Je to tu. Později, než by před pár lety byl býval řekl, ale o pár týdnů dřív, než si teď přál. Petr Nedvěd včera odehrál poslední zápas kariéry. V slzách, které k němu šly míň než ke komukoliv jinému, právě skončil hokejista, který absolutně nezapadal do žádné škatulky, ale taky pan Hráč, který svým dokonalým švihem loupal parádní góly, neuvěřitelně lehce bruslil i po čtyřicítce a zařídil si obdivuhodný příběh o zapomnění a znovuzrození. Chlap, s kterým byla sranda a který se bavil životem i hokejem.
Skončil hokejista, který byl pro generaci svých současných spoluhráčů ztraceným Polokanaďanem kdesi za velkou louží, v záplavě naganských hvězd jen vyhnancem, nehodným zvýšené pozornosti, a který nikdy nevyhrál žádnou velkou týmovou trofej…
Jenže Petr Nedvěd čtyřiadvacet let bavil lidi. Byl hráčem, kterého jste mohli zbožňovat, nesnášet, ale nemohl vám být lhostejný. Vždycky jste si ho na ledě všimnuli, vždycky vás něčím upoutal, ať už v dobrém nebo negativním smyslu. Vždycky jste na něj měli nějaký názor. Vždycky si našel svou cestu, jak být v centru pozornosti.
Podle mě tohle stačí k tomu, aby byl někdo považovaný za opravdu velkého hokejistu. Petr Nedvěd mě bavil. Nejen extralize bude chybět.
