Rychle a zběsile. Termín zběsile pak ještě umocněný na druhou. Jednoduchá rovnice vycházela téměř dvě dekády, přinesla slávu i bohatství. Strhující jízda však byla zároveň devastující. Boxer Tyson Fury se z vrcholu zřítil až na dno. A moc nechybělo, aby si vzal život. „Je to pryč, nežiju minulostí,“ říká britský obr s divokou irskou krví. Sebevědomě! Jeden z nejkontroverznějších šampionů těžké váhy se dere zpátky na vrchol. Teď a tady! Tak zní nové heslo polepšeného zuřivce, který dnes vystoupí se svým příběhem i v Praze.
Raketová kariéra, krátký pobyt na trůnu a pak lavina průšvihů. Tyson Fury o své šílené cestě už mluví s nadhledem. Dva roky se plácal ve srabu, aby se k boxu vrátil, ve formě, plný elánu. I s velkým snem, být znovu šampionem šampionů. „Nikdy jsem se necítil líp,“ svěřil se loni listu Independent před očekávaným střetem s další hvězdou, Deyontayem Wilderem. „Ale nebudu spěchat, Řím také nebyl postavený za den.“
Druhou kariéru bere smrtelně vážně. Naložil si obří porci tréninkových dávek a tu si vychutnává. V ringu také neztratil nic ze svého kouzla. Zase tančí, uniká úderům, s rukama u pasu jako kovboj z Divokého západu se dostává soupeři pod kůži.
Právě abnormální zátěž mu pomohla vyrovnat se s vlastními démony, dokonale si vyčistil hlavu. A přinesla další plusové body v profesionálním cévéčku. Co v roce 2018 vtrhl na scénu, připsal si další čtyři zápasy, z toho hned tři vítězné a plichtu s Wilderem. Pořád tak zůstává neporažený! „Box je jako manželství, musíte na něm pracovat,“ shrnul.
Nová image, radost dítěte
Zatímco v boxu dál mocně šlape na plyn, jinde viditelně zpomalil. Víc uvažuje, než něco pronese. Upravil i vizáž. Ze zarostlého dřevorubce, kterého byste nechtěli potkat sami v lese, se vyloupl hladce oholený a upravený hromotluk. „Myslím, že vypadám o patnáct let mladší a žena mě teď má víc ráda,“ vtipkoval.
Fury teď vypadá jako znovuzrozený. A díky tomu ještě více vyniká jeho charisma. Dokáže si dělat legraci nejen z ostatních, ale i ze sebe samého. Umí strhnout, uhranout. Stačí osobní kontakt a má vás. „Vyzařuje s něj neuvěřitelná energie, ani se to nedá pospat,“ vypráví Václav Pejsar, český boxer těžké váhy. Když před rokem trénoval v Anglii, měl to štěstí, že na ikonu narazil. „Nebyl jsem jeho fanda, koukal jsem po jiných,“ přiznává. „Když jsem se s ním setkal, můj pohled se změnil. Od té doby mu fandím.“
Dojem děsivého zlobra se rozplyne během okamžiku. Tu prohodí zábavnou hlášku, tu šibalsky mrkne na diváky stojících kolem provazů. Napětí rázem zmizí. „Je ohromně pozitivní člověk,“ přitakává Pejsar. „Baví se tréninkem, baví se drilem, baví se vším. Kolikrát si na něj vzpomenu, když zrovna nemám dobrou náladu.“
Na nic si nehraje, dokáže být přístupný komukoli. Umí vyčistit dusnou atmosféru, klidně si udělá selfie s rozčileným fanouškem, obdaruje botami bezdomovce. Rád naslouchá příběhům, zajímá se o lidi.
Válečník z karavanu
Fury se umí prodat. A mohl by i víc. Stačilo by jen vklouznout do škatulky hollywoodského válečníka, jehož sexy vypracované tělo pravidelně vykukuje z kdejakého pánského časopisu. Parametry by tu byly, o tom žádná. Víc než dvoumetrového kolosu si všimne každý.
Jenomže s nějakým rýsováním postavy za Tysonem vůbec nechoďte. Jestli si na něčem zakládal, tak to byl výhradně boj. Žádná estetika. Podědil válečnický talent, který dál rozvíjel. Téměř k dokonalosti.„Rozdával jsem rány, už když jsem byl v mámině břichu,“ prozradil s úsměvem v rozhovoru pro časopis GQ.
Rychlý pohyb, přesné údery, hlava vítěze. To vše ho dostalo v roce 2015 až na trůn. Navíc dokázal něco nemyslitelného, svrhnul ukrajinského vládce Vladimira Klička . Pana dokonalého. Robota, který se nedal skoro deset let zastavit. Až Fury našel správný vypínač...
Ani mimořádný kousek Tysonovi nezaručil nesmrtelnost. Sklidil sice uznání, jenže ve vzduchu byl cítit odstup, opatrnost. Jeho zběsilost okolí fascinovala a děsila zároveň. Počet přívrženců narůstal, stejně tak však i zástup těch, kteří mu stále nemohli přijít na chuť. A pak si na něm zgustli, když zase provedl nějaký průšvih. „Je mi jedno, jestli mě lidi berou, nebo nenávidí. Každý může mít vlastní názor,“ reagoval s klidem.
Vždycky se snažil řešit věci napřímo. Žádné kudrlinky, natvrdo vypálil, co si zrovna myslí, i když občas šíleně přestřelil. Ale takhle bych vychovávaný. Narodil se 12. srpna 1988 do rodiny irských kočovníků, cikánů, jak se příslušníci komunity hrdě titulují, přestože s romským etnikem nemají nic společného. Tedy do komunity, kde po staletí striktně platí: žádný přehnaný soucit, jen ten nejsilnější může být král. Furyho pak stálo dost úsilí, aby se prosadil. Vlastně už od samotného začátku. Jeho otec s oblibou vypráví, že se dostal na svět o tři měsíce dřív, než měl a vážil prý jen jednu libru... půl kila! V nemocnici na sále museli dělat divy, aby ho vůbec zachránili.
Na pomoc možná přispěchalo i kouzlo křestního jména. Otec zbožňoval Mikea Tysona, a když viděl, jak americká legenda za 91 sekund uzemnila v jednom z nejlepších zápasů kariéry Michaela Spinkse, měl jasno. Za čtrnáct dní diktoval porodní asistence: bude to Tyson, Tyson Fury. Osudové znamení. Malý rváč z Manchesteru svůj první boj vyhrál, válečnický scénář se začal plnit prvními větami. „Box byla jediná věc, kterou jsem chtěl v životě dělat,“ zopakoval Fury junior několikrát.
Po magii se mohl spolehnout také na geny. Otec John úspěšně boxoval, ale hlavně patřil mezi respektované bojovníky v tradičním sportu irských cikánů, v boji s holými pěstmi. Dokonce si tím slušně vydělával. Syn byl ale jiný level, vyšší. Nic nesmělo stát v cestě velké kariéře. Když tedy v deseti letech zahodil aktovku do popelnice a sekl se školou, nepadlo jediné hrubé slovo. V pořádku, uslyšel Tyson požehnání. Pod vedením strýce, další mistra v pěstních soubojích, se z něj stala boxerská špička. „S holými pěstmi jsem vyrostl, ale jinak se od toho držím dál,“ překvapil Fury. „Jsem boxer. Nikdy jsem nezápasil mimo ring.“
Ke kočovnému původu se jinak vždy hlásil. A chlubil se, že k předkům patří i možná nejslavnější pěstní bojovník Bartley Gorman. „Jsem rád, že jsem cikán. Jako kočovník totiž nikdy ničeho nelituje. Jdete dál,“ vyprávěl. „Neřešíte, zda žijete v domě, v karavanu, nebo ve stanu.“ Mezi „maringotkami“ si navíc zvyknete na to, že je život pořádně tvrdý. Okolí se na vás dívá mnohdy s nepochopením, či nenávistí. Kolikrát si vyslechl, že je cikánský bastard. „I díky tomu ve mně není žádný slaboch, poražený,“ zdůraznil.
Nezdolnost a vůle postavit se komukoli sílila každým tréninkem. Přestal mít strach. „Právě box mi dal sebevědomí, které teď mám,“ pokračoval. Ačkoli to dnes vyznívá neuvěřitelně, obr Fury býval plachým a tichým klukem. „Proto si myslím, že je důležité, aby se malé děti věnovaly kontaktním sportům,“ pronesl.
Boxu propadl, byl jím úplně posedlý. Už v juniorech nad ostatními vyčníval, a to nejen výškou. Když se rozhodovalo, pod jakou vlajkou chce v budoucnu zápasit, ukázal na tu irskou. Vyrůstal sice v Manchesteru, ale odkaz předků byl silnější. Odmítl místo olympijského týmu Velké Británie, hlavně aby mohl být mezi „svými“. Po pár zápasech přišla stopka. Pečliví úředníci trvali na orazítkovaném dokumentu, který by prokázal, že se otec opravdu narodil v Irsku. A ten v šuplíku u Furyů chyběl.
Irští kočovníci se v minulosti s úřady moc nezdržovali. Stačilo jim, když byl u narození zástupce církve. Tím pro ně oznamovací povinnost zpravidla zhasla. „Takže jsem se vrátil do Británie,“ vysvětlil Tyson. Ještě po letech ho nepříjemná zkušenost vytáčí. Přišel totiž dost možná o placku z olympiády. Pokud nešachoval s národností, mohl s dopisem od Královny letět v roce 2008 do Pekingu. Ostatně v ten rok se stal anglickým šampionem. Nebo vyčkat na Londýn, kde nakonec zlato vyválčil velký konkurent Anthony Joshua. Takhle mu zůstaly prázdné ruce...
Tehdy si uvědomil, že se slávou mezi amatéry to nedopadne. A jediná cesta vedla k profíkům. Ve dvaceti letech víc než smělé. „Ale já si věřil,“ vzpomínal Fury. Debutoval hned v prosinci 2008 v Nottinghamu na vedlejší kartě a bylo to ohromující. Maďara Bélu Gyöngyösiho vyřídil za 134 sekund TKO. Naskočil do byznys třídy supervlaku, ničil jednoho borce za druhým. Než dorazil do vysněné stanice Kličko, nechal za jízdy vystoupit čtyřiadvacet protivníků, včetně jediného českého bojovníka, Tomáše Mrázka.
Z trůnu do pekla
Aréna v Düsseldorfu byla ten večer, 28. listopadu 2015, zaplněná k prasknutí. Tady, na německé, Kličkově „domácí“ půdě, měl dostat velkohubý Cikánský král za vyučenou. Většině byl skoro k smíchu, považovali ho za křupana, který přijel bůhví odkud. A hromadně sázeli na ukrajinského titána, i když na něj byl šíleně nízký kurz 1,25.
Na to, co následovalo, do smrti ale nezapomenou. Dominance zůstala na papíru, naopak to byl ten křupan, kdo se bavil. Náramně. V klidu uhýbal železným pěstem, hrál si s Kličkem jako se studentem. Jakmile se naskytla šance, tvrdě udeřil. Výsledek? Jednoznačné vítězství. Tyson Fury si splnil sen, stal se světovým šampionem a držel čtyři pásy najednou. „A vyhrál sázku,“ přidal Peter Fury, Tysonův tehdejší kouč. Vsadil na sebe 200 tisíc liber... Ověšený pásy stál v ringu a do očí se mu řinuly slzy. Dlouho se objímal s manželkou Paris, které děkoval za podporu a že to s ním vydržela.
Nikdo z nich netušil, jakou lavinu triumf spustí. Tyson byl od rány už jako teenager. Dobrá vlastnost pro ring, jenže ne do života. Když se dostal do ráže, rozboural všechny přípustné meze. Chlubil se, ryl do ostatních, záklopka otevřená na maximum. A pokud se někdo ozval, poslal ho směrem ke svému přirození.
Kvůli neurvalému vystupování draze platil. Slovní výpad z roku 2013 proti Davidu Pricemu, kterého označil za naškrobeného idiota a homosexuála, vyšel v přepočtu na téměř 100 tisíc korun. Rok na to urážky „věnované“ rivalovi Derecku Chisorovi ho stály už půl milionu. Nic nezabíralo. Fury se cítil tak silný, že začal lítat nad zemí. Verbální agresi stupňoval, až se sociální sítě otřásaly.
Pálil na všechny strany. Jednou se vrhnul na ženy, když pronesl, že nejlepší místo je pro ně v kuchyni a na zádech. Jindy se zase opřel do minorit, či potratů. „Jsou jenom tři věci, které musí být dosaženy, než se ďábel vrátí domů. Jednou z nich je legalizace homosexuality, druhou potraty a tou poslední pedofilie,“ šokoval.
Veřejnost šílela, na 130 tisíc lidí podepsalo petici, aby byl vyloučený z ankety BBC osobnost roku 2015. Že porazil Klička? Přeškrtáno červeným fixem! Nakonec skončil čtvrtý se ziskem 72 tisíc hlasů před pilotem Lewisem Hamiltonem, šampionem formule 1.
Jak byl v ráži, kudy chodil, tudy hlásal, že by zlegalizoval doping. Možná věděl, proč to říká. Pár měsíců po korunovaci boxerským císařem vyšlo najevo, že společně s bratrancem Hughiem měli pozitivní nález. Nandrolon. Fury se hájil, že šlo o nešťastnou náhodu. Nic vědomého. Prý si jen pochutnali na vnitřnostech z nekastrovaného divočáka... Rozjelo se šetření, které po dlouhých průtazích vyústilo ve dvouletý zákaz.
Snažil se úlety mírnit omluvami. Odkazoval se na citace z Bible. Marně. Řítil se z Mount Everestu dolů. Ne na zem, rovnou do pekla, které tak často sám zmiňoval. Žádná odveta s Kličkem, pásy vrátil, přišel o boxerskou licenci. Utápěl se v alkoholu, za jedinou noc byl schopný prolít hrdlem osmnáct piv a navrch si šňupnul i kokain. Upadl do těžkých depresí, z nichž se nedokázal dostat. I box šel stranou, takže přibíral. A to až obludně. „Vážil jsem 180 kilo, byl jsem tlustý jako prase a chtěl jsem zemřít,“ svěřil se posléze časopisu Rolling Stone.
Ztratil smysl života. Box, který tolik miloval, nenáviděl. Stejně tak sám sebe. „Nechápal jsem, co se děje. Byl jsem bohatý, úspěšný, měl jsem rodinu, tedy vše, o čem může člověk snít,“ přemítal. Platil za zuřivý život. A možná se ozvaly také krušné vzpomínky z dětství, kdy se to doma mlelo a hádalo. Podle magazínu GQ navíc Tyson těžce nesl, že si jeho tatík pořídil děti s dalšími ženami. Bylo toho víc než dost. Nic necítil, připadal si jako uvězněný v prázdnotě. „Když jsem šel spát, přál jsem si, abych se už nevzbudil. Nebo aby mě někdo zabil.“
Osudová žena Paris
Až přišel zlom. Paradoxně ve chvíli, kdy byl zcela v koncích. Nasedl do svého nabušeného ferrari, sešlápl plyn na podlahu a řítil se po dálnici. Tachometr vmžiku vyskočil na třístovku. „Přemýšlel jsem o tom, že trefím most, abych měl pokoj,“ popisoval Fury. Vybral si, ten nejmohutnější a rozhodl se se vším skoncovat. Pak se něco stalo. Záblesk. Hlasy.
Těsně před nárazem silně dupl na brzdu. Vylezl z vozu, lehl si na krajnici. Klepal se hrůzou a civěl do nebe. „Nevím stoprocentně, co mě zastavilo,“ vracel se k osudovému momentu. Bůh? Rodina?„Každopádně to muselo být něco dobrého, protože jinak jsem to narval do mostu a rozsekal se na milion kousků.“
Vrátil se domů. S čistou hlavou. Toho starého, šíleného Furyho nechal u mostu. Prázdné lahve s celou tou špinavou minulostí zabalil do pytle a vyhodil do kontajneru. Začal znovu, doma i v tělocvičně. Dřel víc než kdy jindy. Z upoceného tlouštíka se během pár měsíců stal stokilový švihák. Modlil se k Bohu a objímal manželku Paris. Ženu svého života. Jediný bod, o který se mohl vždycky opřít. „Je výjimečná, moje životní láska,“ svěřil se Fury.
Poznali se ještě jako děti na jedné cikánské párty. Paris bylo patnáct, Tysonovi o dva roky víc. „Představila nás jeho teta, známá rodinná dohazovačka,“ prozradila s úsměvem Furyho choť pro list Daily Star. Napoprvé nezapůsobil úplně přesvědčivě. Křehké blondýnce se zdál tehdy kudrnatý habán s plnovousem moc starý. „Říkala jsem, proboha, co je to za chlapa? Připomínal mi spíš farmáře Gilese,“ vybavila si oblíbenou postavu z bajky J. R. R. Tolkineho, stvořitele Pána prstenu.
Hned za rok však jiskra přeskočila. Paris odcházela ze své narozeninové oslavy s Tysonem pěkně za ruku, což jim vydrželo dodnes. „Ale pozor, nespali jsme spolu až do svatby,“ upozornila Paris s tím, že mezi kočovníky platí přísná pravidla. „Chodili jsme do kina, bruslit. Nic víc.“ Vzali se až v roce 2008, přát jim přišla početná komunita tří set hostů. A pyšný Tyson všem hlásil, že jednou budou mít deset dětí.
Po téměř jedenácti letech má splněno jen způlky... S ohledem na bouřlivá léta se však vlastně jedná o malý zázrak. Paris se totiž nestarala jen o rození dětí, obří porci energie dodávala manželovi. Nebýt ji, Fury by Klička nezlomil. Těsně před ostře sledovanou bitvou mu totiž zašeptala, že je těhotná. A Tyson neuvěřitelně ožil. Oba si před tím prošli bolestivou zkouškou, když o dítě přišli, teď se na ně zase usmálo štěstí.
„Nejdřív jsem to chtěla utajit, abych ho nerozptylovala,“ vyprávěla Paris. „Pak jsem si však uvědomila, že po tom všem, co se stalo, mu tím nemůžu ublížit. Naopak.“ A opravdu, co Fury předvedl v ringu, bylo nepopsatelné. Proto tolik slz, když Cikánský král usedl na trůn.
Těžké ho dobít
Stejné emoce prožívali také v den, kdy se domů nevrátil psychicky rozpadlý zlobr, ale TF verze 2.0. „Znovu jsem se zamiloval. Do ženy, do rodiny, do života,“ jásal Tyson. V plné síle, s níž by utáhl plně naložený kamion, vtrhl na boxerskou scénu. Získal zpátky licenci, podal si dva vyzyvatele, aby loňskou jízdu uzavřel remízou s těžkotonážním Wilderem. Nad ničím už neohrnuje nos, žije naplno. „Baví se vším, co dělá,“ potvrzuje Pejsar. „Srovnal bych to s dětmi, když sportují. Také jsou tak zapálené, šťastné.“
Minulost zamknul do trezoru a klíč zahodil. Pár trumfů si však Fury ponechal. Techniku, pohyblivost a hlavně sebevědomí. „Je pořád vyčůraný,“ chválí Rudolf Kraj, stříbrný medailista z olympiády v Sidney v polotěžké váze. „Prostě je těžké ho dobít. Třeba s Wilderem byl dvakrát na prdeli, jenže on se zvedl a rval se dál.“
V srpnu oslaví Fury jednatřicáté narozeniny. A kdyby si mohl vybrat dárek, byla by to pozvánka do natřískané arény, kde se válčí o pás. Troufalé? Možná. Nemožné? Ani náhodou. Moc dobře ví, že to bude o stovky kilometrů náročnější výšlap než tenkrát před Kličkem. Nejde jen o dril, musí dost lidí i sponzorů přesvědčit, aby se přestali bát, pochybovat. Získat si jejich náklonnost. „Nemám záznam v trestním rejstříku, nikdy jsem neudělal nic, kvůli čemu by mě zatkli, přesto jsem pořád ten špatný,“ ušklíbl se.
„Nejsem naštvaný, ani se nelituju. Život je na nějakou lítost příliš krátký,“ rychle dodal. Když to nevyjde, svět se nezboří. „Zeptali se mě, kde chci být za pět let. To je otázka... Copak já vím, jestli budu za pět let naživu?“ Dál sní, ovšem přestal lítat v oblacích. Neplánuje. Teď a tady! Tak to má král Divokých nastavené. A prý mu můžete věřit.
