Chicago Bulls mají konečně nového kouče. Co to znamená pro Satoranského?
Přestože aktuální sezona NBA „v bublině“ v Orlandu právě vrcholí strhujícími zápasy ve finále obou konferencí, pro české fanoušky je klíčová zpráva z Chicaga. Bulls se pod vedením nového viceprezidenta Arturase Karnišovase a generálního manažera Marca Eversleyho rozhodli pro kouče. Klíčový post v organizaci, která je hladová po úspěchu, obsadí od příští sezony pětapadesátiletý Billy Donovan. Co to znamená pro Tomáše Satoranského?
Především: Billy Donovan je zvyklý vítězit. Pět let u týmu Oklahoma City Thunder završil s vynikající bilancí 243 výher a 157 porážek, ale může se pyšnit i dvěma tituly NCAA s Florida Gators. To z něj dělá v kontextu NBA jednu z výjimek: trenérské úspěchy s univerzitního basketbalu se do nejlepší basketbalové ligy světa daří „přeložit“ jen velmi zřídka.
Donovanovým trenérským majstrštykem pak byla tato sezona: Thunder měli po totální obměně kádru (odešel Paul George, za ikonu Russela Westbrooka přišel v trejdu podle mnohých stárnoucí Chris Paul atd.) podle odborníků jen mizivou naději na play off v nabušené Západní konferenci – bookmakeři jim přisoudili vskutku titěrnou šanci 0,2 %.
Jenže Oklahoma pod Donovanem nesložila zbraně: tým nejen že se do play off dostal, ale zle v něm potrápil favorita z Houstonu, který postoupil až po sedmizápasové řeži. Ocenění se tak právem dočkal i trenér, který byl mezi finalisty v hlasování o trofej pro Nejlepšího kouče roku.
Jedním z úspěšných receptů Thunder bylo přitom vytrvalé spoléhání na tři rozehrávače, kteří nastupovali spolu – a nezvyklý mix byl pro soupeře noční můrou. Trio Chris Paul, Shai Gilgeous-Alexander a Dennis Schröder mělo vynikající statistiky a obrany protivníka s nimi měly obrovské problémy. Z oněch tří jmenovaných hvězd jsou přitom Paul a Schröder čistokrevné „jedničky“ (tedy „point guard“ – rozehrávači), Gilgeous-Alexander je přece jen nejnebezpečnější na pozici číslo 2.
Ano; současný basketbal charakterizuje v podstatě totální smazání tradičních pozic, ale nechat spolu na palubovce tři rozehrávače? To je dost nezvyklý krok i na probíhající revoluci pod bezednými koši. Donovanovi to ale bezezbytku vyšlo – a tím se dostáváme k Bulls a k Tomáši Satoranskému.
Jedním z témat Chicaga v příštím ročníku totiž bude najít více minut pro Cobyho Whitea, který byl coby nováček jedním z mála světlých bodů „Býků“ v poslední sezoně. Řada fanoušků by ho ráda viděla v základní pětce a nelze se jim divit – White je čistokrevný střelec, vynikající trojkař a v ofenzivě nesmírně talentovaný hráč. Ale udělat z něj rozehrávačskou jedničku týmu? Osobně bych se toho obával: jeho instinkty na tomto postu zkrátka neobstojí. To není kritika – třeba legendární Allen Iverson byl postavou také jasná „jednička,“ ale zdaleka nejnebezpečnější byl na „dvojce.“
Na perimetru Bulls má neochvějné postavení nejlepší střelec Zach LaVine, ale Donovanova vizionářská „malá“ sestava Thunder z této sezony mu dává recept na minuty jak pro Cobyho Whitea, tak pro Tomáše Satoranského. Nový kouč Chicaga zkrátka nechá hrát ty nejlepší hráče – a kašle na jejich zařazení z hlediska postů. Dávalo by to smysl: LaVine a Satoranský si mezi sebou během poslední sezony vytvořili zajímavou chemii a český rozehrávač by jistě nedělal dusno, že kvůli Whiteovi přijde o část ofenzivní nálože.
Pro Satoranského to může být zajímavá sezona: musel by sice zvládat „krmit“ přihrávkami hned dva nenasytné parťáky, ale je dost možné, že by to pod Donovanovým vedením znamenalo znatelně víc výher. A to je kolonka, o kterou jde nejvíc.
