Půlku republiky odrovnal neskrývaným dojetím v televizním rozhovoru na olympiádě v Pchjongčchangu. Než přišlo šokující zlato Estrer Ledecké v super-G, byl to Michal Krčmář, kdo nejvíc zacloumal s emocemi národa v luxusně zvládnutém biatlonovém sprintu a následné děkovné řeči do kamer. Tenhle fachman má na to zastoupit i Gabrielu Koukalovou v případě, že zůstane mimo scénu.
Michale, jak vám olympijské stříbro mění život?
„Zatím to nevnímám. Po tom mém stříbrném závodě jsem měl den, dva super pocity, žil jsem tím, ale s určitým odstupem času mi dochází, že život jde dál, olympiádou nic neskončilo a nevidím ani důvod, proč by mě medaile měla zásadně měnit. Ano, jsem na ni pyšný, mám pořád radost, ale jedeme dál.“ (usmívá se)
V té euforii, na stupních vítězů vás nepřepadla myšlenka, že vstupujete do jiné sféry, že vás medaile vystřelí někam jinam, mezi ikony českého sportu a otevře nové možnosti?
„A víte, že ne? Já cítil hlavně hrdost na sebe, že se mi podařilo něco, co má váhu. Došlo mi, že jde o výsledek, který fakt něco znamená. V dorosteneckých a juniorských kategoriích sbíráte v podstatě dětské medaile, tohle je jiná úroveň. Ale ani s olympijským stříbrem není důvod, aby se mi měnil život. Děláme práci, která baví lidi, a já jsem strašně rád, že jsem je mohl potěšit.“
To je fajn. Přesto se nabízí všelijak zúročit olympijskou medaili. Jak?
„Asi začnu být víc sledovaný, u kolegů z týmu, hlavně u Gábiny Koukalové a Ondry Moravce se stalo to, že se k nim najednou chtěli různí lidé přivařit, přilepit. Toho bych se rád vyvaroval. Já mám svoji rodinu, kamarády, ti jsou pro mě důležití. Mám je u sebe v dobrým i ve špatným. Což je pro mě klíčové. Vím, že musím být ostražitý před lidmi, kteří nyní budou vstupovat do mé blízkosti.“
A to zúročení?
„My jsme v biatlonu vždycky fungovali tak, že úspěch jednotlivce se zúročuje kolektivně. Bylo by dobré takhle pokračovat. Říkal jsem to už po sprintu v Koreji, medaili beru já, ale znamená krásný výsledek spousty práce řady lidí. Pro mě je nejdůležitější, aby má medaile pomohla biatlonu pokračovat v cestě, kterou nastoupil a jestli pomůže i mně osobně, nebudu samozřejmě proti. V tomhle směru maximálně důvěřuju šéfovi svazu Jirkovi Hamzovi a našemu šéftrenérovi Ondřeji Rybářovi. O ně se můžu vždycky opřít. Sedneme si, probereme nabídky, a které budeme považovat za důležité, vezmeme si je za své. Já osobně jezdím hrozně rád na akce pro děti. Děcka jsou upřímná, bývá s nimi velká sranda. Ale protože dojíždíme sezonu, svaz všechny akce plánuje až na konec března a dál. Uvidíme, jaký to bude šrumec. Asi nebude v silách objet všechno, ale co bude možné zvládnout, do toho půjdu. A rád.“
Lidi si vás enormně oblíbili po emotivním vyjádření pocitů po medailovém sprintu v Koreji. Díval jste se na něj ze záznamu?
„Až když mi náš fyzioterapeut Roman Karpíšek říkal, že mu volal jeho táta, kterému se to moc líbilo, tak jsem si ho poprvé pustil. A poznával jsem se, byl jsem to já. Víte, já se za emoce nestydím, nechci je potlačovat. Ať už jsou pozitivní nebo negativní, nechám je prostoupit sebou, chci být pokaždé za sebe. Takový, jaký jsem. Měl jsem neskutečnou radost za celý náš tým, a když jsem viděl, že mají skleněné oči i naši lidi z realizačního týmu, padlo to na i mě. Právě tyhle okamžiky, kdy vidíte, jak to se všemi zacloumá, jsou mnohem důležitější, než samotná medaile.“
Tyhle pocity nikdy nevyprchají, můžete se k nim vracet, kdežto na medaili se „jen“ hezky dívá.
„Přesně tak. Ta společná radost pro mě strašně moc znamenala, zůstane ve mně navždycky. Teď, jakmile o tom mluvím, nabíhá mi zas husí kůže… Stejně jako když si vybavím atmosféru v Novém Městě, vstoupíte s ostatními na stadion a dvacet tisíc lidí začne burácet. To jsou tak silné momenty, které z vás nikdy neodejdou.“
Koho by kdysi napadlo, v co se promění český biatlon…
„Souhlas. Je to pochopitelně podmíněné úspěchy, klíčovým faktorem je bez diskuzí Gábina Koukalová, která tu masu lidi přitáhla. Základna fanoušků se díky ní výrazně zvedla. Mým přáním je, aby nám fandové zůstali i ve chvílích, kdy se tolik dařit nebude. Pro úspěch všichni děláme maximum, ale slabší období přijít může. Přesto, biatlon je tak zajímavý sport, že si zaslouží sledovat i bez případných špičkových českých výsledků.“
Zmiňujete Koukalovou, z níž se vyklubala národní tvář, každá větší firma ji zve na své akce. Ale teď pauzíruje a kdo ví, jak to s ní bude dál. Vás by nelákalo nahradit ji? Nakročeno máte.
„Ono je to dvousečné. Neříkám, že není fajn občas se podívat do tzv. vyšší společnosti, nakouknout tam. Pro mě je však zásadní zůstat u toho, co mám a co dělám rád. Náš sport je časově dost náročný, tyto dva světy podle mě propojit nejde. Chodit na společenské akce a do toho kvalitně trénovat, to si nedovedu představit. Není to tak, že my biatlonisti makáme jen těsně před zimou a během ní. Připravujeme se od května do konce listopadu, od prosince do března závodíme. Musíte taky někdy regenerovat.“
Dochází vám, že od olympiády na vás bude větší tlak, vzrostou požadavky na výsledky? Už po sprintu se čekalo, jak si povedete dál a co si budeme povídat, umístění ve dvacítce už se po stříbru bere jinak než dříve.
„To je naprostá pravda, se kterou se plně ztotožňuju. Jakmile něčeho dosáhnete, vkročíte ve Svěťáku do top 10, nemůžete být příště spokojený s umístěním do třicítky. Ne, chcete pravidelně do desítky. Tlak od fanoušků jistě přijde, počítám s ním, ale nebude o nic menší, než ode mě samotného. Být součástí světové biatlonové špičky je pro mě výzva a ta platí dál. Nic se nemění. Pro mě je zásadní stabilita výkonů, proto stavím vysoko celkové postavení ve Světovém poháru. Být sedmnáctý jako loni něco znamená, je to důkaz, že se pohybujete nahoře, výchozí hodnota, se kterou se dá pracovat.“
Biatlon se díky enormnímu zájmu veřejnosti přiřadil k národním sportům, v televizi je podobně sledovaný jako fotbal a hokej. Na ta odvětví je dlouhodobě vyvíjený tlak, všechno se rozebírá. Dokáže i biatlon na tohle přistoupit? Na kritiku, když se nedaří.
„My jsme si tím prošli v prosinci, kdy nám to nešlo, a různými kanály se k nám dostávaly informace, že lidi chtějí změnu trenéra, že naše cesta je špatná a nikam nevede. V tu chvíli to člověka mrzí. Že lidi rychle ztratili důvěru v náš systém a hned ho odsoudili. Biatlon má však pořád výhodu před fotbalem a hokejem v tom, že nám zůstává mnohem víc fanoušků ve chvíli, kdy se tolik nevede. Nás samotné slabší výsledky netěšily, měli jsme taky trochu brouka v hlavě, věděli jsme však, že úsilí směřujeme k olympiádě, tudíž jsme zůstávali relativně v klidu. Sám na sobě jsem cítil, že nejsem pořádně rozzávoděnej, ale cítil jsem, že závod od závodu je to lepší. Byl jsem si jistý, že naši trenéři vědí, co dělají. Nechtěli, abychom přijeli na olympiádu a byli jsme hotoví, prázdní. Záměrně zkraje sezony v nás potlačili formu, aby gradovala v pravý čas na Hrách. Loni na mistrovství světa mi po všech těch Svěťácích docházela šťáva, byl jsem vyzávoděnej. Kdežto teď na olympiádu jsem dorazil s neskutečnou chutí a dravostí. To byl ten důležitý rozdíl.“
To beru, moc se mi však nezdály prosincové výroky z biatlonového prostředí, že o pseudofanoušky tento sport nestojí. O fanoušky, kteří vám dál fandí, jen se snažili dobrat důvodu horších výkonů. Ano, leckteří možná vypisovali ostřejší komentáře, ale reakce z biatlonu mi přišly zbytečně uražené.
„Já vám rozumím. Mě na tom všem nejvíc mrzelo, jakou rychlostí lidi ztratili důvěru v naši práci. Kdyby se zaobírali důvody horších výkonů, co za nimi může být, naprosto to vezmeme. Jen mi přišlo přehnané chtít hned vyhazovat trenéry a urychleně, po jednom horším měsíci měnit to, co pět let fungovalo. Čekal bych víc víry. Podle mě jsme i lidem předkládali důvody, říkali jsme, že přednost dostaly vytrvalostní tréninky před rychlostními, bylo tam víc síly, která potlačuje formu. Snažili jsme se vysvětlovat, jen asi ne každému to stačilo. Pak možná někomu došla trpělivost a označil některé příznivce za pseudofanoušky.“
Nakolik to bylo vyvolané nervozitou kolem Gabriely Koukalové a jejímu počínání? Připomenu, že část viny za svoje pauzírování přisoudila šéftrenérovi Rybářovi.
„To nám taky nepřidalo. Snažil jsem to celé vyfiltrovat, neřešit to, ale vytěsnit to úplně nešlo. Poslouchat vzkazy, že bez Gábiny nemá smysl biatlon dělat, mohly na někoho působit všelijak. Neříkám, že to dolehlo zrovna na mě, ale někdo si to mohl vyložit tak, že je vlastně úplně nepodstatným článkem našeho týmu. Že šlo vlastně celou dobu jenom o Gábinu. Přitom, pokud spočítáte medaile její a Ondry Moravce, dostanete stejné číslo. Bylo to jedno s druhým, element té Gábiny a ruku v ruce s tím naše výsledky. Nikomu to moc nepřidalo. Když se potom někomu konečně povedl závod, stejně se to dávalo do souvislosti s Gábinou. Třeba Verča Vítková dojela při Svěťáku do desítky, v titulku se však stejně objevil dodatek o Gábině. To byly chvíle, kdy jsem se ptal, proč?“
Marná sláva, Koukalová strhává hlavní pozornost. Má to v sobě.
„Je to tak, de facto český biatlon tvoří, je jeho základním kamenem. Na druhou stranu tvrdím, že náš tým je i bez Gábiny dostatečně silný a schopný dělat výborné výsledky.“
Peníze? Máme kde bydlet a čím jezdit
Ve fotbale a hokeji se točí velké peníze, jak je tomu v biatlonu, uživí vás dobře?
„Budu mluvit za sebe. Pokud se udržím i v příštích letech na stávající úrovni, budu mít zajištěné bydlení, budu mít čím jezdit a řekněme, že rok dva si budu moci hledat uplatnění, přemýšlet o tom, co bych mohl dál dělat. Rozhodně to není tak, že skončím s biatlonem, dám si nohy nahoru a budu si užívat pohody. Taková Gabča je v jiné pozici, ta už by se mohla zabezpečit do konce života. Může investovat prostředky, žít z toho. U sebe to vidím na nějaký dobrý základ pro život, ze kterého se můžu odrazit.“
Poznáte už před závodem z nějakých indicií, že vám to na trati sedne?
„Asi úplně ne. A podle mě to je dobře. Kolikrát se ráno vzbudíte spráskanej, utahanej, ale vlítnete do závodu a je to dobrý. Někdy se naopak cítíte výborně, odpočatě, nakopnete to, valíte rychle, ale najednou vám dojde, že to dál nejde a že máte špatnej den. Tohle se mi stalo na olympiádě při štafetě. Jakmile jsem chtěl vstoupit do vyššího tempa, přišla stopka. Tělo řeklo ne. Proto se tyhle předzávodní pocity snažím nevnímat. Vstanu, připravím se na závod, nechávám všechno plynout a čekám, kam mě tělo na trati pustí.“
Jak pracujete s psychikou před střelbou, která může všechnu parádu zhatit?
„Já mám asi největší problém s tím nevytvářet na sebe tlak. Znovu příklad z olympiády. Před masákem jsem se cítil dobře, chtěl jsem zase něco velkého zajet, trenéři však na mě viděli, že jsem svázanej. Poznali to na mě i lidé ze záběrů v televizi, po závodě mi to psali. Chtěl jsem asi moc, tím jsem svázal tělo a mysl na střelnici. Z toho vyplývá, že biatlonista musí jít na závod maximálně uvolněný, má nechat tělo pracovat jeho automatismy, které se naučilo v tréninku. My vystřílíme až dvacet tisíc nábojů za rok. A když tělo tzv. vypne, neřeší ostatní věci, je schopné nulu odstřílet. Poloha je daná, zafixovaná, na spoušti pracujete jako automat. Třeba v přípravě pálíme na černou plachtu, abychom se neměli čeho chytit u mířidel, a jsme schopni krásně odstřílet grupeto, samé přesné rány.“
Jenže je otázkou, jak se do toho stavu dostat při závodě…
„To je vždycky oříšek.“
Kolikrát za sezonu to vyjde?
„Rok od roku je to lepší. Víc a víc si uvědomujete veškeré náležitosti a dokážete s nimi líp pracovat. Tak ve dvou třetinách závodů v sezoně v tom transu, jak já říkám, jste. Například loni na mistrovství světa se mi to nepovedlo ani jednou, dostal jsem facku. Na olympiádě jsem na oplátku docela dobře věděl, jak s tím pracovat a postupovat.“
Jak zní klíč nebo recept?
„V mém případě neházet nepovedené závody za hlavu. Potřebuju si vzít to špatné a poučit se.“
Nadáváte si sám v sobě po neúspěšné střelbě?
„Nenadávám, to by mi nepomohlo. Pokaždé se snažím dojet v co nejvyšším tempu. I pokažený závod zůstává nejlepším tréninkem pro další závod. V cíli se pak s trenéry snažím najít příčinu, s chladnou hlavou se dobrat důvodů. Ale připouštím, že po té olympijské štafetě jsem byl na sebe hodně naštvanej. Ačkoli jsem udělal všechno, co jsem udělat měl, tělo do toho nešlo. Tam jsem právě tu příčinu nenašel. Strašně mě to mrzelo vůči klukům.“
S Veronikou Vítkovou jste hned v prvním startu sebrali medaile, vypadalo to na skvělé vyladění formy celé reprezentace na Hry. Dál už to bylo slabší. Takže jak to vlastně s vyšperkováním olympijské fazony bylo? Povedlo se, nebo ne?
„Vyladění formy je dvojího druhu. Fyzické a mentální. Otázka hlavy, jak si to v ní přeberete, je přitom klíčová. Tu musíte umět připravit na den D. V mém případě se to povedlo na sprint. V dalších závodech jsem byl fyzicky dobře připravený, což platí podle mě pro celý tým na olympiádě, ale problém, jak už jsme řešili, nastal někde jinde. Podrobnější analýza přijde asi až po sezoně. Na pokoji bydlím s Ondrou Moravcem a vím, že mu olympiáda celkově nesedla. Udělal maximum možného, ale forma mu přicházela až ke konci. Troufám si tvrdit, že kdyby olympiáda trvala ještě týden, přišla jeho velká chvíle. Třeba Michal Šlesingr na tom byl výborně fyzicky, už ve sprintu jel na vteřinu stejně se mnou, než přišlo zaváhání na stojce. Na kdyby se nehraje, ale kdyby dal nulu, jel na medaili jako já. Všechny holky odjely sprint výborně. Pak ale nastupuje hlava, kterou neukočírujete pokaždé. Vezměte si Fourcada a to je nějaký fenomén. Taky zkazil sprint, nevyšel mu vytrvalostní závod, ve štafetě šel taky na trestné kolo. Na jeho poměry pokazil tři závody.“
Rusové a Ukrajinci byli vyčlenění vždycky
Kdy bude Michal Krčmář porážet Martina Fourcada?
(usmívá se) „Byl bych hodně v nebesích, kdybych řekl, že ho porážet budu. On je skutečně extra třída. Já dělám všechno proto, abych se mu co nejvíc přiblížil. Není to jen Martin, je tam i Johannes Bö. Dělám na tom, aby to měli tak zadarmo. Ale stabilně je porážet? To si netroufnu říci.“
Tihle giganti trénují jinak, víc a líp, anebo to zkrátka mají v sobě?
„Něco shůry musí mít dané, ale z velké části jsou nahoře díky dřině. Můžete mít sebevětší talent, ale bez tvrdé práce nic nedokážete. Je to všechno dohromady. Fourcade má talent, ale taky obrovský morál na tvrdý trénink. Nevidím zcela do jejich systému přípravy, ale v dnešní době už se každý pohybuje na samé hranici toho, co tělo snese. Spíš se hledají detaily, které vám pomohou s časem.“
Například?
„Třeba se odlehčují zbraně. Řeší se strava, způsob regenerace. To jsou taky zásadní věci. Zrovna ve stravě hledám věci, které by mě mohly posunout dál.“
Hlavně Rusové jdou na to chemií, ale kde je v rámci povolených možností uschováno pár vteřin k dobru?
„Spousta šancí vězí v připravenosti lyží. Každý rok přijde něco nového, co vás posune dál. Jde o to mít za zády servisní tým, který jde s dobou, nespí. Jakmile zaspíte v servisních záležitostech, závodníci se stanou nekonkurenceschopní. Tak to je. Už zmínění Fourcade a Bö jsou z celého startovního pole i na horších lyžích konkurenceschopní, ostatní závodníci by na stejných lyžích nezajeli. Jde o to druhé trumfnout, přijít s něčím, co druzí nemají a chvíli na tom vydělávat. Než si tu novinku opatří ostatní.“
Kdo má v těchto záležitostech nejčastěji navrch?
„Není to tak, že by jedna země byla vždycky napřed, ale třeba na olympiádě museli mít Švédové něco, co ostatní ne. Jejich lyže jely fantasticky. Těžko říci, čím to bylo. Většinou jde o oblast struktury lyží. Stane se, že v některém státě vyvinou strukturu, která zrovna funguje, je to v danou chvíli to nejlepší. Na druhou stranu, docela rychle se to dostane i do ostatních zemí.“
Říkáte stát, měl jsem za to, že lyže je byznys značek, výrobců lyží. Pletu se?
„Lyže mají základní struktury od značky, ale dost pak dělá struktura jednotlivých servisáků. Existují na to mašiny, na kterých struktury lyží vymýšlíte. Takže zkoumáte a jednoho dne se vám může klidně povést majstrštyk, úplně něco nového, co ostatní nemají.“
Jak v tomhle směru pracují Češi?
„Na olympiádě jsme měli taky novou strukturu, do té doby jsme ji nepoužili. Já na ni objel tři čtvrtě závodů.“
Kumštýři ze servisu musí být na trhu hodně cenění, že?
„To tedy jsou. Člověk si řekne, že je všechno o píli, nasazení, tréninku, ale bez efektivity na lyžích se neobejdete. Taky si těch kluků vážíme, jsme jeden tým. Tolik se o servisácích nepíše, ale bez jejich práce bychom se neobešli.“
To pak musí ostatní deptat, když vidí, že parťákovi vedle valí lyže o dost lépe, ne?
„To si právě nesmíte dát do hlavy. Na olympiádě jsme kvalitu švédských lyží vnímali, ale jít na start s tím, že čtyři Švédové mají lepší vybavení, to nejde. Věděl jsem, že náš servis nespí a pracuje každý den naplno, taky mi připravil perfektní lyže. Ani mě pak Švédové neštvali, postupem času se jejich náskok stahoval, přestávali mít v tomto směru o dost navrch. Ostatní týmy na to dokázaly zareagovat, taky vyšpekulovaly protizbraň.“
I z toho, jak to popisujete, mi vychází, že v biatlonu je celkem drsné konkurenční prostředí. Samotná škála skvělých závodníků odevšad, k tomu vývojářské soupeření. Nemáte náhodou blízko k tenisu a chladnému válčení v něm?
„Co se servisního prostředí týká, tak určitě. Každý si chrání to svoje. Neběží to tak, že by si servisáci předávali zkušenosti. To ne. Jsou to kamarádi, ale naprostí profesionálové. To samé panuje mezi sportovci. Všichni se mezi sebou baví, přejí si, ale zároveň každý chce porazit každého. Kamarádství jde v závodě stranou. Panuje nepsané pravidlo nevyptávat se druhých, jak se připravují, co zkoušejí. Oni nechodí za námi, my nechodíme za nimi. Sem tam něco vidíte, zahlédnete, ale nefunguje to tak, že si od každého něco vezmete a propojíte. Musí to mít smysl, systém, řád.“
S Rusy se bavíte, anebo jsou vyčleněni bokem kvůli dopingovým aférám?
„Není to tak, že by najednou kvůli svým aférám stáli bokem. Rusové s Ukrajinci byli odděleni vždycky. Ale hlavně kvůli jazykové bariéře, proto se mezi ostatní nikdy moc nezačlenili. Zdravíme se normálně, akorát se spolu v kolektivu nebavíme.“
Počkat, jaká jazyková bariéra, tu máte vy všichni ostatní, oni jsou velký stát, to vy se máte naučit rusky… Samozřejmě, v nadsázce.
(směje se) „To je vlastně pravda. Faktem je, že si všude vozí překladatele, cizí jazyky se neučí. Ale chci tím říci, že je po jejich kauzách nikdo neodstrčil, to vůbec ne. Oni sami byli vždycky izolovanější kvůli jazykové bariéře. A hlavně, já jejich problémy vnímám jako problém Ruska, nikoli jejich. Mně jich je naopak líto.“
Ale ve finále hokejového turnaje jste jim asi nefandil, nebo ano?
„Já si přál vítězství Německa, protože jsem se těšil na obrovské překvapení. Škoda.“
