Kde jinde a odkud jinud? Rozdíl je jen v tom, že jsem dneska Bolta nefotila, ale zase sedím v buse z atletiky. Dneska už naposled.
Byl to další z dlouhých dnů... Vstávala jsem v šest a doma budu zase až po půlnoci. Hned po snídani jsem vyrazila na jezero, tentokrát, jak se později ukázalo, pro bronzové medaile čtyřkajaku. Nebyla bych to já, aby se mi nepřihodilo něco vtipného, že jo? Takže abyste věděli, cestou tam mi do kapsy vytekl zbytek jogurtového nápoje. Přestupovala jsem a neměla jsem kde ten kelímek vyhodit, no a tak jsem si řekla, že si ho dám do kapsy a vyhodím ho až uvidím koš, vždyť tam stejně nic není. No ale bylo...
První, co jsem musela udělat, když jsem na vodáky dorazila, bylo to, že jsem si vyčistila kapsu plnou jogurtu.
Naštěstí jsem to zvládla a v zápalu čištění ani nepropásla dojezd našich medailistů. Byl to hezký závod. Poslala jsem fotky a zase jsem frčela o dům dál. Tentokrát na pětibojaře. Stihla jsem krom závěrečného běhu se střelbou i parkur. Bylo to poprvé, co jsem tohle fotila a řeknu Vám, na jednu stranu to je fakt nádhera a na druhou stranu mi to přijde vlastně strašně nespravedlivé. Představte si, že 4 roky makáte den co den a pak dostanete koně, který prostě nevyskočí. Nedokážu posoudit jak moc za to může jezdec a jak moc samotný kůň, ale přijde mi to prostě zvláštní. To je jako kdybych já přijela sem a dostala foťák, co neostří... Prostě neuděláš nic.
Nejvíc mě mrzí, že zrovna tuhle disciplínu "odnesl" náš nadějný pětibojař Honza Kuf . Fotila jsem ho před OH a strašně jsem si ho oblíbila. Je to moc milý a skromný kluk, kterému člověk může přát jen to nejlepší. A když ho kůň vyhodil poprvé, měla jsem strach. Byla jsem na jiné straně a vyfotit se mi to nepodařilo, ale viděla jsem to a možná jsem přecitlivělá, ale u toho se mi vždycky svírá žaludek.
Každopádně jsem se chtěla ještě zmínit o tom, jak tu jsou snad všichni olympionici naprosto v pohodě, milí a vstřícní. Často v tom co dělají patří mezi nejlepší desítku na světě a i přesto, nemají důvod si na něco hrát. Je to paradox, protože často potkávám průměrně sportovce naší země, kteří stěží pozdraví a pak se s Vámi olympijský vítěz podělí o večeři. Jako by to někdy byly dva různé světy....
Mám ale pocit, že čím je člověk úspěšnější v tom co dělá, tím skromnější a pokornější je. Platí to i u fotografů. Je tu řada borců, kteří by mohli machrovat a přitom se mě vždycky zeptají jak se vede... A nemuseli by.
No, dost filozofování. Po pětiboji jsem zase upalovala na hod oštěpem našich mužů. Z toho nic nebylo, a tak frčím na hotel... Dneska jsem toho moc nesnědla, takže až dorazím, dám si ještě kus salámu, co mám z domova. Na to se fakt těším. Člověk se prostě musí radovat z maličkostí.
Související články
