Dva mistrovské tituly s Pardubicemi mu nikdo neodpáře, stejně tak se těžko zbaví třicítky na krku. A i když hokejoví brankáři zrají jako víno, nebo by alespoň měli, soukat se do výstroje nebudou věčně. Proto Martin Růžička myslí na zadní vrátka, fušuje do realit a v roce 2015 si kousek od pardubického zimáku otevřel restauraci. SUPERLIFE oblíbený podnik navštívil a majitele vyzpovídal.
Jedna místnost, pár dřevěných stolků. Útulné prostředí a sakra dobré jídlo. Steak house Na Cibulce si v Pardubicích získal dobré renomé, chodí sem hokejky i další zdejší sportovci. Slavného 30letého šéfa, který v extralize debutoval už v sezoně 2006/07, interiér restaurace nijak nepřipomíná, na zdi visí z "hokejových" propriet jen zarámovaný obraz Vladimíra Martince. "Nechtěl jsem z toho dělat nějaký sportbar, chtěl jsem trošku vyšší třídu, luxusnější podnik, žádné hokejové plakáty," vypráví otevřeně Růžička.
Nemůžu začít jinak, jak vás napadlo začít podnikat v gastronomii?
"Udělal jsem to kvůli mamince, končila v práci a chtěla si otevřít kavárnu. Sháněli jsme spolu nějaké prostory, tak jsem oslovil kamaráda ze školy, který měl s gastronomií nějaké zkušenosti. Prostory jsme našli nakonec docela velké, a nakonec se z kavárny stala restaurace."
Přijde mi, že je to v současné době hodně trendy, každý chce mít hospodu a říká si, jak to bude super výdělečný byznys. Je to opravdu tak, nebál jste se?
"Nějaké obavy jsme samozřejmě měli, ale maminka v restauraci před patnácti lety pracovala a společník už vlastní restauraci dokonce má, takže to mi dodalo nějaký ten potřebný klid do toho zainvestovat. Nešli jsme do toho úplně z čisté vody, já jsem se to ale všechno musel teprve učit."
Spí se vám klidněji, když víte, že se po konci kariéry neztratíte. Že budete mít smysluplnou kratochvíli?
"Tak samozřejmě je to pěkný, když se člověku podaří něco takového vytvořit ještě během aktivního hraní hokeje. Je to i hezký vedlejší příjem. Že bych ale teď měl úplně jasno, že se tomu budu po kariéře věnovat stoprocentně, to nemůžu říct, kromě toho mám rozjetého i něco jiného, takže toho mám víc. Rozhodnu se, až to bude potřeba."
Můžete být konkrétní?
"Mám ještě další parťáky a pohybujeme se na trhu s nemovitostmi."
Jak časově náročné pro vás šéfování restauraci je?
"Vždycky když mám čas, tak se snažím tam zastavit na oběd, ale do chodu moc nezasahuji. Nejsem potřeba, je tam maminka a máme své zaměstnance. Když vím, že tam třeba večer jdou známí, tak se snažím ukázat, jediné, co mám na starosti je, že občas sestavuju menu na celý týden."
Když je honička, stoupnete si za bar a natočíte pivo?
"Jednou jsem to zkoušel, ale máme lidi, kteří to umí lépe a mají v tom praxi. Když jsem za barem, tak je to spíš taková legrace pro kamarády a známé. Vlítnout tam bych asi mohl, ale nehrnu se do toho."
Jako profesionální hokejista v extralize hodně času trávíte na výjezdech a stravujete se po různých restauracích, pomohlo vám to v realizaci vašeho menu a interiéru?
"Když jsme steak house otvírali, tak právě můj parťák měl ty zkušenosti z kuchyně a s vařením a já jsem rozhodoval, jak to u nás bude vypadat. Chytal jsem v Chomutově nebo Boleslavi a těch jiných hospod jsem navštívil spousty, takže jsem se inspiroval. Dal jsem k nám věci, které se mi jinde z pohledu zákazníka líbily nebo mě bavily. Dřevěné stolky, úsporný interiér, bílé a modré zdi, tak trošku do stylu řecké taverny."
A co dalšího třeba, skrz jídlo a tak?
"Byly to určitě dezerty, když jsem lapal za Piráty, chodili jsme do jedné restaurace, kde byla paní, která pekla domácí dezerty. Vždycky říkala, to jsem teď na dnešek nachystala, dejte si, je to čerstvé. To jsme u nás taky použili, skoro všechny dezerty peče maminka a má to velký úspěch. Lidi to vždycky ocení, stejně jako jsem to cenil v Chomutově já."
Prozraďte mi váš nejoblíbenější pokrm z jídelního lístku.
"Než jsem si otevřel restauraci, vůbec jsem nejedl kozí sýr, nechutnal mi, asi to znáte, je hodně aromatický. Ale parťák mi ho uvařil na česnekové bagetě, a to musím říct, že mi strašně zachutnalo, bylo to skvělý, opravdu velký granát. Takže to máme na menu dodnes."
Existenční problémy jsme nikdy neměli
Zmínil jste to, krom Pardubic jste sbíral extraligové starty i v jiných týmech, jak to bylo těžké, dohlížet na podnik z jiného města?
"Moje funkce naštěstí není úplně prezenční, nejsem tam moc potřeba, takže to vždycky nějak šlo."
Zníte strašně spokojeně, opravdu nebyl žádný den, kdybyste si řekl, mám já tohle zapotřebí, proč jen nečapám puky?
"To víte, že tam jsou i starosti. Když chodíte do práce, taky to není vždycky růžové, ale nějaké existenční problémy jsme nikdy neměli. Když si ale vždycky sečtu plusy a minusy, tak bych neměnil, byl to dobrý krok a pořád nás to strašně baví."
Proč název Na Cibulce, znamená to něco?
"Název nám vymyslel kamarád, my jsme s maminkou nad tím opravdu dlouho přemýšleli, ale nějak nás nemohlo nic napadnout. On přišel s tím názvem Na Cibulce, chytlo se to a i mě osobně se ta začalo hodně líbit. Takže už jsme to nechali."
Co klientela, ví, ke komu se chodí stravovat?
"Nevím tedy úplně, jestli vědí, že to vlastním já, ale chodí hodně. Samozřejmě hlavně spoluhráči s rodinami, ale také ostatní sportovci z Pardubic. Hodně fotbalistů i basketbalistů, nemůžu si stěžovat. Jsme ale restaurace pro všechny, myslím, že se u nás dokáže dobře najíst každý."
Poslední dotaz, hokejový, aby se neřeklo. Po loňské sezoně, kdy se Pardubice horko těžko zachraňovaly v baráži, máte za sebou super přípravu. Sedm výher z deseti zápasů, to asi dodá jistý optimismus před startem sezony?
"Určitě, to je jasný. Opravdu jsem z toho nabitý strašně pozitivními dojmy. Je to opravdu o 360 procent někde jinde, doufáme, že nám to vydrží."
