Superlife bloguje. Jak jsem (ne)trénoval na půlmaraton. Splňte si také svou výzvu!
Ten nápad jsem dostal už před rokem a půl. Možná to dokonce byla nějaká sázka? Sám už nevím. Každopádně jsem se rozhodl, že zaběhnu pražský půlmaraton a nebude to jen o tom “zaběhnout si ho”, ale dokončit ho v čase, kterým bych se mohl i pochlubit. Cíl byl 1:24hod, tedy tempem 4 minuty na kilometr.
Myšlenka přišla někdy v listopadu, to jsem trénink odkládal, protože “je přece ještě dost času.” Skončila nedlouho potom - v prosinci jsem měl úraz na lyžích s několikaměsíčním léčením a závod odpískal. V tuhle dobu jsem dostal na starost projekt Superlife a zhruba o rok později, v prosinci, jsem se rozhodl, že si svoji výzvu zopakuju.
Superlife se blížil ke zdárnému konci, tedy spuštění aplikace, a já byl opět přihlášený na pražský závod - tentokrát ten s datem 2016. Právě v prosinci jsme spustili výzvu s Milošem Škorpilem a já si vymyslel, že se přidám do skupiny 20 maratonců a sám se budu připravovat na půlmaraton.
Tady se hodí přiznat, že jsem rozhodně nebyl během nepolíbený - dlouhou dobu jsem závodně dělal atletiku. Jenže běhal jsem podstatně kratší distance a cokoliv delšího, než je jeden kilometr, jsem doslova nenáviděl. Sám nevím, kde se tedy ve mě ten nápad zrodil, ale nějak to prostě přišlo. Výzva v Superlife pak pro mě vlastně byla jakýmsi bičem, abych se na to nevykašlal a opravdu ten závod běžel.
V prosinci jsem si taky říkal, že mám na trénování ještě dost času. V práci jsem toho měl docela dost, finišovali jsme, ale byl tam výhled, že třeba od ledna už to bude víc v klidu a já se budu pilně připravovat. Plán, který mi napsal Miloš, mi navíc ze začátku přišel docela snadný, takže jsem si sám pro sebe říkal, že když nějaké tréninky vynechám, tak se přece nic stát nemůže.
O to větší bylo moje překvapení, přeskočme o pár týdnů až měsíců dále, když jsem šel jeden z tréninků a nebyl jsem schopný předepsanou dávku splnit. To pro mě byl první varovný signál a strašák v jednom. Do závodu zbývalo něco mezi 6-8 týdny a od té doby to u mě začalo být jako na houpačce.
Práce bohužel neubylo, naopak se mi zdálo, že v ní trávím času ještě více. Domů jsem chodil za tmy, počasí, že by psa nevyhnal. Dobře, už končím s těmi klišé. Každopádně na trénink moc času nezbývalo. Vybíral jsem si ty zajímavější, tedy těžší a regeneraci jsem vynechával. Nemohl jsem se pak divit, že jednou byl trénink super a o pár dní později jsem si říkal, jestli by nebylo lepší se ze závodu odhlásit.
Na pozitivní stranu se to začalo překlápět pár týdnů před závodem, kdy jsem absolvoval funkční vyšetření - zátěžový test na pásu, kde mi měřili hladinu laktátu při různých tempech a který pro mě dopadl relativně pozitivně. Bylo mi řečeno, že na to prostě mám a protože jsem člověk důvěřivý, který se nechá lehce ovlivnit, tak jsem tomu uvěřil a tréninky jsem si začal užívat všechny.
Největším problémem tak pro mě zůstávala práce, které bylo opravdu hodně a na trénování tedy času (a vlastně i sil) málo… Na druhou stranu toto mělo i pozitivní efekt. Já, který se často nervoval už dlouhou dobu před závodem, jsem najednou na tyhle věci neměl čas a první nervozitu jsem pocítil až den před závodem. To jsem všem začal říkat, že to spíš nezaběhnu. Ale zpětně si říkám, že jsem ze sebe asi jen chtěl dostat nějaký tlak nebo co…
Před startem jsem si říkal: “hlavně to nepřepálit. Dav člověka zblázní a já umřu po deseti kilometrech.” Samozřejmě jsem to přepálil. SNažil jsem se zpomalit, ale nezkušenost s podobnými závody a nějaká nahecovanost prostě způsobila, že se to stalo. Na druhou stranu se mi běželo opravdu příjemně a když jsem probíhal metou 10km v čase rychlejším, než na závodě o dva týdny dříve, a zdálo se mi, že klušeme, tak jsem si byl jistý, že to mám v kapse.
Každý kilometr jsem běžel rychleji, než jsem plánoval a stejně jsem nebyl unavený. Únava přišla na 17. kilometru, ale zpomalil jsem pouze na tempo, které jsem měl v plánu po celý závod. Takže když jsem pár set metrů před cílem vbíhal na závěrečný most s cílovou rovinkou, neměl jsem vůbec žádnou motivaci bojovat s pár jedinci, kteří mě předbíhali, protože jsem zkrátka věděl, že výzvu splním a to s rezervou. Ta byla v cíli dvouminutová.
Ten pocit, který jsem pak za cílovou čarou zažil, bych vážně přál každému. Spousta lidí říká věty typu “ještě mi to nedošlo, uvidím za pár dní” a podobně. Mně to došlo hned. Předemnou doběhlo dost lepších závodníků v lepších časech, ale já jsem prostě splnil svoji osobní výzvu a tak jsem tam jen tak stál a přihlouple jsem se usmíval. Musel jsem vypadat senzačně.
Díky Superlife navíc hned několik lidí vědělo, že jsem v cíli a že se to povedlo, takže aniž bych někomu dával vědět, začaly mi chodit na telefon gratulace, což ten pocit ještě umocnilo!
Jsem rád, že to mám za sebou, ale jsem šťastný, že se to povedlo!
