Rohan zpovídá Adama Ondru: V Tokiu mě to seklo. Lezu i zrádné cesty | iSportLIFE | iSport.cz
23.9.2021 • 14:12

Rohan zpovídá Adama Ondru: V Tokiu mě to seklo. Lezu i zrádné cesty

Vstoupit do diskuse
0

Potkali se na olympiádě, jsou ve svém oboru světovou špičkou. Mají stejnou vášeň – lezení. Jeden je v něm globální hvězda, druhý nadšený amatér. Speciálně pro iSport LIFE magazín si o něm popovídali. Vznikl neobvyklý rozhovor, který s Adamem Ondrou vedl kanoista Lukáš Rohan, stříbrný medailista z Tokia. Rád by jednou působil jako sportovní novinář a pro svoje interview si vybral právě českého Spidermana. 



Když ho deník Sport oslovil, jestli by s někým nechtěl udělat rozhovor, nadšeně kývnul. „To by mě moc bavilo!“ vzkázal hned 26letý kanoista, který v olympijském kanálu dopádloval pro druhé místo. Koho vyzpovídat? Volba pro něj byla jednoduchá. Vybral si lezce Adama Ondru, jenž v Tokiu skončil šestý, i když v jednu chvíli sahal po zlatu.

Rozhovor probíhal přes aplikaci Google Meet, náročný program obou sportovců neumožnil osobní setkání. Ale na autenticitě to neubralo. Povídali si přes hodinu a bylo znát, že úspěšný kanoista se v lezení vyzná. Světovou hvězdu pozval do Troje. Nejenom na kanál, ale i na stěnu.

Lukáš Rohan: Chtěl jsem moc poděkovat za tvůj čas a za to, že do toho se mnou jdeš. Pro mě je to velký zážitek a pocta, protože taky trošku lezu, jako hobby, a moc mě to baví. Zároveň jsem tvým velkým fanouškem a dlouhodobě tě sleduju.
Adam Ondra: „Já děkuju, je to pro mě velká čest být zpovídaný olympijským medailistou, to se mi ještě nepoštěstilo.“

To takhle neber!
„Ale jo, beru.“ (smích)

Tak radši pojďme na to. Mám nějaké připravené otázky, ale spíš bych to viděl na takové povídání… Co teď vlastně děláš a jaké máš nejbližší plány?
„Momentálně jsem doma, pořád to beru tak, že se ještě vzpamatovávám po náročném programu a relativním neúspěchu v Tokiu, kdy mě to docela seklo. Což se mi stává, když cítím, že mám formu, ale nevyjde to úplně ideálně. Že mě to na pár dnů a týdnů sekne… Teď by bylo nejlepší si dát totální pauzu, ale psychicky jsem to nevydržel. Lezu si na pohodu, jezdím si do Moravského krasu, dělám nové cesty, což je aktivita, kterou jsem si nemohl v posledních měsících až tolik dovolit.“

A dál?
„Do konce roku bych se znovu chtěl dostat do formy a vylézt nějakou pěknou těžkou cestu na skalách. Nejvíc času strávím v Itálii s  kamarádem Stefano Ghisolfim, který je taky fantastický lezec. Láká mě, že na nějakém opravdu těžkém projektu můžeme pracovat společně. To je nejenom zábavnější, ale i snazší. Protože když někdo zkouší nějakou novou těžkou cestu, kterou vůbec nezná, dá se říct, že má tunelové vidění. Vymyslí si nějakou metodu, sekvenci chytů, a dny a týdny to zkouší. Má trošku zatmění, protože si zamane, že tak to poleze. Ale když tam přijde někdo zvenčí, řekne mu: Hele, a proč nepoužiješ ten chyt vpravo? A najednou je to lehčí…“

Na Instagramu jsem viděl, že jsi byl na pískovcích v Klokočkách. Na písku je lezení hodně specifické, právě to ti po olympiádě, která ti nevyšla úplně podle představ, vyhovuje? Je to pro tebe odreagování?
„Jo jo. Mně v posledních letech chybělo dobrodružství. Aby trénink na olympiádu byl co nejefektivnější, musel jsem lézt to, co je závodním cestám a boulderům nejpodobnější. Což v dnešní době, bohužel, už člověk najde jenom na umělých stěnách. Třeba před dvaceti lety bylo efektivní trénovat vyloženě na skalách, ale lezecký styl na obtížnost a hlavně na boulderech se víc a víc odlišuje. Na písku i v horách je to trošku o něčem jiném, nezáleží jenom na tom, jestli se člověk přitáhne na malíčku jedné ruky, je to spíš celkově o lezeckém citu. To mám moc rád. Je v tom i adrenalin. Protože kdo leze na písku, tak ví, že jištění není vždycky úplně blízko a je to i o psychické stránce. Někdy ti hrozí patnáctimetrový pád, takže je třeba trochu potrápit i morál. (smích) To mám rád. Jsem rád, že jsem to po dlouhé době zažil. Navíc jsem si zalezl se Špekem, Petrem Slaninou, což je velká lezecká legenda. Navíc právě v Klokočí, jeho domácí oblasti. Je to trochu specifický, zapadlý místo, moc lidí tam nejezdí, ale i tak jsou tam zajímavé cesty. Pískovec je tam hodně měkký, člověk nemůže vzít za všechno, co vidí. Ale musí si dávat pozor, aby mu to nekřuplo pod rukama.“

Máme chatu na Malé skále a do Klokočí jsem jezdil jako malej za kamarádem, dobře to tam znám. Jak skály, tak jeskyně. O to víc to obdivuju. I Špeka, což je takový můj hrdina, hlavně díky videím. U toho bych se na chvíli zastavil. Zajímalo by mě, jestli se z Klokočí můžeme těšit i na nějaké video? Protože vím, že na YouTube jsi hodně aktivní. To by mě moc bavilo a zajímalo.
„Do určité míry je možná škoda, že to nikdo nenatáčel. Ale po Tokiu jsem chtěl mít klid. Zalezl jsem si v klidu, s čistou hlavou. Nechtěl jsem čekat na kameramana, než se našteluje do pozice… Chtěl jsem z toho mít radost, což se povedlo.“

Naprosto chápu. Dovol jednu osobní otázku, ale lezeckou. Jak moc jsi ochotný při lezení riskovat? Dokážeš odpovědět, jestli je nějaká hranice, přes kterou bys nešel?
„Vezmu to trochu obšírněji. V lezení je určitě riziko, ale zlepšuje se to. Hlavně dřív to bylo vnímáno jako něco strašně nebezpečného. Taky záleží na druhu. Umělé stěny jsou velmi dobře zajištěné, ale člověk musí ovládat základní metodické věci. Často i já vidím lidi, kteří je neznají… Pak mám nutkání je instruovat, že takhle by to dělat neměli. Nebo se radši dívám jinam a přeju si, aby z toho nebyla nějaká nehoda… Ale platí, že když člověk ví, co dělat a jaký používat materiál, je to bezpečný sport.“

A jak je to s tím riskováním?
„Neříkám, že všechno, co dělám, je jenom bezpečné. Lezu i zrádné cesty. Ale co je moje výhoda, třeba na písku, že lezu relativně hluboko pod svoje možnosti. Když vidím, že je místo, kde bych mohl spadnout, tak nejdu na krev a mám to do určité míry pořád pod kontrolou. Ale celkově mám limity. Že bych šel nějakou cestu bez jištění? To ne. To je riziko, do kterého nechci jít. Na to si netroufám. Mockrát jsem zažil, že jsem spadnul v místech, kdy jsem to naprosto nečekal. Ať už kvůli usmýknutí, nebo mi prasknul chyt pod rukama.“

Jasně, chápu. Takže se dá říct, že riziko se odvíjí od toho, pro co se člověk rozhodne.
„Je na každém, jak to vnímá. Pokud něco leze už jako rutinu, může to být zrádné v tom, že přestane vnímat, že je to nebezpečné. Člověk musí být pořád ostražitý. Jakmile vnímám riziko, jdu po málo krocích, hodně si kontroluju, jestli je skála pevná. Je jasné, že i tak člověk může spadnout, ale tohle riziko dokážu akceptovat. Jenže když se leze úplně bez lana, vlastně celou dobu hrozí fatální pád. Což nechci podstupovat.“

Když jsi lezl v amerických Yosemitech na El Capitan, cestu Dawn Wall, tam jsi měl strach? Nebo jsi byl tak soustředěný, že jsi to nevnímal?
„Naprostá většina lezení po téhle stěně byla bezpečná. Spíš jsem ze začátku řešil tu expozici. Protože při normálním lezení se dostávám normálně do výšky padesáti metrů, ale mít pod sebou pod nohama pět set metrů je něco jiného. (smích) Na to jsem si musel chvíli zvykat. Ale pak při samotném lezení jsem obavy dokázal vytěsnit. Hlavně kvůli tomu, že cesta je dobře zajištěná.“

Teď trochu odbočím, ale zajímá mě, jestli jsi někdy dělal nebo děláš ještě nějaký doplňkový sport?
„Jako malý jsem chodil do gymnastiky. Od pěti let. Ale to mě až tolik nebavilo. Jinak jsme s rodiči jezdili neustále do skal nebo na kolo. A v zimě na lyže, blbnul jsem i na snowboardu. Což mi docela šlo. Ale pokud jde o týmové sporty, kde se pracuje s balonem, tak to vůbec. Na to jsem antitalent. Naopak hodně brzo jsem pochopil, že na lezení talent mám.“

Takže tě to hned chytilo?
„Odmalička jsem v tomhle prostředí vyrůstal. Měli jsme partu rodin, které do hor jezdily pořád. Tehdy jsem to ještě neřešil, jestli se mi to líbí, nebo ne. Protože se prostě jezdilo do skal…Bral jsem to jako samozřejmost. Postupem času jsem si ale uvědomil, jak moc to mám rád. A tak v sedmi osmi letech jsem byl totální fanatik. Do školy jsem chodil, tu jsem neflákal, ale ve volném čase jsem myslel jenom na skály a lezení. Kdyby to šlo, lezl bych každý den od rána do večera. Což mi zůstalo. Jinak čas na nic jiného není. Na mé úrovni je to těžké. Protože když je den odpočinku, mělo by se odpočívat. Strašně rád bych si zkusil nějaký jiný sport, ale vím, že by mě ovlivnil další den v lezení.“

Jo jo, chápu, tohle taky dobře znám.
„Moc rád bych se projel na snowboardu, ale… Jo, párkrát jsem si v poslední době zkusil sjezd na kole, což mě chytilo. Jenže nebaví mě jezdit jenom pomalu na pohodu. A jakmile se jede rychle, je to daleko nebezpečnější než lezení. Což si nemůžu dovolit.“

To je pravda. Kdyby sis někdy chtěl vyzkoušet divokou vodu, jsi určitě vítanej v Troji. Moc rád bych tě provezl.
„Ok, díky!“

Už sis to někdy vyzkoušel?
„Divokou vodu ne, jenom veslování. No a sjížděl jsem Vltavu… Ale nějaký kanál by mě lákal. Třeba ten v Tokiu vypadal úplně brutálně!“

No, ale tam to naopak bylo docela jednoduchý, nám vodákům se to moc nelíbilo. V Troji je to mnohem zábavnější i náročnější, pokud jde o divokou vodu. Máme tam i lezeckou stěnu, kde nám cesty stavěl Zbráňa (Jan Zbranek). Jsou tam dvě cesty, které ale nikdo nemůže vylézt. Pro tebe by to nebylo nic těžkýho, takže kdybys někdy měl cestu kolem, stav se. Těší se na tebe voda i stěna.
„A Zbráňa ji vylezl, nebo jenom postavil a pak šel pryč?“

To si nejsem jistý, ale myslím, že ji vylezl. Každopádně je tam dost divný hodnocení, takže o to víc by mě zajímal tvůj názor… Ale pojďme na chvíli dál. Mám trošku specifickou otázku. Stává se ti někdy, že procházíš městem, koukáš kolem sebe a přemýšlíš, jestli by se nedalo vylézt na nějakou budovu? Stává se ti to, nebo jsou pro tebe spouštěčem jenom skály?
„Jsou to i budovy. Když mi bylo osm, koukal jsem opravdu po každém baráku, jestli by se po něm dalo vylézt. Ale lezení po hromosvodu je pořád stejný, takže už to není tak zajímavý. Navíc u většiny budov jsou horizontální praskliny, a když jsou v dostatečné vzdálenosti, že na ně člověk dosáhne, to mě taky až tolik nebere. Vlastně uděláte třicet stejných kroků. Ale existují velmi specifické budovy, které mě dokážou praštit do očí.“

Jaké třeba?
„Pamatuju si, že před pár lety jsem viděl budovu v Izraeli, která neměla pravoúhlé hrany, ale ostré. Jinak to byl dokonale čistý beton. První dva tři metry jsem vylezl, ale pak už bych potřeboval lano. A to je něco, co mě opravdu zaujalo. Zdolat těch třicet metrů v kuse…“

Ty jo, to by bylo super!
„Pokud jde o spárové lezení, tak v Evropě je toho relativně málo. Stává se, že na dálničních viaduktech, jak jsou stropové převisy, tak tam spáry jsou. Což třeba hlavně v Anglii hodně frčí.“

Viděl jsem jedno tvoje video, jak lezeš hranu pilíře u mostu u Brna. Takže dobře chápu, co tě na tom láká.
„Ta budova v Izraeli vypadala podobně, akorát neměla sedm metrů, ale třicet nebo čtyřicet.“ (smích)

Takže někdy v budoucnu dolezeš až nahoru?
„Jo, už jsme nad tím uvažovali s manažerem.“

Tak to by mě moc zajímalo.
„Říkali jsme si ale, jestli bychom vůbec sehnali povolenky a další věci…“

Držím palce, doufám, že to povolí. Na to bych se moc těšil. Teď bych se ještě na chvíli vrátil k olympiádě, ale trochu jinak, protože je mi jasné, že na závod se tě ptali pořád. Mě by zajímalo, jestli olympijská premiéra vašeho sportu ovlivnila jinak hodně přátelskou atmosféru mezi lezci? Přeci jen to bylo hodně mediálně sledované, každého hnala vidina úspěchu…
„Zatím naštěstí ne. Ani přímo v Tokiu jsem z toho neměl takový pocit. Ale přeci jenom něco se malinko změnilo v posledních letech. Neřekl bych, že je to přímo nevraživost mezi trenéry, ale mnohem víc se dávají protesty na úplný blbosti. Dřív bývali trenéři dobrovolníci, které to bavilo, dneska jsou to vesměs placení lidé. A nemůžou se vrátit ze závodu s tím, že nezkusili podat protest… To se mi nelíbí. Protože se dávají za každou cenu.“

To je jich fakt tolik, jo?
„V našem sportu jsou pořád věci, které jsou nedoladěné. Třeba stání na nýtu. Někdy jsou i během závodů Světového poháru ve stěnách nechané. A i když se jich úplně nechtěně lehounce dotkneme, tak i když je nepoužijeme, jsme diskvalifikovaní. Právě na to se nejvíc dávají protesty. Ty se pak hrozně dlouho řeší. Zkoumají ještě hodinu po závodu, jestli na tom někdo stál, nebo ne. Přitom by to bylo snadno vyřešitelné tím, že se ze stěny prostě odmontují.“

Takže předloni, jak jsi byl diskvalifikovaný na mistrovství světa, to bylo kvůli tomu, že na tebe někdo podal protest?
„Přesně tak. Asi hodinu trvalo, než se rozhodlo. Protože oni dali protest, my jsme pak vznesli protiprotest. Bylo to hrozný.“

Tohle dobře znám, v našem sportu to bylo před lety podobný. Od té doby, co se zavedlo video, je to lepší. Už se to tolik neřeší.
„U nás je taky video, ale bohužel to z něj často není vidět. Nýt člověk schová druhou částí nohy, takže pokud není pohled z deseti různých úhlů, tak to stejně nikdo nemůže spravedlivě rozsoudit. Jestli dotyk byl, nebo ne.“

Jsou na nějakých závodech povolené i záběry z dronů?
„Na některých ano, ale ty lítají daleko od nás, aby nás nerozptylovaly. Hlavně jsou ve vzduchu od toho, aby ukázaly okolí. Třeba v Chamonix se leze na hlavním náměstí, v dáli je vidět Mont Blanc, což je tak kýčovité, že by byla blbost to takhle nenatočit. Ale pokud jde o ty protesty, většinou jsou na stěně zabudované malé kamerky, kterých je dost. Ani dron, který by nás sledoval, by nemusel mít zrovna záběr z toho nejlepšího úhlu, aby se to dalo rozseknout.“

Po kariéře? Chtěl bych vlastní školu

Chápu. Pojďme na chvíli dál. Vím, že Špek (Petr Slanina) má hodně obsáhlý deník. Vedl sis něco podobného? Zapisuješ si všechny přelezy?
„Do osmnácti let jsem si to vedl velmi poctivě. Stejně jako Špek.“

V papírové formě?
„Ano. Zapisoval jsem si, kde jsem lezl, jaké bylo počasí, s kým jsem tam byl. A všechny cesty. I ty, které jsem nevylezl. Dneska už si to zapisuju jenom v internetové podobě a jsou to, řekněme, jenom ty nejtěžší cesty.“

A dokázal bys odhadnout, kolik cest na skalách už jsi absolvoval?
„Možná by se to dalo spočítat. Tak si zkus psát. Lezu 22 let, průměrně strávím ročně 150 dní na skalách, v tom dni vylezu tak pět cest. Takže když se to všechno vynásobí, mohli bychom dojít k nějakému číslu…“

Dej mi chvíli, rychle to spočtu… Tak je to 16 500 cest. To je tedy pořádný číslo.
„Ty jo, mně to zas tolik nepřijde… Ono taky záleží, co tam člověk píše. Podle francouzské klasifikace je takovým zlomem obtížnost 8a. Myslím, že jeden čtyřicetiletý Španěl, který si vede velmi podrobný deníček jako Špek, jich má přes pět tisíc. To je šílený! Já odhaduju, že jich budu mít tak 1500, možná 2000. Jeho číslo je obrovské. Není až takový problém je vylézt, ale vůbec je najít. Když si vezmu, že u nás v Česku cest nad 8a bude třeba 400, tak je zapotřebí objíždět Evropu i celý svět, abych se na to jeho číslo vůbec dostal. On má výhodu, že je ze Španělska, tam jich možná i těch pět tisíc bude.“

Máš někde schované lezečky, s kterými jsi vylezl v Norsku jako první cestu Silence 9c? Sbíráš takové artefakty?
„Nemám je schované, ale existují. Dali jsme je firmě, která je vyrobila. Mám dojem, že jsou k vidění v Itálii u nich v showroomu.“

Dokázal bys porovnat, jestli jsi byl více nervózní právě při lezení cesty typu Silence, při vícedélce na Dawn Wall, nebo při finále olympiády? Je to v něčem podobné, nebo úplně jiné?
„Tady to musím rozdělit. Pokud jde o Silence, tak tam se může zdát, že mám nekonečně mnoho pokusů. Můžu si říct, že když to nevyjde dneska, zkusím zítra, za týden. Jenže taky je těžký načasovat správnou formu s ideálním počasím. Zvlášť v Norsku. Pokud není podmínka, jak my říkáme, tak ta cesta je natolik těžká, že ani v nejlepší formě ji nedokážu vylézt. Když přijde den, kdy počasí nahrává, je sucho, ideálně fouká a člověk má dobrou kůži, tak ví, že vlastně má jenom jeden pokus. Protože při druhém už je o něco unavenější a může to být znát. Takže v tom je to podobné olympiádě. Právě teď a tady to musím vylézt. Protože další den třeba přijde déšť, cesta zateče a do konce sezony je game over. Takže z tohoto pohledu je to podobný.“

A jak to bylo s výstupem na Dawn Wall?
„Tam je to trochu jiný. Stěna je rozdělená na 32 délek a vím, že když udělám chybu i v té nejdelší, můžu to zkusit znovu. Nečeká mě to celé znovu. Ale i tady hrozí komplikace – čím více chybiček, tím větší je šance, že si udělám díru do prstu, budu si ho muset obvázat a všechno se ztíží. Na rozdíl od olympiády člověk leze osm dní. Je to lezení kolmějšího charakteru, člověk hodně stojí na nohách. Je to náročný, lezeckých minut je spousta. Takže trvá třeba i dvacet minut přelézt ty nejtěžší délky. Finále olympiády bylo rozdílné v tom, že musíš být v těch třech čtyřech minutách absolutně koncentrovaný. Ale když lezeš dlouho, není možné být dvacet minut v totálním flow… Musíš se soustředit kontinuálně, vlastně celou dobu. Protože i když je lehčí část, musíš vymyslet, jak ji lézt co nejefektivněji, abys ušetřil síly.“

Na Dawn Wallu jsi vytvořil světový rekord, nikdo to tak rychle nevylezl. Před tebou to zdolali Tommy Caldwell a Kevin Jorgeson. Když jsem se na to potom díval, tak si pamatuju, že na jedné délce šel Tommy spodem, kdežto Kevin to přeskakoval. Zkoušel jsi také ten skok?
„Párkrát jsem si to zkusil, ale moc se mi to nelíbilo. Měl jsem totiž před očima právě Kevina, který se rok předtím na tom rozsekal. Ono se totiž padá hodně do kyvadla, takže si udělal něco s kotníkem. Radši jsem se rozhodnul neriskovat a jít víc na jistotu. V lezení jsou i hezké skoky, třeba v boulderingu při závodech. Kdežto na Dawn Wallu to úplně hezký skok není. (smích) Je potřeba vypnout hlavu, je to vlastně skočit proti zdi, navíc do chytu, který je tak hrozně ostrý, že se vám toho nechce ani držet…“

Jo, chápu, hezky jsi mi to popsal, díky. A vlastně ještě jak jsme se bavili o lezení na písku, zapomněl jsem se zeptat, jaké to je lézt bez maglajzu (magnézia), který je na pískovcích zakázaný?
„Když to mám říct obecně, tak lezení bez magnézia nemám až tak rád. Protože v našem sportu pořád řešíme, v jakém stavu je kůže na prstech. To je pro nás alfa a omega. Vím, že kdybych měl lepší kůži v určitý moment, tak nějakou cestu vylezu v pohodě. Ale tím, že je zrovna špatná, tak nemám šanci. Lezení bez magnézia v těch nejtěžších oblastech zdesetinásobuje možnost, že si kůži poškodíš. Ale zase styl lezení v Klokočí maglajz tolik nevyžaduje. Jsou jiná místa na písku, kde cokoliv vylézt bez něj je extrémně náročné. Třeba se to podaří, ale jenom jednou v roce, kdy se všechno ideálně sejde. S magnéziem to jde třeba padesát dní v roce. Záleží, jaký je to pískovec… Ale jsou místa, kde se magnézium oficiálně už může používat.“

KDO VEDL ROZHOVOR?

Lukáš Rohan (26) je český kanoista (kategorie C1). Letos v srpnu se stal stříbrným medailistou na olympijských hrách v Tokiu. Je také vítězem Světového poháru v Troji 2021. Studuje žurnalistiku, jednou by rád dělal sportovního novináře, před olympiádou psal blogy pro iSport.cz. Trenérem Lukáše Rohana je jeho otec Jiří, který je sám dvojnásobným olympijským medailistou.

Aha, tak to jsem nevěděl.
„Pak jsou další oblasti, kde maglajz všichni mají, jenom já jediný nemůžu, protože jsem tak mediálně viditelný, že bych mohl být dost propíraný. U nás je totiž dost schizofrenní situace. Oficiálně se to nesmí, ale do určité míry je to tolerované. Na německé straně v Sasku je to opravdu striktně zakázané, dodržuje se to. Ale pak ti samí Němci jezdí k nám na českou stranu a normálně ho používají. Navíc při dělání prvovýstupů provozují naprosto neetické věci, které se u nás prostě nedělají…“

O tom jsem taky něco slyšel… Láká tě i dělání cest?
„Láká, ale nedostal jsem se k tomu. Když jsem za Špekem přijel, tak mi říkal, že měl něco s ramenem, několik měsíců nelezl. Kdyby byl víc fit, šli bychom do toho. Určitě bude fajn, až spolu zas někdy zajedeme na Klokočí a doděláme nějaké jeho pecky. Dělat cesty na písku je někdy neuvěřitelné dobrodružství. Lezeš do míst, kde nevíš, jestli budou chyty, jestli se tam někde zastavíš, abys dal kruh… Jednou by mě to ale lákalo, třeba bych si někde v horách otevřel i svoji školu.“

Může to pro tebe být směr, kterému by ses chtěl po kariéře věnovat?
„Ano. Nikdy nepřestanu lézt na něčem, čemu říkáme skalky. Jsou na nich těžké, ale zajištěné cesty jako na umělé stěně. Je to i výborný trénink. Pak ale neopomenu něco dobrodružnějšího. Taky záleží, co děláš. Mě baví v lezení všechna spektra.“

Je přesto něco, do čeho bys nešel?
„Neláká mě třeba vylézt na nějakou osmitisícovku. Mě baví lézt po skále, případně po umělé stěně. Ale ne po ledu. Ani chození ve strmém sněhu. Skály mi přijdou daleko kreativnější. Člověk má ruce a nohy a každý chyt je trošku jiný. Žádný není úplně identický. Tedy až na lezení na rychlost… Ale jinak člověk zažívá pořád něco jiného. Kdežto když má v ruce cepín, pořád drží to samé. Sice řeší, že se někdy zahákne v místě, kdy hrozí, že by to mohlo usmeknout, ale přijde mi to daleko víc monotónní než lezení s holýma rukama.“

Krásně jsi mi odpověděl i na to, co jsem ještě měl připravené. Tak jdeme dál. Možná se teď zeptám trochu blbě, ale zajímá mě to. Vylezeš si ještě někdy tu cestu na rychlost z Tokia?
(usměje se) „V následujících dvou letech určitě ne! Ale potom by to bylo zajímavý. My tomu říkáme retro on sight. Když člověk přijde pod cestu, kterou vůbec nezná a ani neviděl nikoho, jak ji lezl, je to on sight. Pokud ji lezl mnohokrát předtím, ale pak určitou dobu ne, právě se tomu říká retro on sight. Je pravda, že by mě docela zajímalo, za jak dlouho bych to za dva roky vylezl.“

To mě taky! Mně se moc líbila tvoje reakce, když jsi v souboji o třetí místo lezl s Francouzem. Sice jsi prohrál, ale udělal sis osobní rekord, a když tě spouštěli dolů, tak ses radoval, jako kdybys vyhrál.
„Ten úsměv? To byla i součást taktiky. Takový psychologický moment. Protože když je člověk v pohodě, je větší šance, že i druhá disciplína se mu poleze dobře. To, co jsem předvedl ve finále v rychlosti, bylo pro mě až neuvěřitelný. Posunul jsem si osobák o půl sekundy, což je strašně moc. V ten moment mi přišlo, že jsem úplně levitoval. I proto jsem se radoval. Pak přišel bouldering, který…. Prostě na daných boulderech nešlo zalézt lépe. Druhý byl postavený dobře, ale i když jsem se v tomhle stylu hodně zlepšil, neměl jsem na něj. Ten třetí mi seděl, ale byl tak těžký, že jsem ho nezdolal. Sice jsem v něm byl lepší než všichni ostatní, ale bohužel…“

Je úžasný, že sis ve finále rychlosti o půl vteřiny zlepšil osobák. Takhle rychle jsi nelezl ani v tréninku. Takže se dá říct, že jsi závodní typ?
„Myslím si, že jsem schopný zalézt v tréninku i v závodě. A kdyby olympiáda byla ještě o měsíc později, možná bych běžel ještě rychleji. Sice jsem přípravě obětoval hrozně moc, ale limitovalo mě zdraví. Celou dobu jsem měl zatuhlá bedra. V ostatním lezení mě to nezbrzdilo, ale v tý rychlosti ano. Dva roky jsme na tom dennodenně s fyzioterapeuty pracovali, ale šlo to pomalu. Až poslední měsíc před Tokiem se to výrazně zlepšilo. Takže i proto jsem potom zalezl tak rychle.“

Baví tě závodění tak hodně, že jsi schopný i tréninku věnovat tolik času? Nelituješ někdy, že nemáš volnější ruce pro lezení na skalách a svoje projekty?
„Potřebuju to střídat. Je spousta lezců, kteří sice milují skály, ale opravdu jezdí deset let v kuse na každý závod Světového poháru. To by mě jeblo. Kdyby skály neexistovaly, tak by to bylo v pohodě. Ale abych jenom závodil a kvůli tomu trénoval, to bych dlouhodobě psychicky nedal. Musím to kombinovat. Skály jsou specifické a taky vyžadují důkladnou přípravu. Nefunguje to tak, že budu na jednu cestu 9c trénovat půl roku a pak ji za den vylezu. To se nikdy nestane. Musím ji mnoho dní zkoušet, abych si ji zapamatoval, dostal ji do těla. Znal ji do největších detailů. Abych věděl, jak ulevit rukám, když dám nohu o milimetr jinak. Ale v tom mi zase pomáhají i závody. Vyhovuje mi, když se to střídá. Závody jsou specifi cké v tom, že v daný okamžik musíš podat maximální výkon. Na skalách si na něj můžeš počkat.“

Mám poslední otázku. Je i od kamarádů, kteří jsou taky amatérští lezci. Lezeme šestky, sedmičky, ale rádi bychom se ještě zlepšili. Existuje na to nějaká rada? Vím, že asi odpovíš, že je třeba lézt co nejčastěji… Ale je i něco dalšího?
„Ano, lézt často opravdu pomáhá. (smích) Když to vezmu obecně, tak spousta začátečníků si myslí, že jsou na lezení slabí, a aby lezli těžší cesty, potřebují zesílit. Ale v 99 procentech případů to není vůbec pravda. Vylézt osmičku, tedy francouzských 7a, se dá opravdu bez toho, aniž by člověk udělal shyb. Možná to zní neuvěřitelně, ale je to tak. Znám takoví lidi.“

Aha, vidíš, to je zajímavý.
„Taky je třeba pracovat s technikou. Není dobré si říct, že něco vylezu jenom tím, že to přeshybuju silou. Vždycky je lepší to vylézt s grácií. Co nejefektivněji. Vnímat tělo. Cítit, že když se malinko víc navalím na levou nohu, tak odlehčím rukám a vylezu to najednou v pohodě. Už to nemusím tak rvát jenom přes ruce. Tohle je třeba si uvědomovat. Lézt co nejčastěji, ale i s vědomím, že se chci technicky zlepšovat. Je velká chyba, když někdo začne příliš brzo specificky posilovat prsty i ruce. Z dlouhodobého hlediska je to spíš cesta do pekel. Protože se ten dotyčný snáz zraní. Taky platí, že čím má člověk menší sílu, tím snadněji se pracuje na technice. Protože kdo má velkou sílu, většinou ji použije a pak se těžko naučí dokonale lézt… Ale zas je otázka, co je to dokonale lézt. Ani já, po pětadvaceti letech, se necítím, že lezu technicky dokonale. Možná jsem tomu blízko, ale pořád ne vždycky použiju tu nejlepší a nejefektivnější možnost, jak se dostat nahoru.“

Tak to bylo super! Moc děkuji, že sis udělal čas.
„Taky díky, moc se mi to líbilo. Byl jsi skvěle připravený, fakt paráda.“

Já jsem opravdu velký fanoušek lezení, ani jsem se nemusel moc chystat. Akorát jsem byl ze začátku trochu nervózní, ale jinak to bylo moc fajn a inspirativní povídání.


Vstoupit do diskuse
0
Další články autora

iSport LIFE

Běh Kolo Testy Inspirace Akce iSport LIFE Columbia běžecké závody

iSport LIFE je web o radosti z pohybu, motivaci, pozitivním a zdravém životní stylu.

Běh, cyklistika, dobré jídlo, zdraví, zážitky, to jsou témata, na které zde narazíte. Těšte se na testy bot, sportovního vybavení, technických vychytávek, reportáže, tipy na výlety. Kdo to myslí s během a cyklistikou trochu vážně, najde zde rady zkušených sportovců.

Prostor tu mají i témata o zdraví a jídle.

Tým kolem www.isportlife.cz pořádá běžecké a cyklistické závody v různých městech v České republice. Přijmi výzvu!

Jízdní kola * Elektrokola * Elektrokoloběžky * Tenisové vybavení na Heureka.cz

18. září 2021
Brno
Výsledky
16. října 2021
Praha
Výsledky

www.isportlife.cz je web o životě sportovců. Nenajdete zde však výsledky, časy, rozebírání herních taktik a hledání ideálních sestav. Začíst se naopak můžete do profilů, rozhovorů a příběhů nejen našich, ale i zahraničních sportovců. Poodhalíme vám nejen jejich tréninkové finty, ale i to jak správně odpočívat. iSport LIFE je o životě ve sportu.

Tým kolem www.isportlife.cz pořádá také běžecké závody v různých městech v České republice.

Články odjinud
Články odjinud