Loni jako čerstvá matka řídila nezkušenou českou párovku. Dojíždět na posledních místech však bylo pro ni, která celé roky vozila světové veslařské medaile, trochu bezútěšné. A tak je zpátky na skifu. „Nejsem na nikom závislá a nikdo není závislý na mně,“ vysvětluje Miroslava Topinková Knapková. V testech slušně válcovala domácí soupeřky, svou rozjížďku suverénně ovládla i v pátek při úvodním závodu Světového poháru v Plovdivu. Přesto je v odhadech opatrná. Vrcholový trénink je pro ni i zpestřením mateřské dovolené, malou dceru jí na břehu občas hlídá kouč Tomáš Kacovský.
Před loděnicí se povaluje velký pes. Haf, ukáže na něj blonďatá holčička. V útrobách budovy pak suverénně zamíří do posilovny, leze na běžecký pás, snaží se zvedat činku. U akvária s jistotou otevře skříňku s krmením pro rybičky. Tohle dítě je tu jako doma, o tom není pochyb. Půldruhého roku stará Adélka Topinková často asistuje u přípravy své matky Miroslavy, za svobodna Knapkové. „Jsem ráda, že můžu veslovat i s malým dítětem,“ říká osmatřicetiletá mistryně světa z roku 2011 a olympijská šampionka z Londýna.
Jste zpátky na skifu. Do párové čtyřky už se vám nechtělo?
„Chtěla jsem zpátky na skif hlavně proto, že je to mnohem flexibilnější. Nemusím být na nikom závislá. A naopak – nikdo není závislý na mně. Přiznejme si, můj denní program, to není zrovna program vrcholové sportovkyně. Ne vždy dokážu být všude na čas. A taky se hodně řídím svými pocity. Když vím, že jsem v noci vstávala k Adélce a nespala, nedám si těžký trénink. Přehodím ho na jindy.“
A to ve větší posádce nejde…
„Loni to bylo mnohem složitější. Trénovaly jsme na párovce jednou denně a holky pak měly ještě další tréninky, jezdily na malých lodích, chodily běhat.“
Ubíjelo vás být součástí posádky, co dojížděla hodně vzadu? Přece jen jste zvyklá na docela jiná umístění.
„To ano, bylo to trochu frustrující. Přijely jsme na závody, a skončily úplně poslední. Nebyla jsem na to zvyklá.“
Člověka to asi moc nebaví, když výsledky nepřicházejí, že?
„Brala jsem to tak, že jsme hodně nezkušená posádka. Tušila jsem dopředu, že to nebude úplně jednoduché, i když je pravda, že jsem myslela, že nám to půjde trochu líp. Ale snažila jsem se tomu dát, co šlo. Motivovat holky, které neměly žádné závodní zkušenosti, aby je získaly a otrkaly se.“
Říkáte si někdy: mám já to ještě zapotřebí? Chce se vám ráno na trénink?
„Na jednu stranu nechce, protože jsem třeba úplně mrtvá. Ale na druhou stranu mě to svým způsobem nabíjí, takže se na vodu těším. Asi mám k veslování nějaké emoční pouto, že mě to tak baví, a jsem ráda, že to můžu dělat i s malým dítětem. Někdy je to fyzicky strašně náročné, a z toho zase jedu test na trenažéru a přijde mi to jednodušší než běhat celý den kolem dítěte.“
Neříkejte, že si chodíte za veslo odpočinout.
„Ne tak doslova, ale v některých ohledech to skutečně je jednodušší. Člověk jen tahá, jede, a nemusí být neustále ve střehu, nemusí nikoho přemlouvat, sledovat, honit a uklidňovat.“
Je vidět, že Adélka je v loděnici jako doma. Kdo ji hlídá, když trénujete?
„Většinou moje maminka, jezdí z Brna skoro každý týden, od pondělka do pátku je v Praze. A když nemůže ani druhá babička, vypomůže trenér.“
Tomáš Kacovský? Takže nejezdí za vámi s motorákem, ale po břehu s kočárkem?
„Samozřejmě jezdí se mnou, ale když potřebuju hlídat, klidně se toho ujme. Já mám naštěstí naveslováno spoustu kilometrů, vím, co mám dělat, není nutné, aby byl se mnou každý den na vodě.“
Veslařská sezona právě začíná. Co byste v ní považovala za úspěch?
„Radši nic neplánuju. Sice doma holkám na dlouhé trati dost ujedu, ale to ještě vůbec neznamená, že se mi musí podařit návrat do světové špičky. Ono se řekne, dvě, tři vteřiny, ale ty právě můžou dělat rozdíl třídy. Rozdíl mezi finále A a finále B.“
Stanovila jste si nějaký deadline, termín, do kdy se chcete o návrat do špičky pokoušet?
„Mám před sebou tuhle sezonu, pak uvidím. Samozřejmě, pokud bych na svěťáku jela nějak hrozně… tak… ale to se, doufám, nestane. Je to ovšem těžké. Od narození Adélky se utěšuju, že to s ní bude lepší a lepší, ale ve skutečnosti je to spíš náročnější a náročnější. Zpočátku byl problém jen v tom, že se v noci nevyspím. Teď, v roce a půl, je Adélka už dost akční a potřebuje víc pozornosti. A síly trošku ubývají. Dítě dá člověku zabrat asi vždycky, natožpak skoro ve čtyřiceti.“
Cítíte na sobě ty roky?
„Hlavně nevyspání. Regenerace je mnohem pomalejší, než bývala. Člověk se často probudí úplně rozlámanej.“
Myslíte na olympiádu v Tokiu? První velkou medaili jste přece získala v Japonsku, bylo by tedy symbolické uzavřít to tam.
„No jo, to je pravda! Jenže Tokio je pro mě v tuhle chvíli strašně daleko. Všichni o olympiádě mluví, jak se připravují, člověk na to nemůže nemyslet. Ale je to strašně daleko, pro mě je to fakt hodně vzdálená budoucnost.“
