Zákaz komentování nejvíc škodí rozhodčím. Nesmí spekulovat a bát se pískat
Když se řekne český hokejový rozhodčí, vybaví se mi všelicos. V mých očích je jednoznačně chybou, že nejsou všichni profesionály. Někteří sice ano, ale ne všichni, a na ledě to bývá znát. Samozřejmě že i sudí jsou jen lidé, každý chybuje, navíc hráči, trenéři a vedení klubu na ně vytváří značný tlak, do toho jsou pod palbou fanoušků na různých sociálních sítích. Těžká práce. Ale!
Zajímavé je, že v zahraničí, ať už v Rusku, Švédsku nebo Německu jsem s arbitry nasbíral úplně jiné zkušenosti než v extralize. Sebevědomí pánové, co si nepřipouštějí tlak, pískají, co vidí, nespekulují.
Uvedu příklad. Stalo se, že jsme jako domácí měli sedmnáct vyloučených. Protože jsme sedmnáctkrát faulovali. Sudímu nepřišlo blbý nás tolikrát poslat ven. Tak to má být.
U nás, jakmile se poměr trestů vyhoupne na nějakých 6:3, honem se to snažíme dorovnat, aby hlavní náhodou nemuseli vysvětlovat velký rozdíl. Takže to dáme alibisticky na 6:5, aby to tolik nekřičelo a nehrozilo, že sudím někdo propíchá gumy u auta nebo pomaluje barák.
Tohle myšlení je špatné. Pokud jeden mančaft seká, hákuje nebo jinak fauluje od první do poslední minuty, ať hraje ve třech celý zápas. Jeho chyba.
Stejně jako hokejista musí ukázat koule, když jde do tuhého, nebo generální manažer při vyhazovu hráče, stejně to musí mít i naši rozhodčí. Nebát se pískat, nespekulovat.
Co také celkovému náhledu pánům v pruhovaném ubližuje, je zákaz komentování jejich výkonu v den zápasu. Vždyť se to jen obrací proti nim. Nevěřím, že s touto metodikou všichni sudí souhlasí. Ptám se: Proč všichni ostatní aktéři zápasu musí umět přijmout kritiku, jen rozhodčí jsou z obliga? Tahle kontraproduktivní ochrana pouze zvyšuje napětí a poškozuje vztahy.
V cizině není tolik diskuzí, rozhodčí mají pevnější kredit
Vezměte si hráče, jenž je po dobu zápasu v silných emocích, do toho přijde špatný nebo diskutabilní verdikt a navíc si uvědomíte, že ten člověk, co se upískl, je hájenou osobou. To vám pak není nejlíp po těle a kolikrát je těžké se udržet. K tomu připočítejte aroganci některých pánů v černobílém úboru. Leckteří vás odpálí i jako kapitána, nejsou ochotni připustit jakoukoli diskuzi.
Někdy se dočtu od našeho rozhodčího, který soudcoval venku, jak to bylo fajn, že si tam k nim hráči nic nedovolí, že si užívají mnohem většího respektu než v extralize. Vnímám to jen jako jejich protizbraň. Kdo ví, jaká je realita.
Na druhou stranu beru, že v cizině na tolik diskuzí jako u nás nenarazíte. Protože tamní rozhodčí mají pevnější kredit. Těm našim potřebný respekt chybí. Jako hájená skupina lidí si ho ani nevybudují, to zkrátka nejde.
Zastánci tohoto hloupého pravidla tvrdí, že by se v novinách řešili jen sudí a všechna vina za prohrané zápasy by se házela na ně. Tomu absolutně nevěřím. Absolutně ne. Sem tam by si někdo posteskl po hrubé chybě rozhodčího a to by bylo celé. Hokejisti nejsou takoví tupci, aby svoje minely dokolečka házeli na někoho jiného.
Jen prostě není možné, pokud je natírán hráč za spálenou šanci nebo gólman za hrubku, aby se nemohl nikdo vyjádřit k chybám při řízení zápasu. S tím souvisí i to, aby rozhodčí neměli zavázaný jazyk a novináři se jim po utkání mohli dovolat kvůli objasnění situace. Vše by bylo rázem průhlednější. Anebo se snad pletu?
A na závěr, aby se neřeklo, trojice sudích, s nimiž se vždycky dalo mluvit: pan Šindler, pan Minář a pan Fraňo.
