Dcera Čáslavské: Komunisty chtěla máma zakázat. Její odkaz ve světě žije
Při převratných listopadových událostech před třiceti lety sledovala maminku, jak se naplno ponořila do práce pro tehdejšího prezidenta Václava Havla. „Skoro vůbec nespala,“ tvrdí Radka Čáslavská, dcera legendární gymnastky Věry. V rozhovoru pro iSport Life se vrací k hrdinnému postoji sedminásobné olympijské vítězky, která se nenechala ničím a nikým zlomit. Nikdy se nevzdala.
Během roku zorganizovala velkolepě pojatou výstavu o mamince v Mexiku, tedy v místě, kde získala čtyři zlaté medaile v roce 1968 a stala se hrdinkou Her. I po více než padesáti letech na sportovní ikonu, která tam měla i svatbu, vzpomínají. V těchto dnech se Radka Čáslavská, šéfka nadačního fondu nesoucí jméno slavné sportovkyně, vydává do Japonska, kde chystá další. V Tokiu, v němž triumfovala nezdolná Věra v roce 1964 třikrát. „Pro Japonce byl hrdinný postoj více než olympijské medaile,“ popisuje Čáslavská.
Jak vzpomínáte na sametovou revoluci, při níž vám bylo dvacet?
„Většina z nás, občanů Československa, prožívala euforii. Znovu se rodila demokracie, každý byl plný naděje a nadšení.“
A maminka, kterou chtěl režim poté, co podepsala v roce 1968 manifest Dva tisíce slov, vymazat z historie, se vrhla s vervou do práce…
„Země se zbavila starých struktur a začal nový život. Ten je pro dnešní mládež samozřejmostí, ale nikdo by neměl zapomínat, co se dělo. Po sametové revoluci pracovala maminka pro pana prezidenta Václava Havla jako poradkyně, měla na starost sociální oblast i tělovýchovu.“
Brala to velmi zodpovědně, že?
„Dostávala denně tisíce dopisů a na všechny chtěla odpovědět. A všem toužila opravdu také pomoct. Bylo to ale velké břímě. Byla to citlivá bytost, takže jednotlivé příběhy prožívala, působily na ni. A těžko se vyrovnávala s tím, že nelze vyhovět všem.“
Jak si ten čas vybavujete vy?
„Maminka odjížděla brzy ráno a z Hradu se vracela v noci s bednami plnými další práce. Skoro vůbec nespala. Na celém Hradě byl za komunistů navíc jediný psací stroj, takže trvalo, než se i tohle všechno zařídilo. K tomu byla předsedkyní olympijského výboru. Vůbec nechápu, jak všechno mohla stihnout. Byla unavená, strhaná, ale všechno dělala s láskou. A nesmírně zodpovědně. Říkala, že to byl úprk dějinami. Muselo se napravit mnoho křivd a všechno přeorganizovat. Dávala tomu celé srdce.“
Jak by asi dnes reagovala, kdyby viděla, že se komunisté nepřímo podílejí na moci?
„Je zvláštní, že náš národ má tak krátkou paměť. A dneska je vláda ochotná žádat komunisty, zločineckou organizaci, o pomoc. Nechápu. Maminka už se tehdy snažila o to, aby byla komunistická strana zakázaná. Z toho, co se dnes děje, by byla hrozně nešťastná a rozčarovaná! Že my lidi máme tak krátkou paměť… Vím, že by ji to rozhodně nebylo lhostejné. To je hrozný, co se děje. Jsem každopádně moc ráda, že nebyla jen slavnou sportovkyní, ale i ženou, která se nenechala zlomit a byla mimořádně statečná. Byla čestným a pevným člověkem.“
Zvlášť těžké to měla poté, co podepsala petici Dva tisíce slov v roce 1968.
„Nenechala se zlomit jako valná většina signatářů. I na ni tlačili, aby to odvolala. Ale to by nikdy neudělala. Přes veškeré peripetie, které kvůli tomu měla a co ji komunisté dělali, si pořád trvala na svém. Musela si tolik vytrpět, StB ji sledovala, byla to strašná doba. Hrůza… Měla přitom tolik jiných možností! Mohla trénovat v zahraničí, vycházely by jí tam knihy. Hollywood s ní chtěl točit film za miliony dolarů. Ale ne, nic neodvolala. A ve své vlastní zemi ji odepsali… Nesměla trénovat, potajnu myla baráky, aby rodině přivydělala. Něco takového by měli zažít ti, kteří teď nadávají, že mají svobodu… Pro Japonce tenhle hrdinný postoj znamenal víc než olympijské medaile. Jenom se jim potvrdilo, že maminka je samurajka a meč, který ji samurajská rodina věnovala za statečnost, je rozhodně v dobrých rukách.“
V Mexiku jste o ni uspořádala výstavu, jaký měla ohlas?
„Obrovský! Maminka se tam stala královnou olympijských her, navíc se do srdcí zapsala tichým protestem na stupních vítězů, kdy odklonila hlavu od sovětské vlajky. Měla v Mexiku i svatbu. Takže tam na ni vzpomínají dodnes, musím říct, že mě až překvapilo, kolik i mladých lidí maminku zná. Je to přes padesát let, ale oni nezapomínají, vypráví tehdejší prožitky dalším generacím. Což mě moc těší.“
Zvlášť svatba v katedrále v Mexico City vešla do dějin.
„Do maminčiny svatby a už nikdy potom, tedy prý snad s výjimkou návštěvy papeže, nezažila katedrála takové bláznění. Bylo nacpané i obří přilehlé náměstí, podle odhadů tam bylo až sto padesát tisíc lidí. Každý u toho chtěl být. Ten, kdo se dostal nejblíž, si chtěl vzít i něco na památku, takže než maminka došla k oltáři, přišla o všechny možné okrasné knoflíčky na rukávech svatebních šatů, kytice byla celá pomuchlaná. Dokonce ztratila i pantoflíček. Jako ta Popelka. (usměje se) Naštěstí ho pak v tom mumraji našla.“
Jak se výstava jmenovala?
„VERA 68. Jednalo se o první celosvětovou výstavu a měla tak velký úspěch, že ji třikrát prodloužili. Jenže pracovat v Mexiku není žádná brnkačka a celou naši mexickou partu, která se na tom podílela, to stálo hodně nervů. Ještě večer před zahájením jsem se tam byla podívat, a oba sály byly prázdné! Nikde nic. Prostě mexické maňana je fenomén.“
Něco ve stylu, že zítra je taky den?
„Ano, na všechno mají spoustu času. Někdy je to o nervy. Jsem ráda, že s výstavou Nadačnímu fondu Věry Čáslavské pomohlo i naše velvyslanectví v Mexiku. Nakonec všechno dopadlo neuvěřitelně dobře, bylo to udělané s velkým vkusem i citem. Na zahájení hrál symfonický orchestr policie hlavního města Mexika, který se naučil Vltavu. Přišlo i mnoho významných sportovců, umělců, politiků, ale především skvělých sportovních fanoušků. Všichni jsme z toho byli šťastní, že sdílíme společné vzpomínky. Maminka by jistě měla radost.“
Teď chystáte něco podobného v Tokiu?
„Ano, zrovna se tam chystám. Tentokrát nám pomáhá muzeum a České centrum v Tokiu. Proto se první výstava jmenuje Cesta ke svobodě. Potom bude putovat Japonskem a nakonec se usídlí v nově založeném olympijském muzeu. Symbolicky v roce 2020, kdy se tam uskuteční další olympijské hry. Japonci si maminky velmi váží, dá se říct, že si ji úplně přivlastnili. Jako by snad tenkrát v roce 1964 závodila za ně… Jak v Mexiku, tak v Japonsku má hodně fanoušků, přitom už je to přes padesát let. Nedávno dokonce mexická zpěvačka María Ferrina složila jakousi ódu na Věru. Což je píseň, která vypráví kus jejího života. Jmenuje se VERA, je ve stylu pomalého mariachi.“
