsme měli v plánu z Melbourne dorazit do místa závodu na kolech - asi padesát kilometrů, ale nakonec to dopadlo tak, že jsme celý den opravovali kola.“
Amatérská cyklistika už neexistuje
Dá se něco takového opravit? U běžných kol by to asi nešlo.
„Jednoduché to samozřejmě není, ale co jsme mohli dělat? Zrovna kousek od letiště stavěli nějakou hliníkovou halu, takže jsme jedno kolo rozebrali, nařezali na součástky, koupili jsme lepidlo a nastrkali jsme do ráfků takové hliníkové profily…fungovalo to. Pepa vyhrál titul mistr Austrálie, já byl třetí v českém týmu.“
Vy nejste jenom účastník závodů, ale také pořadatel. Teď v květnu se jede 36. ročník závodu, který byl svého času jedním z největších v Evropě. Je to právě už zmiňovaný závod z Varů do Unhoště. Jak je složité něco podobného udržet?„Když budu trošku parafrázovat sportovního redaktora Otu Černého, který tvrdil, že třicet let neměl neděli, tak já kvůli tomuhle pětatřicet let neměl duben a květen. Každý rok mi je vzalo pořádání. Rodina mě neměla. Ale podporovala.“
Je organizace v dnešní době jiná než dřív? Složitější?
„To se vůbec nedá porovnávat. Závod svého času jezdívalo víc než tisíc lidí a v podstatě na to nebylo nutné žádné povolení. Jasně, za komunistů se čas od času někdo cukal, že setkání víc než pěti set lidí na jednom místě už je kriminální čin, ale na druhou stranu, zajímala se televize, vždycky se to nějak udělalo. Dnes si takhle masovou akci vůbec neumím představit. Letošní ročník jsme například už přesunuli na silnice třetích tříd, protože na původních by sehnat bezpečnostní povolení asi nebylo možné. Taky jsou nebezpečnější. A to musím říct, že já mám všechno daleko jednodušší, protože už mě lidé znají, závod má neskutečnou tradici. Policie, sponzoři, radnice, jako po másle. Ale už bych nedokázal něco podobného udělat mimo Unhošť. Nebo možná ano, ale proč?“
Jak se za tu dobu změnila cyklistika?
„Strašně. Dřív třeba nebyl žádný materiál, všichni jezdili v keckách, kola na startu byla v podstatě jen favorit nebo eska, kdo měl campagnolo, k tomu jsme vzhlíželi. Helmy? Neexistovalo. Nebyly časopisy, žádné informace, byl to jediný amatérský závod, jet ho byla pro lidi výzva, prestiž. Kdo nejel Vary, jako by nebyl. Ale byla to spíš zábava. Ježišmarjá, já si pamatuji, že třeba jezdívali kluci, kteří měli v košíku místo pití flašku vodky. To už by dnes nepřipadalo v úvahu.“
Cyklistika už není taková zábava?
„Cyklistika ano, ale v podstatě už neexistuje amatérská. Vždyť ani náš závod není úplně amatérský. Jsou i organizace, které zastřešují amatérské cyklisty a dávají jim víceméně profesionální zázemí, doprovodná auta, komunikace, trenéry, mechaniky. Dřív byla prestiž a hlavně, nešlo se pak domů. Lidé zůstávali na místě ještě dva dny, pekli se buřty, šlo se do hospody, hrála kapela. Dnes? Půl hodiny po skončení závodu je v cíli prázdno, závodníci jedí pasty, takže buřta si dají těžko, mají životosprávu, jedou další závody.“
Proč pořád cyklistika táhne tolik amatérů? Proč se o ní říká, že je novým golfem?
„Je v ní adrenalin. Zábava už asi moc ne, protože když i na amatérský závod jsou kluci schopní přijet dvě hodiny před startem, vytáhnout válce, rozjíždět se a vlastně se mezi sebou vůbec nebavit, co na to říct? Na druhou stranu, když se podíváte na některé série amatérských závodů a na to jakou v nich mají techniku a servis, je pochopitelné, že lidi táhnou. Nedávno jsem jeden absolvoval na vysokém kole, bylo tam tři tisíce lidí a já měl pocit, že vidím tři tisíce reprezentantů. Je to hra. Hra na adrenalin, na závodníka, neuvěřitelné.“
Takže možnost pro každého amatéra cítit profesionální prostředí?
„Přesně. Ta atmosféra vzala i mě, a to jsem polovinu šel pěšky. Když jste součástí seriálu, musí to být ještě úplně jiný pocit. Jste profík. Od té chvíle, co dostanete číslo.“
Kdy byla podle vašeho názoru cyklistika lepší?
„Pro mě samozřejmě v osmaosmdesátém. Byla to sranda.“
