Canyon Endurace CF SL 8.0 Aero: Ďábelský tulák. Když je čistý, žeru ho!
Přestože tělesně nejsem prototypem vrchaře - vlastně ani cyklisty, v srdci je u mě tenhle sport úplně nejvýš a silniční cyklistiku jednoduše miluju. Když jsem tak dostal možnost několik měsíců jezdit a testovat Canyon Endurace CF SL 8.0 Aero, zaplesal jsem. Mít pod sebou něco, co slibuje pohodlí a zároveň i rychlost, je snad snem většiny běžných hobíků. Protože sice rychlé, zato nepohodlné kolo není pro každého a nepohodlné a líné nechce vůbec nikdo.
Začnu trochu obecněji. Pokud si někdy koupíte kolo od Canyonu, připravte se, že vám přijde domů v krabici a vy si ho budete muset tak trochu smontovat. Není to ale nic náročného a vše jsem měl do pár desítek minut hotové a zvládne to každý. Takže nasadit kola, sedlovku se sedlem, řídítka a u největších velikostí i přehazovačku. Když jsem kolo dal dohromady, rozšířily se mi zornice.
Přede mnou stál krásný karbonový matně černý hřebec. Prostě dechberoucí stroj.
Nasadil jsem pedály, abych vraníka mohl vyzkoušet, nedočkavostí jsem vyrazil alespoň na chvilku, na pár kilometrů. Přestože je kolo v mém případě ve velikosti XL a má kotoučové brzdy, tak je opravdu lehké. Další věc, která mě hned nadchla, byla akcelerace. Karbonové ráfky Cosmic a tuhé kliky Shimano Ultegra prostě makají skvěle.
Hned na první krátké vyjížďce jsem si uvědomil další věc, na nerovnostech nenadskakuji a kostky tak nějak zlehka žehlím. Bezdušové pláště velikosti 28, sedlovka, která má listové pružiny a ergonomie rámu mají za následek neskutečné pohodlí. Mám za sebou prvních dvacet kilometrů a tuším, že tohle setkání bude mít blízko k závislosti.
| Canyon Enduarace CF SL 8.0 Aero |
Specifikace Rám - Canyon Endurace CF SL Disc, materiál karbon |
Doma nám visí na zdech vícero kol a na zemi je opřených pár dalších. Vždycky jde o silničky, které mají klasické brzdy a řazení. Canyon Endurace CF SL Aero je vlastně první silniční kolo, na kterém sedím a má kotoučové brzdy a elektronické řazení. To je pro mě revoluce. Oku mi to designově úplně nelahodí, ale tenhle vývoj nejde přehlížet. Jsem moc zvědavý, jak si na vše zvyknu a zda ve mně vyhraje doba minulá nebo přesvědčí ta budoucí. Něco jako střet civilizací.
Endurace nejdříve pořádně proháním několik týdnů kolem Brna a to spíše po rovinatějších úsecích směr Nové Mlýny. Na kotoučové brzdy si zvykám okamžitě a jejich účinek je jednoduše skvělý. Elektronické řazení si mě podmaňuje také okamžitě a je to jedna z věcí, které bych na novém kole chtěl. Přesnost a okamžitá reakce přehození jsou parádní. Kolikrát se přistihuji při pocitu, že kolo jede jakoby samo a nemusím vynakládat tolik síly a energie.
Nedokážu stoprocentně říct, zda je to těmi aero řídítky, vidlicí. Každopádně to jede svižně. Další plus je ono pohodlí. Záda mě nebolí a nerovnosti téměř nevnímám. Takže rovina 1 bod.
Canyon po několika týdnech převážím do Říčan u Prahy a jezdím směrem na Sázavu, tedy do míst, kde už kopečky holt trochu jsou. Tady se samozřejmě projevuje moje „nevrchařská“ figura. Do kopce už to takový kvapík a euforie z rychlosti není, ale stále je to svezeníčko. Co se týká jízdy dolů, tak to je opět jedno plus. Tahle silnička poskytuje díky tuhosti opravdu velký pocit stability a člověk se tak nebojí pustit se do vyšší rychlosti.
Co se tedy týká zvlněné krajiny, i zde uděluji další bod. Na grande finále se vydávám s kolem do Val Gardeny v Dolomitech. Mimo to, že jsou tyhle hory překrásné, tak jsou už i celkem vysoké a mně je jasné, že s postavou zlenivělého sportovce to bude křest ohněm. Hned druhý den po příjezdu si dávám 76 kilometrů směr Brixen.
Třicetikilometrové klesání prověří opět kotoučové brzdy. Musím říct, že při tak dlouhém sjezdu je to paráda a ruce bolí o mnoho méně, a díky tomu mám rozhodně větší pocit jistoty. Po návštěvě exilu mistra Borovského se vydávám zpět. Mám před sebou těch třicet kilometrů nahoru. Přiznávám, že obavy z toho mám. Canynon Endurace se zakousává do silnice a i v těch nejprudších místech se stále sunu „relativně lehce“ vpřed. Převody jsou zvolené moc dobře, a byť jedu na ten nejlehčí, tak je to stále slušně šlapatelné. Kdybych měl o 15 kilogramů méně, byl by zážitek i rychlost směrem vzhůru daleko lepší. V momentech, kdy se silnice trochu narovná a není to takový krpál, okamžitě pocítím zrychlení.
Se stoupáním se peru, ale ta největší obava, že mě chytnou záda, se prostě nedostaví. V penzionu pravda melu nohama, ale pocit z kola je fakt parádní. Za hory si Canyon zaslouží další bod.
Cyklistika je krásný sport a má být o pozitivním prožitku. Pokud se na kole trápíte, brzy ho dáte do sklepa. Při cyklistice by měl každý zažívat emoce, poznávat krajinu z jiného pohledu a za pomocí vlastní síly. Prostě užít si to. Jak už jsem zmínil na začátku, doma máme několik kol, ale tenhle moderní Canyon Endurace CF SL Aero si mě získal úplně naplno. Je to sice úplně jiné svezení než na mém italském Bianchi Infinito, ale neznamená to, že je horší. Endurace je kolo téhle doby. Pokud to se silniční cyklistikou myslíte trochu vážně a chcete pohodlné kolo, které ale jede, elektronicky řadí, má karbonové ráfky, kotoučové brzdy a líbí se vám minimalistický design, tak do něj jděte. Za ty peníze horko těžko seženete lepší.
PS. Jelikož v textu jen chválím a nechci, aby to vypadalo jako reklama, tak jsem horko těžko nalezl jednu výtku. Matně černý povrch okamžitě chytá prach a to hodně. Ale když je kolo čisté, tak je prostě k sežrání.
