Slavia? Jako planeta Arrakis vychovává věrné
ADAM NENADÁL - Na úvod vysvětlení pro ne-slávisty: moje sympatie k červenobílému klubu nijak neovlivňují práci fotbalového oddělení deníku Sport. Když hraje Sparta nebo jiný tuzemský klub evropské poháry, držím palce ze všech sil. Chtěl bych, aby byl v kondici celý český fotbal, ne jen Slavia. V redakci mám jiné úkoly a fotbalové zpravodajství ve Sportu sleduji spíše jako fanoušek, ne jako novinář. Bohužel.
Jako novinář bych si totiž snad mohl dopřát luxus odstupu, objektivity, nestrannosti. Ale nejde to: jako slávistický fanoušek prostě trpím.
Oddanost klubovým barvám je takřka mystická věc. Někdo ji dědí z generaci na generaci, někdo ji cítí kvůli regionální sounáležitosti. Já jsem propadl na konci 80. let, když mě otec jednoho listopadového podvečeru vzal na můj první ligový fotbal. Do Edenu.
Slavia hrála s Interem Bratislava, fotbal nic moc, studil mě vlezlý chlad a na rozpadajících se tribunách pro stání byla slyšet každá nadávka.
Ten večer jsem se ale zamiloval. Zná to každý fotbalový fanoušek…
Se Slavií jsem pak prožil divoká devadesátá léta, trpěl jsem při marných pokusech dostat se do Ligy mistrů, doufal jsem v nový stadion… A teď si „užívám“ historickou torturu a nevěřícně se ptám, jak je tohle SAKRA možné.
Neudivuje mě ani tak rozsah červenobílé katastrofy, jako spíš její smrtící rychlost. Copak to nikdo neviděl? Nedalo se tomu nějak zabránit?
Víte, já nejsem z těch fanoušků, co mrznou na tribunách každý víkend, co cestují se svým milovaným klubem z jednoho konce republiky na druhý. Svým způsobem tyhle lidi obdivuji, rozumím jejich vášni, ale nejsem jedním z nich. Přiznávám se přede všemi – jsem ten „pohodlný“ typ fanouška.
Omlouvám se, ale líp mi to zkrátka nejde. Klub mého srdce musí hrát hezký fotbal v horní polovině tabulky, musí mít sympatické hráče – a mělo by být hezké počasí: pak přijdu na stadion. Není to moc, ale je to všechno, co mám a co mohu nabídnout.
Zároveň si ale myslím, že moje náklonnost ke Slavii to nijak nezmenšuje. Protrpěl jsem všechny pády (a že jich bylo!) a vychutnal jsem si všechna velká vítězství (ano, pár jich taky bylo) stejně jako ostatní.
A napíšu to teď tak, jak to cítím: ať Slavia spadne do té třetí ligy. Ať se očistí, zregeneruje, ať se zbaví všeho bahna a špíny. Té špíny, která se s ní do nižší soutěže nepotáhne, protože to nebude lukrativní. Ať před sebou má nový start, ne pomalou bolest uměle prodlužovaného přežívání. Ať třeba její fanoušci zažijí podobnou radost, jakou zažívali při cestě „klokanů“ zpátky do ligy fanoušci Bohemians.
Třeba nám pak dojde, jak moc pro nás ten klub znamená. Pro nás „pohodlné“ příznivce, i pro lidi z kotle. Přísahám, že budu chodit mnohem víc na čistou třetí ligu, než na neprůhlednou a temnou elitu. Přísahám na svojí šálu z mistrovské sezony 1995/1996!
V mé oblíbené sci-fi knize „Duna“ od Franka Herberta, odehrávající se na drsné a nehostinné pouštní planetě Arrakis, má místní národ fremenů tohle přísloví: „Bůh stvořil Arrakis, aby vychovával věrné.“
Věřím, že i Eden vyrostl proto, aby vyzkoušel naši odolnost. Tohle není konec!
