V pondělí sedl v Praze na vlak, který ho za necelé čtyři hodiny dovezl do Havířova. „Fakt musím před drahami smeknout,“ pochvaloval si cestu. K místní Gascontrol Aréně s kapacitou 5100 míst (vyprodáno jako v polovině 80. let na Eltona Johna ale nebylo) se pak z nádraží svezl taxíkem. Jaromír Jágr nastoupil po roce a jednom dni k soutěžnímu zápasu: proti AZ Residomo Havířov strávil na ledě 17 minut a 51 vteřin, připsal si střelu a dvě trestné minuty.

„Přibral jsem, mám 118 kilo,“ hodnotil kriticky (jak je u něj zvykem) po výhře 2:0 slavný veterán. Číslo 68 se teď bude v dresu kladenských Rytířů pokoušet proniknout do baráže o extraligu: „Všechno bude záviset na tom, jestli budu zdravý,“ upozornil ale Jágr, který si pak ve středečním zápase proti Ústí nad Labem přispal dvě asistence.
„Jestli budu zdravý...“
Posledních dvanáct měsíců se nejistota kolem Jágra dala krájet; tak byla hustá a neproniknutelná. Měl nastoupit 21. ledna ve Vsetíně, ale z toho sešlo. „Profesionálně jsem skončil s hokejem. Teď už vypomáhám jen sám sobě. Moje kariéra skončila mým posledním zápasem NHL, je uzavřená, lidi to jen nechápou,“ prohlásil poté.
Co to mělo znamenat? Tak bude ještě hrát? Nebude?
„Můj názor je, že už nenastoupí. Nevěřím tomu,“ nechal se na začátku letošního rokuv rozhovoru pro Sport slyšet někdejší legendární snajpr Petr Klíma. „Neznám jeho uvažování, z mého pohledu ale nevidím racionální důvod, proč by to měl dělat. Nehrál prakticky rok, kdyby do toho skočil teď, přišlo by mi to nebezpečné. Stane se hloupá náhoda a s následky se můžete vyrovnávat do konce života. Stačí si blbě najet, srazíte se s někým, koho nevidíte, a malér je tady.“
Slyšet byli i fanoušci. Podle části z nich je Jágrovo odcházení „nedůstojné“: legenda je jen trapným stínem sebe sama a nedokáže poznat, že přišel konec.
Nabízím jiný pohled na věc (a to nejsem žádný „jágrofil“ – v historii tuzemského i světového sportu mě řada figur baví víc): Jágrovo odcházení je kouzelné, protože je lidské.