Elitní moderní pětibojařka a reprezentantka v atraktivní lyžařské disciplíně telemark. Než zakotvily u svých současných sportů, vyzkoušely Eliška (24) a Anežka (22) Přibylovy celou řadu disciplín, k nimž je odmalička vedli rodiče, sportovní nadšenci. Odmala jezdívali na lyže, na snowboard, na kolo, na skály… Dnes má Eliška na kontě vítězství v závodě Světového poháru v Sofii 2018 ve smíšené štafetě s Janem Kufem a Anežka je zástupkyní České republiky v Mezinárodní lyžařské federaci. „Eliška je na rozdíl ode mě disciplinovaná a pilná,“ oceňuje sestru Anežka. „Obdivuju Anežčinu spontánnost a odvázanost,“ vrací kompliment Eliška. Se sestrou se setkávají nebo si aspoň volají minimálně jednou týdně a vždycky si mají co říct.
Jaké nejstarší sportovní zážitky si vybavujete?
Anežka: „Jezdili jsme hodně na kole. Já jsem to teda neměla moc ráda. A táta měl za to, že jezdím schválně pomalu, protože to chci bojkotovat.“
Eliška: „Jezdili jsme hodně, to je pravda. I do školy, do školky. Pamatuju si, že jednou jsem cestou ze školky vyjela velikánský kopec a nahoře jsem trvala na tom, že musíme zavolat tátovi, aby o tomhle mém velkém úspěchu věděl.“
Na lyžích jste určitě také jezdily hodně brzo, ne?
Eliška: „Trávili jsme víkendy na chatě v Peci pod Sněžkou, takže jsme tam určitě tak od dvou let lyžovaly, ale to si vlastně nepamatuju.“
Anežka: „Ani já ne, známe to jen z fotek a vyprávění. Když mi byly asi dva roky, sjela jsem prý vždycky kopec a táta mě pak v náručí vyvezl nahoru. Jenže jsem na vleku obvykle usnula, takže mě musel nahoře probudit, a jela jsem zase dolů. Táta tehdy jezdil na snowboardu.“
Ten jste určitě taky zkoušely…
Eliška: „Já jsem začínala v pěti a pamatuju si, že jsem taky měla na snowboardu závodit, ale nakonec z toho sešlo. Jezdila jsem na tvrdém snowboardu, slalom. Ale Anežka skutečně závodila.“
Anežka: "Dokonce jsem byla dvakrát na olympiádě dětí a mládeže! I když nejspíš jen díky tomu, že v Praze moc snowboardistů nebylo, takže neměl kdo jet. Nakonec jsem vůbec neměla špatné výsledky, ale trochu jsem se musela nutit do tréninku, vlastně jsem na snowboard chodila jen proto, že jsem věděla, že pojedu na tu olympiádu. Jinak nás to, na rozdíl od táty, nikdy moc nebralo.“
Jste neuvěřitelně multifunkční sestry! Rodičům se zjevně podařilo vám lásku ke sportu dokonale implantovat.
Anežka: „Je to tak, máme to po rodičích.“
Eliška: „Oba rodiče v něčem závodili, máma na běžkách, táta na lyžích a na snowboardu. Taky hrál tenis a závodil na kole. Opravdu toho zvládli hodně a nás k tomu vedli. Obě jsme lyžovaly, chodily na atletiku, plavání…“
Fotografie na sociálních sítích na váš prorazují i zálibu ve skialpech.
Eliška: „Odmalička jezdíme do Pece, každý rok tam trávíme Vánoce, a kdykoli je to možné, i víkendy. Běžkujeme, chodíme na skialpech….“
Skalpinismus je dávný koníček?
Eliška: „Pro nás dvě ani ne, ale rodiče chodí už dlouho. Záleží hlavně na podmínkách. Je super vzít lyže a jít jen tak do lesa, hlubokým sněhem, pak sjet dolů. Letos v zimě to moc nešlo.“
Anežka: „Když je hezky a máme čas, je to skvělé. Letos to ale bylo víc na běžky.“
Jaký máte vztah k běžkám? Oproti telemarku je to poměrně nudná disciplína, ne?
Anežka: „Je pravda, že běžky úplně ráda nemám. Vím, že bych na nich trénovat měla, tak se občas donutím. Ale jezdím radši z kopce.“
Eliška: „Já mám tedy běžky moc ráda. Vlastně i část pětibojařské přípravy absolvujeme na běžkách. Celou zimu, kdykoli se dostanu do Pece, chodím na běžky. Nejen v rámci tréninku, i jen tak, pro radost se projet.“
Je ještě nějaký další sport, který vám učaroval?
Anežka: Lezení! To je další vášeň rodičů.“
Eliška: „I k tomu nás vedli odmala. Obě nás to baví a rády bychom tomu věnovaly víc času. Je to krásný sport.“
Anežka: „Během nedávného studijního pobytu v Portugalsku jsem docela surfovala, brala jsem jako velkou výhodu, že mám jedinečnou šanci se to trošku naučit. Sice v zimě jsou nepříhodné podmínky, největší vlny, takže to bylo trošku náročnější, ale užívala jsem si to.“
Eliška: „Před časem jsem začala chodit na jógu a hrozně mě bavila. Pak jsem začala i předcvičovat, šlo spíš o jógu spojenou s kompenzačním cvičením. Žádný oficiální kurz nemám, ale v budoucnu bych si ho ráda udělala.“
Jak jste se, Eliško, dostala mezi moderní pětibojaře?
Eliška: „Plavala jsem, dělala atletiku, závodila na lyžích, ale pak jsem pochopila, že se to nedá všechno zvládnout, termíny závodů se kryly. Bylo jasné, že musím nějak rozseknout, co dál… Rodiče měli kamarády, jejichž syn dělal pětiboj, a …“
Anežka: „A taky dědeček byl pětibojař!“
Eliška: „To je pravda, náš dědeček kdysi dělal pětiboj, ale z téhle strany to nepřišlo. Děda už nežil, když jsem se v patnácti pro pětiboj rozhodla.“
Někdy v té době jste vy, Anežko, začínala závodit v telemarku?
Anežka: „Na telemarkách jsem už jezdila, protože jezdil i táta, ale ještě nezávodila. Hrála jsem tehdy softbal a dělala atletiku. Na první velké mezinárodní závody v telemarku jsem jela, když mi bylo šestnáct.“
Co vás zlákalo?
Anežka: „Telemark mě chytil, protože je tam příjemná komunita, dobrá atmosféra, žádný stres. Dělá nás to mnohem míň, než třeba sjezdové lyžování, a není to vůbec komerční sport. Spíš taková velká rodina, všichni se známe.“
Jste nejen reprezentantka, ale také zastupujete Českou republiku v Mezinárodní lyžařské federaci. Jak k tomu došlo?
Anežka: „Jsem členkou mezinárodní komise za Českou republiku. Bylo prostě třeba, aby to místo někdo zastal. V týmu jsme se o tom bavili a nějak vyplynulo, že já jsem z Prahy, mám to kousek na svaz, zatím „jenom“ závodím a studuju, takže mám vlastně dost času. Taky se obstojně domluvím anglicky i německy a navíc se o mně ví, že nejsem úplně stydlivý člověk. Prostě padlo to na mě.“
Co taková funkce obnáší?
Anežka: „Jezdím na konference, a tam se mi všichni smějí, že závodím, sama se trénuju a ještě funkcionařím. Ale mě to baví. Letos jsem kvůli studijním povinnostem musela vynechat podzimní kongres, ale na ten jarní do Thajska se chystám. Řeší se tam změny pravidel, kalendář na další sezonu, destinace, kde se bude závodit…Před dvěma lety se řešilo i to, že by se telemark mohl dostat na olympiádu.“
Vy jste ale letos v telemarku ještě nezávodila, že?
Anežka: „Ani nebudu. Celý zimní semestr jsem v rámci programu Erasmus strávila v Portu. Sledovala jsem na sociálních sítích všechny kamarády, jak od září trénovali na ledovcích, a nemohla jsem se dočkat, až budu zase na kopci. Na druhou stranu v Portugalsku to bylo tak jiné, že jsem si tu jinakost hrozně užívala, jinou kulturu, jiný život, než jaký jsem znala. Teprve před páry dny jsem poprvé jezdila v bránách, sjela jsem dva kopce, ani se tomu nedá říkat pořádný trénink. Tuhle sezonu vynechávám a za rok uvidím.“
Jak jste na tom s telemarkem vy, Eliško?
Eliška: „Taky jsem na telemarkách svého času závodila. Docela se mi dařilo, i když jsem telemark trochu šidila. Ale ze sjezdového lyžování jsem uměla jezdit v brankách, což holky, které zvládaly jen telemark, obvykle tolik neuměly. Šlo ale jen o jednu sezonu, s pětibojem to nejde dohromady. Od té doby na telemarkách nejezdím a ani mi to nechybí.“
Anežka: „To bylo rok předtím, než jsem začala závodit já. A myslím, že jsme byly obě rády, že jsme se nepotkaly a nedošlo na přímý střet.“
Eliška: „Přesně tak“ (směje se)
Copak? Sesterská rivalita?
Anežka: „Já jsem tušila, že by mě Eliška předjela, protože jezdila fakt dobře. A když jsem začala doopravdy trénovat, zase Eliška měla pocit, že bych ji porážela já.“
Eliška: „Prostě obě jsme byly rády, že k tomu nedošlo.“
Táhlo se to už z dob, když jste obě závodily v alpských disciplínách?
Anežka: „Nene, Eliška je o dva roky starší, vždycky byla v jiné věkové kategorii. A musím říct, že vždycky byla mnohem šikovnější než já. Žádná rivalita tehdy nebyla.“
Eliška: „Zpočátku jsme jezdily spolu, ale pak to Anežka vzdala.“
Anežka: „No protože jsme mívali tréninky od sedmi ráno! To jsem nezvládala.“ (směje se)
Eliška: „To je pravda. Celé vánoční prázdniny jsme třeba měly tréninky od sedmi ráno, Anežka to vstávání úplně nedávala.“
Takže vy jste z vás dvou ta disciplinovanější, Eliško?
Anežka: „Rozhodně!“
Eliška: „No, asi ano.“
Taková průprava se vám hodí v pětiboji, ne? Tam se taky trénuje brzo ráno…
Eliška: „Už ne, teď mám na trénink celý cen. Ale když jsem chodila na gymnázium, musela jsem odcházet z domova v Hostivaři před pátou, abych byla v šest v bazénu v Dejvicích na Julisce. A pak jsem jela do školy do Strašnic.“
Jaký je, Anežko, váš vztah k modernímu pětiboji? Nechtěla jste ho taky zkusit?
Anežka: "Nikdy, nikdy! Je tam plavání, které jsem neměla moc ráda, a hlavně je to velká dřina. A to taky nemám zrovna ráda, vždycky se tomu snažila vyhnout (směje se). Je pravda, že v letní přípravě trénuju pravidelně a docela dost a dokonce mě to baví. Ale velké objemy v plavání a běhu si nedovedu představit. Nejsem tak poctivá jako Eliška.“
Jak vůbec prožíváte Eliščinu kariéru?
Anežka: „Samořejmě ji sleduju a podporuju, jako celá rodina. Ale všichni poměrně těžce neseme, že je to takové nahoru dolů.. Přijde zranění, nedaří se, pak se zase daří, tak velké nadšení. Musím tedy říct, že rodiče od toho Elišku poměrně dost zrazují.“
Eliška: „To je pravda. Už čtvrtý rok mě soustavně odrazují, protože si myslí, že vrcholový sport není pro tělo zdravý a že se ničím.“
Anežka: „Což je pravda!“
Eliška: „Vrcholový sport není zvlášť zdravý, to je asi fakt. Rozumím jim a rozhodně bych nechtěla, aby moje dítě takhle moc sportovalo.“
Ale když pak člověk vyhraje závod Světového poháru, jako se to povedlo vám (ve smíšené štafetě s Janem Kufem), to je slušná náplast, ne?
Eliška: „Jo, to je pak moc hezké. Člověk si řekne, že ta dřina asi stála za to.“
Anežka: „Pro nás je ale stejně těžké prožívat úspěchy, když za tím vidíme všechnu tu dřinu. Když víme, jak je občas Eliška úplně hotová.“
Eliška: „S tím určitě souhlasím. Na stupních vítězů stojím já, já prožívám tu radost, kdežto ostatní vidí spíš to, jak chodím domů unavená a jak to občas psychicky ne úplně dobře zvládám. Dokážu si představit, že jim připadá, že to nemůže stát za to.“
Kromě vrcholového sportu studujete, stejně jako Anežka, FTVS. Musí být náročné to skloubit.
Eliška: „Už jen píšu diplomovou práci na téma znalost první pomoci u sluchově postižených dětí, maminka totiž učí ve škole pro sluchově postižené. V květnu bych měla udělat státnice a studium uzavřít.“
To vám odpadne velká starost a budete se moci věnovat jen modernímu pětiboji. I tam je ale logistika docela problém, že?
Eliška: „Běháme, plaveme a střílíme na Julisce, kde sídlí náš klub Dukla. Občas tam i šermujeme, ale taky jezdíme do jiných oddílů v Praze, abychom nešermovali pořád mezi sebou. Nevystačíme si, holek je dost málo, takže jezdíme do Letňan, kde je velký oddíl, a šermujeme tam s šermíři specialisty. Koně jezdíme trénovat do Poděbrad.“
To je docela dost cestování…
Eliška: „Hodně. Ale já mám výhodu, že jsem holka, takže nemusím řídit. Jezdíme oddílovými auty, volantu se obvykle chopí kluci, takže já dost často tu hodinu cesty prospím. Není to pro mě teda tak hrozné.“
Jaký máte vůbec vztah ke koním a k parkuru?
Eliška: „Myslím, že problém pětiboje je v tom, že se na koních začíná hrozně pozdě. Já jsem začala v sedmnácti jezdit a v osmnácti už jsem závodila. Je to hrozně rychlé, člověk přeskakuje hrozně moc kroků, které tam patří, a pak začne skákat, aniž by měl všechno pořádně zvládnuté. Já mám doteď hrozně ráda drezuru, hrozně ráda jezdím na vyjížďky, které mě moc baví. Nemám vůbec problém ani s nízkými překážkami, ale jakmile začneme skákat výš, není mi to příjemné. Nemám tolik naježděno, abych si to užívala.“
Trochu stresu představuje i to, že se na závodech koně losují, ne?
Eliška: „To mi paradoxně připadá i lepší, člověk nemá žádné předsudky, když o koni nic neví. Neví, že je to ta potvora, která minulý týden třikrát někoho shodila, nebo že vyhýbá všechny skoky. Já ke každému koni přistupuju tak, že je to normální dobrej kůň a že to spolu nějak zvládnem.“
Anežka: „Musím říct, že parkur je pro nás, jako Eliščiny hlavní fanoušky, nejméně oblíbená disciplína. Táta s mámou mají co dělat, aby se na to vůbec koukali. Samozřejmě víme, že Eliška jezdí dobře, ale jsou to vždycky pro nás strašné nervy. Nekoukáme na to vůbec rádi.“
Eliška: „Může se tam stát cokoli i zkušeným jezdcům. Stačí špatný kůň a i může být problém. Není to moje nejlepší disciplína.“
Vaším přítelem, Eliško, je reprezentant Ondřej Polívka, mistr Evropy mezi jednotlivci z roku 2009. Možná i to vás u toho náročného sportu drží. Jaké to je, když spolu závodíte?
Eliška: „Loni v závodě Světového poháru v Káhiře jsme skončili druzí. Tehdy jsme spolu chodili dva měsíce, byl to náš první společný závod, moc jsme si to užili.“
Bavíte se o pětiboji i v soukromí?
Eliška: „Máme takovou tendenci. Pro oba je pětiboj hlavní náplň práce, oba tím žijeme. Ale že bychom doma řešili jen pětiboj, to zase ne.“
Vídáte se během tréninku často?
Eliška: "Potkáváme se u bazénu, v šermírně, na střelnici, docela dost."
A jak často se sejdete s Anežkou?
Anežka: „Nebydlíme spolu, ale aspoň jednou týdně se vidíme. Určitě máme výhodu, že se můžeme potkat ve škole, tedy aspoň doteď jsme mohly.“
Eliška: „To je pravda, tam jsme se hodně potkávaly, ale i teď se snažíme zajít na kafe, na oběd, popovídat.“
Co byste jedna na druhou prozradily?
Anežka: „Na Elišce jsem vždycky obdivovala její píli a to, jak se vždycky dokázala nadchnout pro nějakou věc. Třeba měla před sebou těžkou zkoušku, a sama sebe dokázala vnitřně přesvědčit, že ji to učení vlastně baví. Nebo jak zvládá všechno to trénování! Píle a snaživost, to je něco, co já postrádám.“
Eliška: „Já obdivuju na Anežce, jak dokáže být spontánní a nad věcí. Umí neřešit spoustu věcí, které já řeším. Ta její lehkost mi chybí. Její kreativita, odvázanost, spontánnost, to obdivuju zase já.“
Umíte si s ohledem na vaše rozdílné povahy navzájem vypomoct? Doplňujete se v něčem?
Eliška: „Určitě jo! Já mám občas problém, že si nedokážu naplánovat čas, a dost často kvůli tomu někomu volám, ať mi poradí, jak to zvládnout. Jedním z těch lidí je určitě Anežka.“
Anežka: To je pravda! Často se stává, že Eliška má v plánu deset věcí za jeden den, a pak celá zhroucená neví, jak to stihne. (směje se) Na druhou stranu, mně by mohla pomoct se studiem a co hlavně – vždycky mě vyslechne a poradí.“
Eliška: „To je fakt. Navzájem se dokážeme vyslechnout."
|
Eliška Přibylová Narozena: 2. dubna 1995 (24 let) Moderní pětiboj Největší úspěchy: 1. v závodě Světového poháru v Sofii 2018 ve smíšené štafetě s Janem Kufem, 2. v závodě SP v Káhiře 2019 ve smíšené štafetě s Ondřejem Polívkou, 2. na ME v Bathu 2019 ve smíšené štafetě s Davidem Kindlem. Letos končí studium na FTVS, jejím přítelem je reprezentační kolega Ondřej Polívka. |
|
Anežka Přibylová Narozena: 29. 3. 1997 (22 let) Lyžování – telemark Největší úspěchy: 9. na MS 2019 v paralelním sprintu, 7. závodě SP v La Thuile 2017, majitelka dalších 11 umístění v Top10 v rámci SP. Studentka FTVS, členka mezinárodní komise pro telemark za Českou republiku při Mezinárodní lyžařské federaci. |
