Její svět je led. Ke smůle mnohých dam, sebevíc talentovaných. Ale jednou si Martina Sáblíková usmyslela, že bude nejlepší. Tak byla. Pořád je. A určitě bude. Její medailová kolekce z rychlobruslařských podniků bere dech. Kila odměny za tuny práce, orámované skromností a pokorou. A obdivem k řemeslu jiných. Zůstaneme u ledu.
Před měsícem závodila na Světovém poháru v Calgary. Jakmile se řekne Calgary, zazní ozvěnou Flames. A když Flames, pak i Jaromír Jágr. Ale smůla, ačkoli snaha byla značná, setkání legendy s legendou nevyšlo. Škoda pro oba. Inspirace se mohla rozvinout.
Mrzelo vás hodně, že na setkání s Jaromírem Jágrem nedošlo?
„Je to škoda, ale nepovedlo se to domluvit. Ono to bylo trochu složitější. Když jsem do Calgary dorazila já, s týmem byli pryč, pak se Jarda zranil a první domácí zápas nehrál. A když měl jít do akce, tak už jsem zase měla závody já, nešlo to skloubit. Těšila jsem se, že se podívám na NHL, je to sen mnoha hokejových fanoušků, takže i mým, ale bohužel. Snad jindy.“
Jak dobře se s Jaromírem Jágrem znáte?
„Bavili jsme se na poslední olympiádě v Soči, pár slov jsme prohodili, ale už je to dávno. Napadlo mě, že bych ho pozvala na moje závody, ale nevím, nevím, spíš by se měl s tím kolenem šetřit.“
Jak vůbec vnímáte Jágra jako sportovce?
„Jarda je neuvěřitelný dříč, když vidíte, co pořád dokáže předvádět. Když už všichni odpočívají, on si jde přidat. To je podle mě jeden z důvodů, proč může v pětačtyřiceti letech hrát nejlepší ligu na světě. Hokej miluje tělem i duší. V mých očích zkrátka neuvěřitelný sportovec.“
Inspiruje vás svými nočními tréninky?
„Já ho za to obdivuju, ale u mě to nepřipadá do úvahy, já jsem hroznej spáč… (usmívá se) Fakt nevím, jak bych to dávala.“
Jágr z logických důvodů už nepatří k nejrychlejším bruslařům, sám si z toho dělá legraci. Nedáte mu tip, jak na stará kolena zrychlit? Od koho jiného by měl přijít.
„Spíš než ode mě, tak od mého trenéra. Ale Jarda má svoji techniku zažitou, já bych mu ji už neměnila. I s ní hraje pořád skvěle. Měl by zůstat u toho, co ho vyneslo na absolutní světovou špičku.“
Dovolíte-li, u hokeje ještě zůstanu. Bruslení máte zmáknuté, ale jak asi rozumíte s hokejkou?
„Hokej mě baví, ale upřímně, víc v televizi, než že bych ho provozovala. To si radši zahrajeme florbal. Kdysi, někdy před deseti lety, mě navlékli do hokejové výstroje, dali mi kanady i tu hokejku. Jakžtakž jsem se pohybovala, ale jen do té doby, než mi podali puk. Já jela jedním směrem, puk druhým.“
Na olympiádu do Pchjongčchangu nedorazí hráči NHL. Zkazí vám to požitek z hokeje?
„Je pravda, že s klukama z NHL se setkávám hrozně ráda, jsou to fajn týpci, baví mě si s nimi povídat. Na druhou stranu, znám i některé hráče z naší ligy, jsou taky moc fajn. Ale celkově je samozřejmě škoda, že na Hrách nebudou ti nejlepší.“
Pamatuju si jako teď váš olympijský závod ve Vancouveru 2010, celý tým hokejistů vám vyrazil fandit, mnozí byli po vašem triumfu dojatí, třeba Patrik Eliáš. Lichotí vám, že i takové plejery dostanete do silných emocí?
„Pro mě bylo něco neuvěřitelného, když jsem viděla zájem našich hokejistů. Mám to pořád před očima, nosím si to v hlavě. Obrovsky mě jejich návštěva potěšila, ale zároveň mě lehce znervóznili… (usmívá se) Ten pohled do hlediště, kde seděl Jarda, Patrik Eliáš… Cítila jsem obrovskou zodpovědnost. Kluci pak přišli i v Soči.“
Calgary je vyloženě hokejové město, jak se tam líbí rychlobruslařům?
„Calgary a vůbec Kanadu mám hrozně ráda. Z části díky Vancouveru a vzpomínkám na tamní olympiádu, ale hlavně z toho důvodu, jak milí a ochotní lidé tady žijí. Strašně ráda se do Kanady vracím.“
Promítá se vám prostředí i do výkonu na dráze?
„Přidá vám to. Určitě jdete do závodů s lepším pocitem, než někde, kde to tolik rád nemáte. Pro nás závodníky je ale stejně nejdůležitější pevnost zdraví a vůbec momentální rozpoložení. Výkon ovlivňuje řada faktorů, přičemž místo akce není nejdůležitějším článkem, z něhož se výkon skládá. Každopádně Calgary patří k nejoblíbenějším destinacím. Oblíbených drah mám však víc. Někde se mi daří víc.“
Kde například?
„Moc dobře se cítím v norském Hammaru, fajn je to v Itálii.“
A kde to moc nemusíte?
„Možná v Soulu. Netvrdím, že to tam vyloženě nemám ráda, ale moc mi tam nesedí zvláštní led, tamní dráha nepatří k těm oblíbeným.“
Vida a olympiáda je v Koreji… Třeba mají v Pchjongčchangu lepší vodu.
„To nevím, ale loňská zkušenost s olympijskou dráhou byla výborná. Líbí se mi tamní prostředí. Snad se mi tam bude dařit.“
Fanoušek vás obvykle vidí jen na dráze, maximálně v novinářské mixzóně. Jak to vypadá za oponou, máte maximální servis na vrcholných akcích, nebo to i někde drhne?
„Já si nikdy na nic nestěžovala, všude máme dobré ubytování v hotelech, dobré jídlo. Konkrétně v Calgary mě zná personál hotelu, zrovna letos jsem potřebovala vyměnit pokoj a manažer mi hned hlásil, že pro slečnu Sáblíkovou je to samozřejmost, žádný problém… (usmívá se) Vyplynulo mi z toho, že pro někoho jiného by to možná neudělali. Jak říkám, zdejší lidi mám hrozně moc ráda.“
Neseděla vám matrace?
„Ne, ne. Dostali jsme pokoj kousek od bazénu, který otvírali v sedm ráno. A já pokud mám odpoledne závody, ráda si přispím. Budíček v sedm ráno by mi radost asi neudělal.“
V dnešním vrcholovém sportu je obrovská konkurence, jaký svět je ten rychlobruslařský? Má blíž k rodinnému nastavení, anebo se postupně blíží, řekněme k tvrdému tenisovému pojetí?
„U nás je to nastavené hodně přátelsky. Se soupeřkami si zajdeme i na kafe. Netvrdím, že zrovna s Ireen Wüst, ale s řadou dalších holek ano. Máme vyloženě kamarádské prostředí, které se jen před závody změní, protože každá z nás chce vyhrát. Ale jako v tenise to není.“
Jak se to pozná?
„Když má třeba někdo zdravotní problém, nebo se mu přerve tkanička, druhý mu přijede na pomoc, upřímně se zajímá. Moje problémy se zády například zajímají i kanadskou nebo polskou fyzioterapeutku. Jinde by třeba měli radost, ale tady mi pomůžou. Navzájem si pomáháme.“
Že byste si tupili nože, to nehrozí?
„Nikdy jsem neslyšela, že by se to stalo. V šatně míváme brusle občas volně položené na lavici, nikdy jsem ani nepozorovala, že by se někdo o něco pokoušel.“
Svět sportu se neuvěřitelně rychle vyvíjí, každá finta, náskok v materiálu, se hodí. Existuje i v rychlobruslení pokrok, který někdo řídí a jiný dohání?
„Mám pocit, že v našem sportu je všechno vymyšlené, těžko hledat, na čem by se dal nahnat čas. Nejsem si úplně jistá, zda velmoci jako Holandsko, Kanada nebo Německo nemají nějakou vychytávku, o které nemluví. Ale pokud někdo vykládá, že má kombinézu o pět vteřin rychlejší na pět kilometrů, nevěřím mu, spíš jde o marketinkový tah, dělaný i s cílem pokusit se rozhodit psychiku soupeře.“
Záleží vám, jak vypadá vaše kombinéza nebo boty?
„Ráda si navrhuju design svých bot, i když teď mám už pět let stejné. Barvy na kombinéze mám taky už pár let stejné, jenom na olympiádu bude nová. Já jsem v tomto směru konzervativní, zastávám názor, že se má jezdit v tom, v čem se vám daří. Kdybych vyhrávala a měnila oblečení nebo brusle, měla bych strach, že se něco pokazí. Vím, že je to nesmysl, ale stejně…“ (usmívá se)
Takže si sešíváte potrhané a slepujete odlepené?
„To zrovna ne. Jen když mi trenér řekne, ať si vyměním nůž, protože je zbroušenej, tak skoro brečím, že nemůžu, protože právě ten nůž má na svědomí moje dobré výsledky.“
Co vy a rituály? Musí být v den závodu vše přesně podle daného scénáře?
„Třeba jídlo neřeším vůbec. V drtivé většině případů jsou to stejně těstoviny. Záleží samozřejmě na času závodu, protože závodíte dopoledne, odpoledne i večer. Mým jediným rituálem jsou takové triky před závodem. Například nejprve obouvám pravou brusli, pak až levou.“
Co máte na svém sportu nejradši?
„Hrozně mě baví trénink a život v týmu. Byť je to velká dřina, s partou lidí se hrubá práce úplně jinak zvládá, než kdybych na ni byla sama. Baví mě rychlost jízdy. A vůbec nejlepší pocit je, pokud překonáte sám sebe.“
Jeden by neřekl, že rychlobruslení je svým způsobem kolektivní sport…
„Jasně. Ale je to tak. Trénujete ve vláčku, navzájem si různě pomáháme. Až pak při startu si každý jede to svoje.“
Za ty roky vás nic neotravuje, nebere náladu? Ani tlak od lidí, kteří berou jen zlato?
„Zrovna tohle mi nevadí. Vím, že lidi mají jistá očekávání, ale já se je snažím nepřipouštět. Někdy to sice úplně nejde, ale pořád je to v pohodě. Patří to k tomu. Možná se mi občas zajídá cestování. Minulou sezonu jsme dvakrát absolvovali Asii, jednou Rusko, kus Evropy. Letos Kanadu, následuje Korea. Někdy toho má člověk dost.“
Cítíte se v cizině někde jako doma?
„Asi v Itálii. V Collalbu trávíme spoustu času i během léta na soustředění, částečně i během sezony, pokud je třeba. Ráda jezdím i do Inzellu.“
Prázdniny máte ráda u slunce, anebo jako ledová královna nedokážete opustit zimu a radši se i v létě vydáte do hor?
„Ačkoli dělám zimní sport, mám o dost radši léto. Výhodou našeho sportu je, že jezdíme v hale, kde bývá okolo deseti až patnácti stupňů. Málokdy se stane, že jezdíme venku a při patnácti stupních mrazu. Ale i to občas nastane. Jsem proto hrozně ráda, pokud můžu vyrazit někam za sluníčkem. Preferuju místa, kde je málo lidí. Celou sezonu se mezi lidmi pohybuju, proto mi nevadí, když po roce vypnu a můžu vycestovat někam, kde je lidí míň.“
A smíte vůbec na dovolenou bez trenéra?
„Určitě!“ (směje se)
Nejde se vyhnout tématu olympiády. Ať chcete, nebo ne, je to mnohdy stresová záležitost. Třeba Ester Ledecká ve svém týmu vyhlásila zákaz slova olympiáda. Za porušení příkazu jste o 10 eur chudší. Což má vtip. Máte podobnou zbraň, anebo ji nepotřebujete?
„Nic takového nechystám. Popravdě, já teď na olympiádu nemám moc myšlenky, řešila jsem ta svoje záda, prostě se jen snažím odtrénovat a odzávodit, co mám a dál se nedívat. Po novém roce možná vynechám mistrovství Evropy, abych v tréninku dohnala manko, které jsem nedávno nabrala. Snažím se na olympiádu nemyslet, to je spíš záležitost mých parťáků, kterým Petr (trenér Novák) vysvětluje, kde, kudy a jak se na olympiádu mohou ještě kvalifikovat. Pro ně to je trochu víc stresíček.“
Olympijské hry jsou dnes víc komerce než cokoli jiného, je těžké odstřihnout se od řady okolních vlivů a myslet čistě na sport, na výkon. Jde se za těchto okolností vůbec těšit na tenhle zimní vrchol?
„Podle mě ano. Věřím, že se těší všichni sportovci a každý se chce na Hry dostat, zažít si je. Já se asi nikdy nepřestanu těšit na olympijský závod, byť vím, že to bude psychicky hodně náročné. Ale pořád platí, že zažít něco takového je pro mě obrovská pocta.“
V jakém stavu máte svou mysl přímo na startu olympijského závodu?
„Na startu bývám hrozně nervózní. Je to jediný start, který se musí opravdu povést. S nepovedeným startem na Světovém poháru se smíříte spíš, body můžete nahnat na dalším. Olympiáda je jiná. Na startu mi běží hlavou, že tohle je ten jediný důležitý závod, že to v něm nesmím za žádnou cenu vzdát, protože ten moment už nikdy nevrátíte. A zároveň si to taky chcete trochu užít.“
Zeptám se možná hloupě, ale spadnete někdy?
„Občas se mi to přihodí. Hodím si nůž za nůž a letím. Musím zaťukat, letos se mi to naštěstí ještě nestalo. Někdy před čtyřmi roky při mistrovství světa jsem spadla při pětce, sem tam při tréninku. Naštěstí to není pravidlo.“
Poslyšte, celý život zatáčíte doleva, zvládla byste to i doprava?
„Určitě ne.“ (usmívá se)
Jak by to dopadlo?
„Jako kdysi v Itálii, kde jsme to zkoušeli. Rozjeli jsme se obráceně a čekali, co předvedeme v zatáčce. Já už se ale ani do zatáčky nemohla pořádně rozjet, všechno otočené, všechno špatně. Bez šance.“
Jaká je šance, že z Martiny Sáblíkové bude trenérka rychlobruslení?
„Něco takového v hlavě mám. Navíc mě baví, když můžu druhému poradit. Netvrdím, že je to pokaždé správně, třeba to vidím trochu jinak než Petr. Zároveň si nedovedu moc představit, že bych byla pořád pryč z domova, jako jsem teď. Je to všechno ve hvězdách.“
Prodala byste v budoucnu některé olympijské medaile, kdyby to prospělo dobré věci?
„Pokud by to posloužilo dobré věci, někdo potřebný z toho profitoval, tak určitě.“
|
Olympijský (mini)dotazník |
|
Turín 2006 |
