Jeho oči viděly, jak se tvoří dějiny. Předseda plaveckého svazu Petr Ryška se před třiceti lety dostal do samého jádra kvasu sametové revoluce, když se spolu se skupinou kamarádů z FTVS zapojil do práce v ochrance Občanského fóra. „Těšili jsme se, že se to může pohnout k lepšímu,“ usmívá se při vzpomínce na dny, v nichž se potkával se všemi hlavními postavami té doby.
Dva studenti stáli před bytem Oldřicha Černíka, jednoho z hrdinů pražského jara 1968. „Tak jsme tam přijeli, zazvonili, nejdřív se zeptal: Co tady chcete? My jsme říkali: My si jdeme pro pana Dubčeka !“ směje se Petr Ryška. Tehdejší student FTVS prožíval v listopadu 1989 dějinné události v přímém přenosu.
Co vám Černík po takovémhle entrée řekl?
„Chvilku na nás koukal a pak řekl: Aha, vy jste ti studenti! Zrovna obědváme, dejte si s námi. My jsme říkali, že ne, chvilku jsme počkali, naložili jsme pana Dubčeka do auta a odvezli ho na Letnou a odvedli ho na tribunu. On tam potom promluvil, my jsme stáli za ním. Dostali jsme ho na starost se spolužákem Michalem Kaplanem. Stáli jsme na Letné na tribuně s ostatními spolužáky jako druhá vlna, druhá ochranka. Na Letné bylo hodně novinářů, fotografů, tak jsme dělali hráz, aby se nedostali příliš blízko k hlavním aktérům.“
Co ještě patřilo mezi vaše úkoly?
„Potřebovali další lidi k ruce, když bude něco potřeba. O nás jako pomocníky se starali Saša Vondra a John Bok. Nebyla to klasická ochranka jako teď. Na to tam byli jiní, judisti, Jákl … Spíš jsme měli vytvářet kordon, aby se k Havlovi nebo k dalším netlačila spousta novinářů a dalších lidí. Nebo jsme se starali o další lidi z Občanského fóra, kterým jsme pomáhali a někam je vozili. Když byly schůze v Laterně Magice nebo Disku, tak jsme stáli u dveří a pouštěli tam lidi. Nebo je nepouštěli, když tam neměli co dělat.“
Kdy jste naskočili do práce?
„Týden po událostech na Národní třídě. Přišli jsme tam, hlídali jsme schůze, kde jsme poslouchali. To bylo pro nás asi nejzajímavější, poslouchali jsme názory Klause , Komárka, Pitharta, Havla. Domlouvali se jak dál. Přišlo mi, že to nebylo moc připravené.“
Dostali jste se do nějaké stresové situace, řešili jste nějaký problém?
„Ne a ani nám nikdo naši roli takhle nepodal, že bychom proti něčemu měli zasahovat. Když jsme přišli, tak říkali: Hoši, pojďte sem, pojďte nám pomoct. Pustíte jenom toho, kdo má takovýhle papírek. Jdeme teď do Svobodného Slova, pojďte s námi, aby nás neotravovali. Udělejte tady skupinu okolo Havla. Jak byl menší, tak mezi námi stejně nebyl vidět. (smích) Takže, když jsme šli ulicí, šel mezi námi a nikdo ani nevěděl, že tam Havel jde.“
Na co si ještě vzpomenete?
„Když se jelo na Letnou, první den jsem dostal na starost autobus, který posbíral herce, zpěváky a dovezl jsem je na Letnou.“
Kdo v něm třeba seděl?
„Utkvělo mi, že když nastoupila, pouštěl jsem sednout paní Kubišovou . Ani nechtěla, tak mi to bylo až hloupé. Ale samozřejmě jsem se zvedl a přesvědčil jsem ji, ať si sedne místo mě. (úsměv)“
Dostal jste se do kontaktu s Václavem Havlem?
„Do běžného kontaktu ne, během těch dnů s ním člověk občas byl v blízkosti, ale nemluvil jsem s ním.“
Jací ti lidé byli, když jste je viděl zblízka?
„Člověk to vnímal pohledem té doby. Určitě mi přišel velice zajímavý Valtr Komárek, Miloš Zeman i Klaus. Mezi Komárkem a Klausem byla cítit antipatie. A co se týče Havla, tak pro člověka, který se výrazně nezajímal o politiku, byl samozřejmě známá osobnost z disentu, ale i dost neznámá. Známá, protože jsem věděl, že existuje. Ale jeho chování jsem neznal, spíš jsem oceňoval, že lidi jako on jsou na sebe schopní a ochotni vzít tu zodpovědnost.“
Kde jste stáli při projevech?
„Ve Svobodném Slově jsme se na balkon nevešli, tam jsme byli ve vedlejší místnosti. Ale na Letné jsme stáli na tribuně hned za těmi, co pronášeli projevy. Já mám stále v hlavě, že tam s námi byl Ondra Vetchý, byl velice nadšený. Vzal mě za ruku, zahákl se a nadšeně skandoval. Ten tomu fandil fakt hodně moc.“
Jaké to pro vás bylo osobně, možnost zúčastnit se takových událostí?
„Pro mě to byla taková zajímavá zkušenost, že se člověk dostal do centra dění. Nebyl jsem tam sám, měl jsem tam spolužáky a tím intenzivnější vnímání to bylo. Ale že bychom si už od začátku plně uvědomovali, že se s jistotou hrají nějaké dějinné obraty… Ono tam těch variant mohlo být víc.“
Co máte na mysli?
„Pamatuju se, že v prvním týdnu se říkalo, že může přijít i ozbrojený zásah. Takže tam v některých chvílích byla i určitá nervozita. Ale ne až tak velká, aby to přerostlo v něco, že bychom se vyloženě báli. Člověk nevěděl přesně, jak se bude politická situace vyvíjet, jestli vládnoucí režim nepovolá ozbrojenou moc. Jeden den se říkalo, že se něco povolává, trošku napnuté to bylo. Ale nestalo se nic a napětí povolilo.“
Napadlo vás na začátku, že by vaše angažmá mohlo být riskantní?
„To ani ne. Bylo nás tam víc spolužáků z kruhu, z fakulty. Vnímali jsme prostředí, koukali jsme, jak se to vyvíjí, co kdo dělá. Někdo byl zapálenější, někdo míň. Ale všichni jsme si mysleli, že je to dobrá věc. Tak pomůžeme. Ale že bychom se báli nějakého velkého následku? To si myslím nikdo moc nepřipouštěl.“
Tehdy vládla po celé zemi velká euforie, užíval jste si ji i přesto, že jste měl své úkoly?
„Já si myslím, že všichni jsme si říkali, že máme nějaké úkoly, ale všichni jsme byli nadšení a bylo cítit, že všichni jsou spokojení, kam se to ubírá. Všichni byli natěšení a těšili se, že se to může pohnout k lepšímu, to tam bylo cítit z každého.“
Co jste říkal tomu, jak se v rozhodujících chvílích zapojili sportovci?
„Nebyli to jenom studenti či umělci co se zapojili, stejně vystupovaly i jiné profese, byl tam zástupce horníků, akademiků. Tak zrovna tak se k tomu celkem dobře postavili i sportovci. Nebyli to jenom Haškové, ale třeba hokejový brankář Bříza. Ten mě zaujal, na toho se pamatuju, mluvil rozumně. Myslím, že to bylo v pořádku. Pro mě to primárně bylo o svobodě. A zrovna profese jako umělci nebo sportovci svobodu u svojí práce hodně potřebují.“
Vy teď řídíte plavecký svaz, jak se po třiceti letech díváte na vývoj českého sportu?
„Za těch třicet let některé věci hodnotím samozřejmě kladně, některé ne. Kladně to, že je daleko větší svoboda, spontánnost, dobrovolnost. Negativní je fakt, že sport byl za bývalého režimu trošičku protežovaný, protože se bývalý režim snažil, aby byl jeho výkladní skříň. Což se po revoluci trošičku otočilo, jako když se s vaničkou vyleje dítě. Velmi zastarala sportovní infrastruktura, šmahem se zrušily sportovní třídy, tréninková střediska mládeže a další věci, jež některé jiné země od nás převzaly. Teď se k nim znova vracíme. Myslím, že je to přirozený vývoj. Vždycky, když se něco mění, ten nový se dívá trošku s despektem na to, co bylo. A ne vždycky dokáže odhodit jenom to špatné a dobré si nechat.“
