Deník fotoreportérky, den třináctý: Cvakání v buse už je prostě tradice
Vracím se z atletiky, ze závodu Usaina Bolta a trochu mě to děsí. Stejně takhle jsem si psala, když jsme se pak trochu proletěli vzduchem. Doufám, že to tentokrát dopíšu v klidu v posteli.
Dneska se mi bohužel moc nedařilo. Focení je samozřejmě především o talentu, znalostech, nějakém umu, zkušenostech ale pak taky i o štěstí a o náhodě. Mám pocit, že já mám na tohle tak nějak obecně trochu smulu... Nebo si možná tady jen potřebuji poplakat. Já nevím.
Jestli si vzpomínáte, tak do fotky Krpálka mi vlezl kameraman. Dneska zase prostě nemám pořádnou čelní radost Báry Špotákové. Buď se radovala někam jinam, než kde jsem stála já, nebo mi tam někdo vlezl. Například když vkleče líbala tartan, tak tam někdo proběhl.
A když dělal Usain Bolt pověstné vítězné gesto, za které jsem byla minule tak ráda, tak dneska mi výhled zakryl fotograf na ploše. Fotograf, kterého fakt obdivuji, ale dneska mě pěkně naštval. Byl to takový zákon schválnosti, který mě vždycky úplně strašně... jak to říct slušně? Naštve?
Minule jsem stála víc vlevo a místo, kde se Bolt zul a skočil do hlediště, bylo víc vpravo. Tak jsem si říkala, že dneska půjdu víc vpravo a zase se to všechno dělo víc vlevo. To je prostě smůla, no ne?
Nedá se nic dělat, musím vymyslet, co udělat pro to, aby se to už nikdy neopakovalo. Před atletikou jsem byla vyfotit šerm moderních pětibojařů a alespoň tam jsem tedy nečekala na štěstí či náhodu a využila toho, jak já vnímám a co mně se líbí a co mě baví. Třeba se to bude líbit i vám.
Dneska to bude krátké. Je 3:30 a z postele vám přeji dobré ráno a hezký den. A já jdu chrnět.
