Kavka Palaščák i Bukačova slova ukazují na vinu nás všech
Co mi tady furt kňouráte? Takže teď je vlastně celý hokej jedna velká žumpa, kde si zahrají jen děti zbohatlíků. Co řekl Luděk Bukač, evidentně jediný s nadhledem hovořící člověk onoho politickými bláboly protkaného pořadu s Michaelou Jílkovou, má váhu. Ale měl být konkrétní. A jeho obecný soud se netýká jen bruslí a puku.
Slova pana doktora Bukače o tom, že se trenéři ani rodiče nechovají férově, že v hokeji – zde tedy tom mládežnickém – existuje neřád korupce, jsou velmi vážným obviněním systému. Pokud by byla konkrétní a mířená na jasné situace, pak by něčím možná i pohnula. Takhle jim význam přikládá pouze renomé toho, kdo je pronesl.
Ono pohnutí místo toho způsobil případ Palaščák. Zosobnil v sobě všechny ty řeči, které člověk, pohybující se v hokejovém prostředí od dětství, slýchá mraky. Že ten hraje, protože fotr platí, a že jiný na to má a nemůže se ukázat, že někdo někomu šlape po štěstí.
Nedělám si iluze, že často podobné pomluvy nejsou založené na pravdě. Jistě jsou. Ovšem dokud někdo neukáže na jasný prohřešek, jde skutečně jen o pomluvy. Proto je dobře, že pan Palaščák se svojí zkušeností vyšel ven, byť pro mě je v celém tom videostopu za kavku víc on, než Vladimír „A co jste si jako myslel?“ Růžička.
Jestliže totiž bylo prostředí ve Slavii (a dosadit lze jistě řadu dalších klubů) tak prohnilé, jak popisuje, proč na něj nepoukázal? Proč přistoupil na vekslácká pravidla a tasil obnos, nikterak malý? Kdyby nic jiného, to mu nevadilo, že právě tímhle třeba potenciálně mohl otrávit chuť od hokeje někomu nadanějšímu než je jeho syn?
Růžičkovu vinu a stejně tak Palaščákovu ať určí soud. Ať jdou oba klidně bručet, když si to zaslouží. Vinni jsme ale všichni. I z obecného ataku pana Bukače, mířícího na tu špatnou složku hokeje (protože zdaleka ne všechno v něm je tak zkažené, jak teď vypadá), je třeba rozklíčovat, že nejde o potíže, začínající a končící na vrátnicích zimních stadionů.
Tohle se přece děje všude kolem nás. V zemi, kde každý zná každého a kdo poslouží vlivnějším, má se líp, přece není překvapení, že si někdo nechá zaplatit – a jiný zaplatí – protekci. Čachruje se s pozemky, uplácí se při veřejných zakázkách, ti, kteří rozhodují, jsou zváni na dovolené těmi, o nichž je rozhodováno, na dálnicích se vybržďují ti, kteří jedou, jak mají. Podívejte se kolem sebe, třeba na svou sbírku nelegálních CD a filmů. Ti samí lidé, kteří nerespektují pravidla, pak dávají své děti na hokej i jiné sporty. A ti samí lidé nebudou měnit svoji morálku jen proto, že sport přece vyžaduje fair play.
Upocené dědictví komunismu, kde dobře se měl jen ten, kdo obešel systém, je v nás, bohužel, stále zakořeněné. A nezbavíme se ho jinak, než že začneme chápat slušnost a poctivost jako něco samozřejmého, nikoliv hodného vysmívání.
Případ Palaščák, jedna ryba z obřího hejna, uvízlá v síti, napovídá, že k takovému stavu máme ještě daleko.
A jen poznámku na závěr zase trochu hokejovou: Mladého Davida Palaščáka jsem nikdy hrát neviděl. A jestliže podle všeho nevěděl o tom, co se děje mezi jeho otcem a Růžičkovými nohsledy, pak je mi ho líto. Kdyby ale byl co k čemu, kdyby byl výjimečným hráčem, jednoduše se prosadil. Možností měl dost. V Berouně nedělal bod na zápas, jak tvrdil tatínek, za 24 utkání tam nasbíral přesně 6 bodů. Tři góly, tři asistence. Coby mládežnický útočník možná za něco stál, ale hrát dospělý hokej je o něčem jiném.
Znám větší frajery, kteří byli ještě coby junioři zralí na NHL a jednoduše to nedali a buď skončili, nebo se dneska plácají v nicotě. Ani půl milionu a to, že se o vás postará trenér, z vás hokejistu neudělá. Na ledě se stejně vždycky ukáže, že to okolo jsou jen kecy. Někdo má cestu složitější, jiný snazší. Ale ten, kdo nekňourá a maká, se nahoru jednoduše dostane.
