Sato mentality. Český lídr je posedlý basketbalem jako Kobe, ale...
Panenkův dloubák. Poborského lob. Proměněný nájezd Roberta Reichla v Naganu. Schickův gól z půlky hřiště. A čerstvě i Satoranského vítězný koš o desku proti Kanadě v posledních vteřinách šokujícího triumfu v olympijské kvalifikaci. Do vitríny kultovních příběhů české sportovní historie přibyl moment, který Tomáši Satoranskému tajně přáli snad všichni basketbaloví fanoušci v Česku. Míč v jeho rukou, jen on a obránce (kterým byl mimochodem Lu Dort, defenzivní eso týmu NBA Oklahoma City Thunder), plichta v prodloužení, čas se krátí, pět sekund, čtyři, tři... střela, deska – A KOŠ!
A co je na tom všem nejkrásnější?
Že tohle nebyl typický Sato. Tohle byl Sato, kterého v tu chvíli tým potřeboval. Z rozehrávače, který si zakládá na tom, že dělá spoluhráče lepšími („Když se zeptáte kluků, tak ti se mnou milují hrát,“ říkal v březnovém rozhovoru pro deník Sport, když popisoval svou roli zkušeného hráče v mladém kádru Chicago Bulls), se na tenhle jediný moment stal nekompromisní, sebevědomý zakončovatel.
Situace si to totiž vyžadovala. A Satoranský možná i musel potlačit instinkt míč rozehrát: v basketbale znamenají poslední vteřiny vyrovnaného zápasu (bez možnosti oddechového času) jediné: balon má dostat hvězda týmu – a s ní buď mančaft zvítězí, nebo padne.
Lidé z nejbližšího okolí Tomáše Satoranského popisují devětadvacetiletého hráče jako českou verzi Kobeho Bryanta. Ne snad kvůli případným podobnostem ve hře (styly těch dvou se nemohou více lišit!), ale v přístupu k basketbalu. Bryant proslul posedlostí, která hraničila se sebezničením: obrovské nároky, které na sebe kladl, automaticky očekával i od spoluhráčů (a byl tak často zklamán), přičemž jeho tréninková morálka a důraz na detail se staly předmětem legend. A někdy i nepochopení.
I pro Satoranského je hra pod bezednými koši naprostou vášní a prioritou.
