Aleš Opatrný je špičkový parkurový jezdec, loňský účastník prestižního seriálu Global Champions. Přesto mu pomalu zkouší radit téměř osmiletý syn Patrik, který už taky jezdí a začíná skákat přes překážky. Na poníka se sápe a udrží se na něm i patnáctiměsíční Oliver. Zatímco tatínek Aleš pochází z tradiční „koňácké“ rodiny, maminka kluků Natálie je nejen úspěšnou parkurovou jezdkyní, ale také dcerou módní návrhářky Daniely Flejšarové a malíře Pavla Roučky. Navíc sama maluje a navrhuje oblečení. Jak se akční rodině žije na ranči v Hořovicích? Jak se stalo, že Natálii přivedl ke koním zpěvák Karel Černoch? A proč má Aleš padesátero rajtek?
Na ranči Opatrných v Hořovicích panoval ještě pár dnů před Vánocemi shon. „Sice jsme si chtěli nechat advent trochu volnější a užívat si ho, ale nakonec jsme oba měli víc práce než celý rok. Páťa povídá: Mami, zase jsme zapomněli zapálit adventní svíčku… No, zapomněli, protože v neděli nebyl nikdo doma. Budeme se muset zlepšit,“ směje se Natálie Roučková (35).
„Byli jsme na závodech v Budapešti, mysleli jsme, že to je konec sezony. Pak mi volali ze Salzburgu, že se jim uvolnilo místo, takže jsem naložil koně a jel. Natálka tady mezitím měla předvánoční prodej obrazů a oblečení, taky šrumec,“ vysvětluje její partner Aleš Opatrný (38), otec brzy osmiletého Patrika a patnáctiměsíčního Olivera. „Takže náš syn nás musí občas upozornit, co by se mělo dělat o svátcích,“ dodává.
Po kom z vás jsou vaši synové?
Natálie Roučková: „My s Alešem jsme dost podobné povahy a myslím, že Patrik je podobný nám oběma.“
Aleš Opatrný: „S Oliverem jsou jako anděl a ďábel! Patrik je anděl, zlatej, hodnej, do čtyř, pěti let by ho vůbec nenapadlo samotného lézt třeba tady na tu lavici. Kdežto Oli… Člověk se otočí, a on je hned na schodech, na žebříku.“
NR: „Od roka jezdí po celém domě na odrážedlech, udrží se na koni.“
AO: „A mydlí bráchu!“
NR: „Je povahou celej tvůj táta, od narození. Nikdy nebyl tichej.“
AO: „Taky od deseti měsíců jezdil s dědou v traktoru. Táta si ho posadil na sedačku vedle sebe a on tam sám seděl. Je vycepovanej.“
Berete své syny s sebou, když jezdíte po závodech?
NR: „Patrik jezdil odmalička. Teď míň, co chodí do školy. Když mu byly dva týdny, stěhovali jsme se do Rakouska. Přišla jsem z porodnice a balili jsme dům a koně.“
AO: „A za měsíc jsme jeli na pět neděl do Portugalska na závody.“
NR: „Každý den ráno s námi chodil do stáje, a když spal, využila jsem čas k tomu, abych odjezdila koně. Nebo malovala. Vlastně celý život využívám času, kdy děti spí, abych mohla pracovat. Vždycky to bylo tak, že kdo ve stáji sedlal koně, dohlížel zároveň i na dítě. Jezdila jsem s vysílačkou na krku, to se pak koně trochu plašili, když se Páťa začal ozývat.“
AO: Teď už s námi jezdí dva. Kde to jde, bereme je s sebou a snažíme si to jako rodina užít.“
NR. „A co začal Patrik sám jezdit, chce být stejně důležitý jako my. Takže když se někam jede, bereme už kamion i pro poníky. A on v něm chce i spát. To je pro něj největší zážitek! My kluky do ničeho nenutíme, nestrkáme jim to pod nos, ale máme radost, když to chtějí dělat.“
Patrik už taky závodí?
NR: „Zjistila jsem, že ve vedlejší vesnici, ve Rpetech, je Pony klub a dost jsme se pro to nadchli. Je tam skvělá trenérka Alžběta Mašková, která přivedla systém pony games z Francie, v Čechách to vůbec nebylo. Je to taková škola hrou, děti si užijí zábavu a přitom se učí. Získávají rovnováhu, učí se ovládat poníka, cítit se v sedle uvolněně.“
AO: „A hlavně tam mají skvělou partu. Patrik jezdil už s námi, ale byl dost stydlivej. Nikdo se nesměl dívat. Mezi dětmi je spokojený.“
NR: „Postupují tam po malých krůčcích. My bychom s ním třeba už dávno cválali a skákali, ale proč vlastně? Oni pilují základy, pomalu, trpělivě. Ten systém je hrozně dobrej, moc ráda to tam sleduju. V podstatě se z toho sama učím a používám to, když pak trénujeme. Spousta věcí se dá použít i na větší děti a dospělé.“
AO: Ale Patrik už si i samozřejmě i skočil. A moc to bavilo, byl nadšený.
V kolika letech jste ho posadili na koně?
NR: „Jako mimino! Sotva udržel hlavičku. Mě nebaví chodit na hřiště. Radši jdu do stáje, posadím dítě na koně. Ono po něm leze, stoupá si na něm, dělá na něm kotrmelce. My jsme kluky od miminek na koně dávali. Třeba jen na chvilku, pohladit… Já miluju zvířata, máme psy, králíky, morčata, papouška. A kluky stáj vždycky lákala.“
AO: „Když sedne na poníka Patrik, ten menší, Oliver, ho z něho rve. Taky chce jezdit. A to je mu jen něco přes rok.“
NR: „Nemám pocit, že bych dětem musela vymýšlet program. Jdeme třeba stájí a řeknu: Vezmi koště a tadyhle zameť… Patrika to strašně baví. A Oliver? Na tréninku v Pony klubu jsme ho posadili na poníka a Patrik ho vodil. Trenérka zkusmo dala malému pár úkolů, a když to všechno splnil, povídá: možná můžeme začít, ne?“
Tak brzy? V kolika letech jste začínal vy, Aleši?
AO: „Ani nevím, ale určitě taky hodně brzy. Doma jsem viděl fotky, jak mě táta posadil na poníka a to jsem určitě ještě nechodil. Nejspíš je to normální. Když je tatínek fotbalista, na syna kutálí míč, hokejista mu co nejdřív nasadí brusle, u nás se prostě jde ke koním.“
Asi je tedy zbytečná otázka, kam budete vaše děti směrovat. Koně jsou jasná volba…
NR: „Já doufám, že tam pronikne i něco z umění. Byla bych ráda, kdyby kluci nešli jenom jedním směrem. Sport je sice krásná věc, ale člověk se může zranit, a co pak? Je třeba, aby člověk měl na paměti, že existuje i okolní svět, třeba kultura.“
Mají vaši synové i výtvarné nadání?
NR: „Oliver je zatím spíš ničitel. Zato Patrik je odmalička úžasnej. Hned první tahy, co dělal, byly promyšlené. Nikdy jen tak nečáral, vždycky vedl linku intenzivněji, slaběji, hledal podobu, tvar… To mě úplně fascinovalo. Mému tátovi (malíř, grafik a ilustrátor Pavel Roučka) dokonce i zasahoval do obrazů, táta ho nechal obřími štětci malovat na dvoumetrová plátna. To ho samozřejmě bavilo. A se mnou taky maluje rád. Hodně se ptá, přemýšlí o tom. Myslím, že pro to má cit. Ale strašně málokdy je se sebou spokojený, je na sebe strašně přísný. My ho samozřejmě chválíme za všechno.“
AO: „Patrik maluje mnohem líp než já. I když, to není zase tak těžké.“ (směje se)
Takže není vůbec jisté, že v budoucnu z něj bude parkurový jezdec? Možná se stane malířem?
NR: „Možná obojí.“
AO: „Má týden, kdy jde na koně pětkrát, a pak dva týdny, že si na to nevzpomene. Ale když si sedne na koně, talent tam prostě je. Je inteligentní, chytrej, ví co a jak. Nedávno jsme byli v Praze na závodech, já jsem skákal soutěž, on seděl s Natálkou na tribuně. A najednou mi z mámina telefonu volá na opracoviště: Táto, táto, když skočíš tenhle skok, tak musíš zatočit tak a tak, ještě to tamtudy nikdo nevzal… Přišlo mi to strašně vtipný. Taky jsem to měl trošku v hlavě, ale od něj jsem to nečekal.“
NR: „On vždycky promýšlí, kudy by jel sám s jeho poníkem. Jenže on ho zatočí hned za skokem.“
AO: „Když má fotbalista trošku dar, vždycky stojí před bránou na správném místě. To je v každém sportu podobné. Patrik má to myšlení vrozené, já jsem to tak měl taky.“
Baví ho i jiné sporty?
AO: Chodí trošku na tenis, teď ho začalo bavit bruslení, tak chodíme bruslit. Protože já hraju hokej. V útoku, v obraně mi to totiž moc nejde. Jako mladej jsem asi dvě sezony hrál za Hořovice. V zimě se dřív na koních nejezdilo, nebyly haly. Kdybych nedělal koně, možná bych zůstal u hokeje.“
Během Prague Playoffs, finále světové parkurové sezony, jste si oba vyzkoušeli ještě další profesi. Působili jste jako televizní spolukomentátoři, experti. Jaké to bylo?
NR: „Měla jsem trému. Klobouk dolů před televizními komentátory! Než jsme to oba vyzkoušeli, někdy jsme je kritizovali. Všechno beru zpět, jsou boží!
AO: „To mi připomíná jednu vtipnou historku. Natálčin brácha (Jakub Flejšar) je členem realizačního týmu snowboardkrosařky Evy Samkové A jak ona nedávno vyhrála závod Světového poháru, Jakub to v televizi komentoval. A Natálčini rodiče hned volali: Tak buď si pustíme koně a slyšíme tebe nebo Aleše, nebo snowboard a komentuje ho jakub.“
NR: „Asi jsme trochu ujetá rodina.“(směje se)
Jak se vám vůbec žije v Hořovicích?
AO: „Mně perfektně, pocházím odtud. Natálka je z Prahy, té se musíme zeptat. Já bych asi klidně dokázal žít i v Praze, ale pro děti je to tady jednodušší, člověk je prostě vypustí ven.“
NR: „Ideální by bylo být v létě tady a v zimě v Praze. Ale já jsem celý život utíkala z Prahy ke koním, je mi to tady přirozené. V Praze mám ale rodinu a všechny kamarády, takže se někdy s dětmi a psy nakýbluju k rodičům. Nebo přijedou kamarádi sem a většinou pak zůstanou dva, tři dny, užívají si to jako atrakci.“
Jak jste se, Natálie, dostala z umělecké rodiny ke koním?
NR: „Mámu koně bavili. Když jsem pak začala závodit v parkuru, jezdila se mnou. Dokonce si kvůli mně udělala řidičák na kamion. Protože když jsem řídila já, nervovalo ji to.“
AO: „No, hlavně za to mohl Karel Černoch, že ses dostala ke koním, ne?“
NR: „Jojo, Karel byl náš soused a s jeho dcerou Terezkou jsme byly nejlepší kamarádky. Chtěly jsme se svézt na koni a Karel, jak byl slavnej, nám to zařídil. On sám jezdil a my obě jsme se do toho taky hned zbláznily. Terka mě pak celou základku zachraňovala. My jsme měli koně v Jizerských horách, kde máme chalupu, a já jsem celý týden myslela jen na to, že v pátek tam zase pojedeme. A Terka mi připomínala: Máme úkol, nezapomeň.“
Dnes máte docela kolotoč: děti, koně, malování… Jak to všechno stíháte?
NR: „Vždycky má něco deadline. Závody, výstavy… dělám vždycky to, co nejvíc hoří. Nemáme normální režim, ale nás to baví. I děti baví u toho asistovat, cítí se pak důležité. Patrik, ten už vyloženě dovede přiložit ruku k dílu. Pomáhá, když balíme na závody.“
Jak zvládáte věčné cestování?
NR: „Jediné, co je na tom hrozné, je po návratu všechno vyprat. Peru koním, dětem, psům… Každý máme závodní oblečení, sportovní oblečení, civilní oblečení… A ještě pelechy psům s sebou vozíme. To je vždycky výbuch. Perete ponožky koním a ponožky dětem, a teď to všechno roztřídit! A když se jede třeba za týden znovu, to je smrtelný stihnout všechno vyprat. Naštěstí má Aleš asi padesátero rajtek.“
Aleši, váš tatínek byl známým jezdcem v disciplíně všestrannost. Počítáte, že vaši kluci se budou věnovat parkuru, nebo utečou k dědově disciplíně?
AO: „Určitě to bude parkur! Já jsem jezdil i všestrannost do svých 17 let a startoval jsem v ní na mistrovství Evropy juniorů, kde jsem skončil třináctý. Pak jsem ale dostal šanci v Německu jít trénovat do parkurové stáje. Možná kdybych se dostal do nějaké military stáje, asi bych u toho zůstal. Všestrannost je skvělá disciplína, ale není tak atraktivní a nedá se s ní tak dobře živit jako s parkurem. Tátovi by asi udělalo radost, kdyby se některý z kluků věnoval všestrannosti, ale ta je už dnes někde jinde, než byla před dvaceti lety. On ví, že kluci budou mít ode mě parkurový trénink na profesionální úrovni.“
Když jsme u parkurového sportu, co se vám letos nejvíc povedlo?
AO: „Povedlo se mi vychovat a dostat do sportu skvělého koně Forewera, letos mu bylo osm. Vyhrál jsem s ním dvě mezinárodní Velké ceny, jednou jsme byli druzí a jednou třetí. Byl to pro něj skvělý rok, do budoucna si od něj hodně slibuju.“
Je tedy největší nadějí vaší stáje?
AO: „Určitě! Podle mě je to jeden z nejvíc výjimečných koní, co jsem kdy měl. V Salzburgu začátkem prosince šel Velkou cenu (na překážkách vysokých) do 160 cm, to je maximum, které v našem sportu je. A udělal jen jednu lehkou, smolnou chybu na bedně! Přitom byl nejmladší z celého startovního pole. Někteří koně chodí tak vysoké překážky v devíti letech, někteří až v deseti a někteří se k tomu ani nedopracují. Forewer je výjimečný.“
Jak mu říkáte? Asi na něj nevoláte Forewere, že?
AO: „My mu říkáme Princ, ani nevím proč… Podle mě jsme do jeho šesti let ani pořádně nevěděli, jaké má jméno, od začátku se mu říkalo Princ. Máme tu i jeho poloviční ségru a té se říká Princezna. Ve stáji se jim jinak neřekne…“
Partnerům, kteří pracují spolu, někdy hrozí ponorková nemoc. Vy dva se nikdy nehádáte?
NR: „Spíš hodně diskutujeme. Já chci třeba jezdit koně víc žensky, potřebuju tomu rozumět, pochopit, proč to mám dělat tak a ne takhle. A Alešovi občas přijde, že by bylo lepší, kdybych nemluvila a rovnou ho poslechla.“
AO: „Pamatuješ, jak jsi minule v Budapešti poslechla? A hned jsi skončila druhá ve Velké ceně!“ (směje se) Já jsem jako trenér striktní. Řeknu: Bude to tak a tak. Natálka pochybuje, moc o tom přemýšlí. Ale někdo musí rozhodnout. Ovšem jinak je to mezi námi rok od roku víc a víc na pohodu, užíváme si to. Určitě není moc párů, kterým to funguje jako nám. Možná, že žádný další takový neznám.“
