Když basketbalový bůh pláče: slzy Michaela Jordana ohromily svět
24. 2. Datum posledního únorového pondělí svedlo dohromady čísla dresů Kobeho Bryanta (24) a jeho třináctileté dcery Gianny (2), kteří na konci ledna zahynuli spolu s dalšími pasažéry při havárii vrtulníku. Losangeleská aréna Staples Center se ten den zaplnila basketbalovými superhvězdami všech generací; přišly vzdát hold legendě, která opustila svět až příliš brzy. Mezi řečníky dojemného ceremoniálu nechyběla obrovsky statečná vdova Vanessa Bryantová, Shaquille O´Neal nebo moderátor Jimmy Kimmel. Všechny ale šokoval host nejvzácnější: Michael Jordan.
Sedmapadesátiletý basketbalový bůh veřejnými vystoupeními šetří, coby celoživotní Kobeho vzor ale nemohl v Los Angeles chybět – a jeho řeč, kterou doprovázely slzy, dojala celý sportovní svět. „Když Kobe umřel, odešla s ním jedna moje část. Snažil jsem se mu být tím nejlepším velkým bráchou, jaký jsem jen uměl být,“ hledal ta správná slova Jordan.
Nebyla to ale slova ani věty, kterými šestinásobný šampion NBA ohromil. Byl to jeho pláč. Jordan neslzel jako většina řečníků: Jordan opravdu plakal. Ten pohled se až vzpíral pochopení (jakkoliv byl vzhledem k okolnostem naprosto pochopitelný). Michael Jordan přece nikdy nepláče. Nikdy! Celá aura Michaela Jordana vždy vyzařovala fakt, že MJ je chladnokrevný basketbalový zabiják, ultrasoutěživý šampion a nemilosrdný fanatik posedlý vítězstvím. Fanoušci znají celou škálu jeho výrazů, všechny ale oscilují zhruba mezi pohrdlivým úšklebkem a totálním soustředěním na co nejúplnější ponížení soupeře. Ale slzy?!?
Tohle byla pro Kobeho možná ta největší pocta ze všech. Jordan před tím jen jednou projevil podobné city: v září 2009 mu při uvádění do basketbalové Síně slávy (během děkovného proslovu tehdy stihl popíchnout většinu bývalých soupeřů) zvlhly oči, z čehož se pak stal proslulý internetový mem. „Crying Jordan“ byl často a s oblibou používán proto, že šlo o něco zcela absurdního, nemyslitelného, šokujícího. Však také odkazem na internetový fórek odlehčil legendární hráč atmosféru pondělního ceremoniálu: „Zase jsi mě dostal, Kobe. Vidíte? Teď budu všude vidět plačícího Jordana další roky,“ utrousil MJ a aréna vděčně zašuměla tolik potřebným, uvolňujícím smíchem.
Jordan mluvil o tom, jak mu Kobe volal ve dvě ve tři ráno a ptal se ho na ty nejmenší detaily jeho hry. Práci nohou. Postavení zády ke koši. Bryant nikdy neskrýval, že Michael je jeho klíčovou basketbalovou inspirací, Jordan ale až teď poprvé přiblížil hloubku jejich vztahu. Bylo to pouto dvou lidí, kteří absolutně a neodvolatelně propadli kouzlu basketbalu. Byl to vztah krále a dychtícího prince, který touží vstřebat co nejvíce informací o vládě, jíž se chystá uchopit. Během celé řeči Michaela Jordana bylo až bolestně jasně cítit, že nedostižný šampion ztratil v Bryantovi jednu z mála spřízněných duší. Možná tu jedinou?
Díky za plačícího Jordana.
Aspoň víme, že je v pořádku, když pláčeme i my.
