BLOG | San Bernabeu – mýty opředené místo, kudy kráčely fotbalové dějiny. Legendární stadion madridského Realu je jedním z nejvíce opěvovaných stadionů na světě. Měli jsme možnost prohlédnout si ho pořádně zblízka a navštívit i místa, kam se nedostane ani hvězdný Lionel Messi, jinak madridský nepřítel číslo jedna. Zajímá vás, jaký výhled má ze své lóže třeba klubový boss Florentino Pérez?
Real Madrid... Pokud jde o posedlost fanoušků oblíbenými týmy, spousta úkazů v tomto prazvláštním světě má zcela iracionální základy. I moje dlouholetá náklonnost k Realu má poměrně nejasné kořeny.
Pamatuju si jen, že někdy ve druhé polovině 80. let mě naprosto uhranula celostránková barevná fotografie v časopise Stadión: ve sněhobílých dresech s logem Parmalat na ní byli zachyceni hráči Realu Madrid, jemuž tehdy velel parádní útok Valdano, Butragueňo, Sánchez.
Je docela dobře možné, že kdyby tenkrát Stadión otiskl podobnou fotografii FC Barcelona, asi bych přísahal na Nou Camp a na modrou a červenou. Jenže osud tomu chtěl jinak a já jsem propadl kouzlu „Bílého baletu“.
Navštívili jsme domov královského klubu
Video se připravuje ...
Madridský velkoklub jsem od té doby sledoval s menší či větší intenzitou celý život. A na sklonku minulého týdne jsme s kolegou měli možnost navštívit stadion San Bernabeu. Vůbec poprvé.
A ta jediná návštěva mi o Realu řekla víc, než stovky hodin televizních přenosů.
Především: stadion San Bernabeu neleží někde daleko za městem, obklopen betonem a hektary parkovišť. Když to přeženu (ale opravdu jen trochu), tak do San Bernabeu skoro vrazíte při procházce Chamartínem, jedné z madridských čtvrtí. Přímo z chodníku se zvedá mohutná stavba, která pojme skoro 90 000 fanoušků, a kterou kráčely fotbalové dějiny.
Stadion je ale zároveň nedílnou součástí města, jeho zástavby, lidí a jejich příběhů. Žít v Madridu znamená žít s Realem.
Troufám si tvrdit, že kouzlo a mystika San Bernabeu dýchne na každého; ne jen na fanouška „Bílého baletu“. Člověk si tváří v tvář magické hoře betonu a železa připadá maličký a nicotný – ale zároveň obrovitý a důležitý, protože je coby fanoušek Realu součástí jedné z nejslavnějších kapitol fotbalové historie.
Před tím, než jsem na vlastní oči spatřil San Bernabeu, jsem nikdy nechápal éru Galácticos. Koho sakra mohlo napadnout mít v jednom týmu Zidana, Figa, Beckhama, Ronalda, Raúla a Roberta Carlose? Není to skoro až fotbalové rouhání? Soustředit do jednoho klubu takto mocnou armádu těch největších superhvězd? Bez sebemenší záruky, že jim to bude klapat na hřišti?
Teď už je mi to mnohem jasnější. A vlastně to chápu. Pokud totiž šéfujete Realu Madrid, MUSÍTE fanoušky odměnit tím nejlepším. Máte prostě závazek nakoupit nejtalentovanější fotbalisty jedné generace, ať to stojí, co to stojí. A modlit se, aby to nějak fungovalo. Je to trochu bláznivé, určitě marnotratné a stoprocentně velikášské, ale právě tohle drzé, nablýskané furiantství k Realu odjakživa patří.
Nesnažím se vás přesvědčit, že po pár dnech pobytu v Madridu rozumím jeho obyvatelům, a že se dokážu vžít do jejich starostí, radostí, nálad a tužeb.
Kdepak.
Ale po návštěvě San Bernabeu už mnohem lépe rozumím zdánlivě šíleným přestupům, gargantuovským platům Cristiana Ronalda a spol. a Mourinhově aroganci. Příslušnost k Realu Madrid z vás zkrátka dělá bohy.
Se všemi božskými klady a zápory.
