Jarda, Ester, Evka, naši hoši, máme zlato. Když mluvíme o úspěších našich sportovců, jako bychom někdy mluvili o dobrých kamarádech. Chlubíme se cizím peřím, nebo tímto způsobem vyjadřujeme úctu a hrdost? A co jsme schopni dělat, když se sportovcům nezadaří? Zeptali jsme se odborníků na jazyk a psychologii.
Úspěšní sportovci patří mezi celebrity a jako takové nesou na hlavách své vavříny, ale také na bedrech všechnu tíhu své slávy. Koukáme jim do soukromí, rýpeme se v jejich vztazích, kritizujeme jejich rozhodnutí, jakkoli nám do nich vlastně nic není, a krom toho všeho jim tykáme. Jsme na ně pyšní, ale tak trochu si je i přivlastňujeme a někdy máme pocit, jako by nás zradil kamarád, na kterého jsme spoléhali.
Jsme jeden tým
To, že někomu tykáme, nemusí v konečném důsledku znamenat jen to, že ho osobně známe. Významových i psychosociálních rovin je v kontextu tykání více – může vyjádřit pohrdání, ale také sounáležitost, náklonnost a v neposlední řadě je příznakem vyjádření náporu emocí, které ke sportu bezesporu patří.
„Není to otázka jen sportovců, ale známých osobností celkově – zpěváků, herců a hlavně influencerů. Člověk má pocit, že je zná tím, jak se na ně neustále dívá v médiích, a ví i detaily o jejich životě,“ vysvětluje lingvistka Mgr. Lucie Šťastná.
Spojení pocitu „známosti“ se tak ve vztahu fanouška ke sportovci přímo nabízí. „Do jisté míry hraje roli i určité sociální zařazení publika nebo konkrétní situace, ve které jedinec sportovci žoviálně tyká – jinými slovy, nějaký Standa v hospodě s pivem v ruce, obklopený partou kamarádů, bude mít asi větší potřebu Jardovi tykat a říkat mu, že už mu to v poslední době moc nestřílí, ale že s tou mladou kočkou se rozcházet neměl,“ dodává Šťastná.
Neměli bychom si to ale v žádném případě vykládat tak, že „nevzdělanci si tykají“. Svou roli hraje i určitá nadsázka a pak další faktor, který je ve spojení se sportem hodně silný – pocit sounáležitosti. „Lidé mohou tykat sportovcům jednak proto, že je svým způsobem dobře znají, jednak proto, že sport je vnímán jako týmová záležitost. Fanoušci mohou mít pocit, že se sportovcem tvoří jeden tým. To se v kontextu jiných celebrit, jako herců a zpěváků, říct nedá. Ale ve sportovních týmech je přece tykání běžné,“ doplňuje další lingvistka Mgr. Klára Dvořáková. Dobrým příkladem je třeba extrémní úspěch „našich hochů“ v Naganu, po jejichž úspěchu se národ hromadně vrhl nejen na sledování, ale i na aktivní či aspoň rekreační hraní hokeje.
To, že se tykání přenáší třeba z týmu na celou výpravu sportovců, potvrzuje i olympijský dobrovolník Marek Čech, který se v článku pro Deník svěřil, že nejtěžší disciplínou na hrách pro něj bylo tykání sportovcům. To je totiž interní pravidlo, které musejí všichni členové výpravy a jejich pomocníci chtě nechtě dodržovat. Tykání podle něj bylo někdy úsměvné, když musel křestním jménem oslovovat i ty největší ikony sportu. Zároveň to ale prý pomohlo navodit přátelskou a domácí atmosféru.
Naše Ester, naše zlato
…nebo naše Katka, náš Jarda, náš Saty. „Publikum, fanoušci, prostě lidé, kteří sport sledují a fandí mu, mají tendenci přivlastňovat si úspěchy daného sportovce podobně, jako si třeba rodiče často tak trochu berou za své úspěchy svých dětí. V kontextu například olympiády nebo mistrovství světa uvažují v globálu, svoji „rodinu“ rozšiřují na celou skupinu lidí, tedy v tomto případě národ,“ vysvětluje klinická psycholožka PhDr. Petra Adamová. Zlato Ledecké, Neumannové , Sáblíkové nebo Samkové je v tomto kontextu totiž tak trošku i „naše“ zlato.
Nutno dodat, že primárně nejde o žádné chlubení se cizím peřím, ale spíš projev národní hrdosti. Najednou máme potřebu dát najevo, že jsme hrdí, že pocházíme ze stejné země jako ten borec se zlatou medailí na krku, o kterém píše celý svět.
Lidé potřebují hrdiny, vzory, někoho, ke komu budou rádi vzhlížet a na koho budou moci být hrdí. Už ve starém Řecku to byli váleční hrdinové, kterým se dostávalo bez nadsázky božských poct, a byli to právě také sportovci. (Ne nadarmo, protože sportovci byli často hrdiny z válek, kteří se v době míru udržovali v kondici sportem a zápolením sice ne na život a na smrt, ale se stejně velkým symbolickým významem pro národní kulturu. Řecko se stávalo stále rozlehlejší a národnostně pestřejší zemí, v níž sice všichni měli řecké občanství, ale vůdcům státu bylo jasné, že je potřeba zemi neustále kulturně stmelovat. Jednou z možností bylo právě pořádání a vzájemné utkávání a fandění na olympijských hrách. Jak píše Vojtěch Zamarovský v knize Vzkříšení Olympie – pohybová aktivita se v Antice stala integrální součástí kultury, jednou z jejích složek vedle umění, vědy a vzdělanosti.
Rozhodně nejde o žádnou novinku, což je možná i poznámka ke kritikům těch, kteří „přehnaně“ adorují vítěze s tím, že „nejsou války, lidi se mají dobře a nemají co jiného na práci než sledovat sport a oslavovat nějakou holku na prkně“ (což je autentická citace z jedné z internetových diskusí pod články).
Podle psycholožky Adamové by se měli trošku krotit i moralisté, kteří říkají – a teď opět citujeme – že „to přece není naše zlato, je to její zlato, ona si ho vybojovala, ona do toho vložila energii a peníze, tak jakýpak naše“.
Psycholožka k tomu dodává: „Tohle už je trošku slovíčkaření, které by lépe rozebral možná nějaký lingvista – my přece neříkáme, že je naše, a že jsme si ho vybojovali. Myslíme tím přivlastněním něco úplně jiného – sounáležitost, radost a hrdost, podobně jako když se něco povede vašim dětem nebo partnerovi a řeknete mu: ‚Ty jsi můj kluk, já jsem na tebe pyšná!‘“
Fanoušek versus diskutující
Bohužel, v případě sportovců je obliba fanoušků často vrtkavá a závislá na sportovních úspěších. Proč se tak často odvracíme od ikon, které jsme ještě včera obdivovali?
„Motivace nespokojených fanoušků může být různá – zvykli si, že sportovec skvěle reprezentuje, těšili se na další úspěch, a teď jsou zklamaní. Je to zklamání, se kterým nemůžou nic dělat, tak ho přelijí do vzteku nebo spekulací a konspirací, aby svůj problém nějak vyventilovali,“ vysvětluje psycholožka a uvádí extrémní příklad, kdy po přepadení Petry Kvitové někteří diskutující spekulovali o tom, že si zranění způsobila sama, protože potřebovala výmluvu pro to, že jí to v poslední době nešlo.
Psycholožka v tomto kontextu upozorňuje i na rozdíl fanoušek versus diskutující – tím druhým může být člověk, který si „Petru“ nikdy nepřivlastňoval, nikdy jí nefandil, takže se od ní vlastně ani neodvrací. Je to prostě někdo, kdo našel jen další příležitost dát průchod svým emocím a spekulacím.
„Takové lidi bychom asi neměli házet do stejného pytle s opravdovými fanoušky, kteří zklamání vyjádří třeba lítostí nebo podporou a také útokem proti těmto diskutujícím,“ zamýšlí se psycholožka. Zmiňuje také to, že je jednoduché být „nahlas“ naštvaný na někoho, kdo za námi nemůže přijít, a buď situaci vysvětlit, nebo nám útok vrátit.
„Když zajdeme ještě dál, může jít o celkově nespokojené lidi, kteří mohou mít třeba osobní problémy, které neřeší. Sport byl pro ně únik z reality do krásného světa a najednou se něco zhroutilo,“ dodává Petra Adamová. Jinými slovy, vyrovnaný člověk by měl pochopit, že někdy se prostě nedaří, a že každý může šlápnout vedle – speciálně v internetových diskusích pak můžeme pozorovat střet obou těchto fanouškovských „táborů“.
Tohle není ten můj Jarda!
Ve sportu existují i nedotknutelné modly. To jsou opravdové superhvězdy, kterým často odpustíme cokoli, i když může být příčina aféry jakákoli a máme o ní jen kusé informace z tisku, které si každý musí přebrat sám. „Když na takové hvězdy někdo něco „vytáhne“, publikum vlastně takovou zprávu ani nechce slyšet, nechce pátrat, jak to bylo doopravdy, aby se náhodou nedozvěděli nic špatného. A musí se stát opravdu něco hodně kontroverzního, aby ti stejní lidé, kteří si „přivlastnili“ sportovce s jeho úspěchy teď od něj začali dávat ruce pryč, protože ‚tohle tedy není ten můj Jarda‘,“ vysvětluje psycholožka.
Naráží na cestu slavného hokejisty do Číny spolu s českou delegací s Milošem Zemanem v čele. „Chce se mi zvracet, pane prezidente, a že se Jágr sníží k něčemu takovému jako doprovázet a podporovat tu věčně opilou trosku?“ napsal jeden z diskutujících.
„Na druhou stranu je fajn, že Vy jste zůstal charakterní. Do Číny nejedete, nejste věčně opilý a svědomitě plivete jedovaté sliny od počítače,“ odpovídá druhý. „Jágra i Nedvěda si vážím za jejich sportovní výkony, nechápu ale, proč se upsali ďáblu. Mezi diskutujícími se strhla bitka, hodná derby v NHL.
Jágr nakonec musel udělat tiskové prohlášení na sociálních sítích, aby se mu fanoušci mezi sebou nepobili. „Od tý doby, co jsou pod články komentáře, jsem zjistil, že je to největší zlo, co dokážou lidi udělat. Ty špatné komentáře jsou k tomu, že jsem jel do Číny, nebo jen kvůli tomu, že jsem jel s prezidentem Zemanem? Některé komentáře mě hrozně překvapují, protože já si nemyslím, že jsem udělal něco špatného. Já tam jel jako sportovec,“ napsal mimo jiné.
„Náš Jarda“ tím shrnuje poměrně výstižně dvě věci: Zákeřnost internetových diskusí, které jsou jakousi virtuální woodoo panenkou, kde si kdekdo rád beztrestně bodne, ačkoliv vlastně kolikrát ani neví, co mu na dané aféře vadí nejvíc. A taky to, že jedním z úkolů sportovce je reprezentovat svou zemi a to, co „umíme“, ve světě – třeba v zemi, kde bude olympiáda. Je pak už takzvaně za odpovědnosti každého soudruha, zda bude ochoten se oprostit od politických kontextů, a zda má na vyšších příčkách svého hodnotového žebříčku „vyšší princip“, nebo sportovce, který je bezpochyby novodobým národním hrdinou…
