Loni v létě Miroslav Pelta zkritizoval Lukáše Váchu za chybu v kvalifikačním duelu na Islandu takto: „Jak fotbalista začne vymýšlet vlastní módní kolekce a hrát si na módní ikonu, tak to je konec. U Lukáše to není první chyba, co udělal, měl by se zkusit nějak srovnat.“
Bylo to od Pelty vůči Váchovi hloupé, nespravedlivé – zkrátka úplně mimo. Předseda FAČR se uchýlil k oblíbenému klišé, vykreslujícímu fotbalisty coby „šampónky“, kteří se starají hlavně o svoje „kérky“, kabelky Louis Vuitton a „komedie na hlavě“.
Stejnou municí (tedy degradujícím zobecněním) pálili po zápase v Brně Koubek a právě Vácha. Bylo to od nich hloupé, nespravedlivé – zkrátka úplně mimo. Člověk nemusí být hyperkorektně přecitlivělý, aby po výrocích o plotně a o sporáku necítil knedlíkovou pachuť zpoceného českého „chlapáctví“ v teplákách a tílku. Zcela legitimní názor, že ženy v rozhodcovských rolích možná opravdu nestačí na mužský fotbal, lze přece formulovat i jinak, než že je rovnou posadíte k hrncům a talířům.
Tady nejde o žádnou uměle vyžadovanou politickou korektnost moderní doby, ale o obyčejný a vlastně starosvětský respekt mužů k ženám. Koubek s Váchou se nemusejí omlouvat „všem ženám“ (pochybuji ostatně, že o jejich „omluvu“ stojí), ale spíš fanouškům, kteří od české ligy naivně očekávají standardy běžné na západ od našich hranic.
