Marathon des Sables. Volný, a to hodně, překlad? Pouštní peklo. Na startu šestietapového a 250 kilometrů dlouhého extrémního ultramaratonu, který se na konci listopadu uskutečnil v Peru, byl letos i jeden Čech. Václav Vacík, 27letý provozní v gastronomii. Obyčejný člověk. V poušti Ica si ale sáhnul na úplné dno, ukázal neobyčejnou vůli. "Připadal jsem si jako český reprezentant. Věděl jsem, že si nemůžu dovolit selhat a závod nedokončit," přiznal upřímně v rozhovoru pro Superlife.
I když, rozhovoru. Takový byl plán, poutavé a dlouhé vyprávění Vacíka, který ultramaratony běhá pravidelně a kvůli účasti na Marathon des Sables nosil v práci čtvrt roku vestu vážící 10 kilogramů, ale nakonec formát změnilo spíše na deník. Zápisky dobrodruha. Přečtěte si v sedmi tematických blocích, jak to na jednom z nejextrémnějších závodů světa (existuje už 32 let a závodník si veškerou výbavu nese ve svém batohu) vypadalo.
První kontakt
„O závodu jsem se dozvěděl společně s mým šéfem, který je stejně jako já fanatický do běhání, a rád zkouší nové výzvy. Sledujeme společně různé organizace pořádající tyto závody celoročně. Tento závod jsem běžel už podruhé, poprvé to bylo v marocké poušti Sahara v roce 2016. Tento rok byl ale unikátní a konal se v Peruánské poušti Ica, když jsem se o závodu dozvěděl, neváhal jsem ani chvíli a začal jsem shánět více informací.“
Příprava
„Do závodu jsem se přihlásil s dostatečným časovým předstihem, takže jsem měl asi čtyři měsíce čas se připravit. Jsem provozní jedné nemalé gastronomické firmy v německém Stuttgartu. V můj prospěch hrálo to, že můj šéf měl pochopení, o jak těžký závod se jedná a dal mi dostatek prostoru na trénink a na přípravu. Tři měsíce před odletem jsem začal velmi aktivně běhat větší vzdálenosti. Jelikož si po dobu celého závodu musíte nést všechny věci (potraviny, věci na přespání) na zádech v batohu, tak je velmi důležité se na tuto zátěž připravit. Začal jsem v práci nosit vestu, která zpočátku vážila sedm kilogramů a postupně jsem zátěž přidával až na konečných deset kilogramů. Velmi důležité jsou také věci, které si sebou chcete vzít na závod. Povinný je kompas, nůž, spacák, zapalovač, zrcátko. Zbytek je pak už na vás, žádný ze závodníků nechce nést zbytečné gramy navíc. Vše jsem proto asi pětkrát dokonale kontroloval, batoh jsem nesčetněkrát vybaloval a znovu balil, pokaždé jsem našel něco, co se dalo vylepšit, a jak bych mohl váhu ještě o trošku snížit.“
Prodat zkušenosti
„Oproti mé první účasti jsem už trošku věděl, co na mě v poušti čeká. Na rozdíl od prvního závodu na Sahaře jsem si věci, které nutně potřebuji k přežití, uměl spočítat. Ale nesměl jsem tuhle nehostinnou krajinu podcenit, protože když nemáte dostatek jídla, které vám dodá potřebnou energii, nemusíte také závod dokončit. Batoh, který jsem nesl v Maroku, vážil neskutečných třináct kilogramů, v Peru jsem šel do závodu jen s 10,5 kilogramu. Tohle byl největší rozdíl mezi mou první a druhou účastí v soutěži. A také velmi rozhodující. Perete se s ním celých 250 kilometrů stejně tak, jako s teplotou, která přesahuje i 40 stupňů Celsia. Je to ukrutné horko, kdy cítíte každý gram.“
Co jíst, co pít, jak neumřít?
„Moje potraviny se skládaly jen z věcí, které měly vysokou kalorickou hodnotu. Jednalo se o různé druhy oříšků, lískové, pistáciové nebo kešu. Měl jsem také přibaleno sušené maso, různé druhy müsli tyčinek, hroznový cukr na doplnění energie, čínské polévky a na každý večer instantní jídlo, které jsem si samozřejmě musel sám připravovat z přiděleného množství vody. Každý den jsem měl naplánován tak, abych dva dny po sobě nejedl jen to samé. Vodu jsem dostával každodenně od organizátorů, s touto vodou musel každý zúčastněný závodník vystačit po celou dobu a samozřejmě si z vody i uvařit večeři na vlastnoručně udělaném ohni. Motto závodu navíc je, že žádný ze závodníků nesmí pomáhat tomu druhému. Pokud by tak učinil, hrozí mu penalizace v krajním případě i diskvalifikace ze závodu.“
Nejtěžší moment závodu
„I mně osobně se během závodu stalo mnoho nepříjemností, odřeniny batohem, které mě způsobovaly bolest, nespočet puchýřů na chodidle, kterých každým dnem přibývalo a které jsem si musel každodenně nechat ošetřovat od doktorů. Doprovázely mě také neustálé křeče v nohách. Můj nejtěžší moment závodu jsem prožil v nejdelší etapě dlouhé 68 kilometrů. Byl jsem po třetím checkpointu, kde jsem si odpočinul na pět minut, doplnil vodu a cítil jsem se znovu plný energie a připraven etapu dokončit ve skvělém čase. Tak jsem vyběhl na zbývajících 38 kilometrů a vše šlo podle plánu. Moje nohy se nedaly zastavit, možná už jsem byl natolik unavený, že jsem tu bolest ani necítil. V té euforii jsem úplně zapomněl na doplnění tekutin. Myslím, že devět kilometrů jsem se ani jednou nenapil, a to jsem neměl. Na chvilinku jsem se zastavil, jen abych vykonal potřebu a mohl okamžitě běžet dál. V této chvíli jsem ale dostal pořádný strach, při močení barva byla rudě červená a moč hustá přesně jako krev. V tu chvíli se mi zastavilo srdce a začaly mě napadat myšlenky typu, že mi mohou selhat játra a já budu muset závod opustit. Zvolnil jsem tempo, snažil se pravidelně pít a v dalším checkpointu jsem se zeptal doktorů, jak vážné by to mohlo být. Uklidnili mě a já mohl pokračovat. V té chvíli už byla tma a já dokončil etapu ve skvělém čase čtrnáct a půl hodiny.
Jediný Čech v závodě
„V závodě jsem byl jako jediný účastník z České republiky. Tuhle skutečnost jsem věděl už na startu závodu, každý den jsem si kontroloval seznam závodníků. Tohle mě nesmírně motivovalo, abych závod dokončil, pokud možno v nejlepším čase. Každý den po celou dobu závodu jsem na to myslel, a neustále si říkal, že i když o mně moc lidí z České republiky neví, nemohu dopustit, že bych tenhle závod nedokončit. Sám sebe jsem považoval za reprezentanta České republiky tady v Peru. A to se povedlo, cílovou čarou jsem proběhl a za sebou nechal 250 kilometrů. Byl to naprosto úžasný pocit, něco takového dokázat a vědět při tom, že jsem jako jediný z naší malé krásné republiky tohle zvládl. Určitě na tenhle moment nikdy nezapomenu.“
Budoucnost
„Chci v závodění určitě pokračovat. Mnoho závodníků, kteří Marathon des Sables zkusili na vlastní kůži, říkají, že tento závod se běží jednou za život, víckrát už ne. I já jsem po první účasti říkal, že už tohle nechci zažít, ale pak jsem neodolal. Moc mě láká dál se v běhání zlepšovat a zkoušet nové závody. V posledních čtyřech letech jsem se účastnil dvakrát závodu v Kambodži na 220 kilometrů, jednou závodu na Srí Lance na 215 kilometrů a teď mám za s sebou úspěšně dvakrát jeden z nejtvrdších ultramaratonů na světě. Je mi 27 let a s extrémním závoděním skončit nechci. Bohužel je to ale i otázka času, který musím spojit s prací a financí, které jsou na tyto závody potřebné. Když ale vše půjde podle plánu, tak už příští rok bych se chtěl účastnit dalšího velmi tvrdého závodu v Brazílii. Dalších 250 kilometrů přes amazonskou džungli. Tohle mě velmi láká.“
