Takže co myslíte? Jasně. V půl dvanáctý v noci, na mobil, v autobuse z atletiky, mimo jiné z Bolta. A kde se radoval? Jo, přesně tam, kde jsem byla včera. No, na žádné další olympiádě ho už nevyfotím, tak teď můžu doufat, že s ním udělám rozlučkovou fotku na Zlaté tretře v Ostravě. A už se na to pomalu začnu soustředit.
Jinak dnešní den začal celkem v poklidu, ale pak se to změnil v klasickou olympijskou hektiku. Kolem oběda jsem vyjela na závod Anežky Drahotové, potom rychle něco vyfotit v mezinárodní zóně v Olympijské vesnici a zase fofrem na atletiku. Teď domů, co je ještě asi tak hodina a půl cesty a už zase v 7 ráno vyjet na vodáky...
No a už se nám to tu chýlí ke konci. Unavená se necítím, jen trochu nastydle (a vlastně i trochu praštěně), ale to vstávání prostě nesnáším... Na druhou stranu tu mám hodně dlouhé dny, tak ještě promyslím, jak to budu praktikovat v Praze.
Už mě ale nenapadají žádné hluboké myšlenky, které bych Vám měla předat, ani nemám žádné zajímavé setkání... Tedy krom těch s kolegy fotografy. Je to fajn. Vzpomínám si, že když jsem do tohoto světa vplula, nikdo mě neznal a divně na mě koukali i kolegové z ČR a bylo to někdy možná i takové těžší uhájit si to své místo mezi nimi.
Teď je ale strašně hezký potkávat se s fotografy z celého světa, seznamovat se, pomáhat si, už se s nimi znát z předchozích akcí, prohodit pár slov... Navíc je mezi nimi fakt strašně moc fotografů, jejichž práci obdivuji už dlouho. Je to prostě inspirace a motivace na sobě dál pracovat. Nejsmutnější na téhle práci ale je, že spokojenosti člověk nedosáhne asi nikdy a pořád se mu to bude zdát málo. Nebo aspoň já to tak mám a je to celkem často strašně frustrující...
No a abych si sem poznamenala taky nějaké zákulistní informace... Je pravda, že se tady docela dost krade. Kolegovi ze Slovenska ukradli položený foťák, co měl vedle sebe, když fotil tím druhým. Na vzpírání na místech pro fotografy. Vedle mé skříňky co mám v MPC byl zase dneska vylomený zámeček.
Je pravda, že se na každé OH někomu něco ztratí, ale co tak slýchám, tak tady je toho nějak moc. Já si krom drobností už taky všechno vezu domů. Na takže momentálně je cena mě samotné nevyčíslitelná. A cena toho, co mám v kufru a batohu něco přes milion. Hodím to na FB až budu zamčená v pokoji v hotelu.
Jo a vedle mě teď sedí nějaký asi Japonec a celou dobu spí tak tvrdě, že se mu hlava kinklá ze shora dolů a ze strany na stranu, že ji mám čas od času na rameni. To je to seznamování o kterém jsem mluvila... Hihi.
