Vzestup vytrvalé vojačky. Plíšková připomíná Berdycha, je ale v jiné situaci
Abyste vyhráli grandslamový turnaj, nepotřebujete pouze žhavou formu. Ale také štěstí, všechny okolnosti do sebe musí zapadnout jako puzzle. Ač Karolína Plíšková předvedla v Austrálii tenis hodný grandslamové šampionky a mohla se přetrhnout, to mámivé světýlko jménem velký titul zůstalo zase v dáli.
I proto, že los naložil dlouhonohé Češce velkou porci. Porazila za sebou dvě soupeřky, jež vlastní dohromady 25 grandslamových titulů (Muguruzaovou, S. Williamsovou). Třetí vítězku majoru v řadě už nepřetlačila. Božský obrat proti Sereně W. ji vyždímal fyzicky (opět hrála se zatejpovaným levým kolenem, ale sportovně se na něj po zápase nevymlouvala) a možná ještě víc mentálně. Na kurt šla 24 hodin po velkém vypětí, zvlášť v prvním setu se rozjížděla ztuha. „Den odpočinku by se mi hodil. Cítila jsem, že mi sem tam chybí síla,“ konstatovala.
Přesto Plíšková ukazovala, že se nepřestává zlepšovat a blíží se na vrchol svých sil. Naomi Ósakaová předvedla absurdně dobrý tenis. Trefila 56 winnerů oproti 30 nevynuceným chybám, tahle japonská tsunami by rychle smetla 99 procent jiných. Ale pilná včelka na druhé straně sítě jí čelila hrdě.
V oku bouře zůstala klidná, hrála bod po bodu, vážila si každé výměny. S nadalovským zaujetím a soustředěním čekala na šance. Tenistka, která měla dříve občas sklony vést zápasy až příliš rychle a ledabyle (buď to půjde, nebo ne), byla jak ze žuly. „Hrála možná nejlepší utkání života, nemyslím si, že tohle může opakovat,“ soudila Plíšková o výkonu Ósakaové. „Ale ani já ze sebe nemůžu být zklamaná.“
Dětská trenérka sester Plíškových Zuzana Rolenčíková říkala dvojčatům z Loun malí vojáci. „Co jsem řekla, to udělaly bez jakýchkoliv úšklebků nebo řečí. Fakt byly jako děti naprosto úžasné,“ vzpomínala. Janu Kodešovi připomíná Karolína jeho dobrého známého. „V ctižádostivosti a systematičnosti bych ji přirovnal k Ivanu Lendlovi. Je u ní vidět takový drajv. Někteří lidé jí nefandí tak jako Kvitové, ale Lendlovi také řada lidí nefandila, protože byl takový studený. Jsou podobné typy,“ míní.
Ano, Plíšková stejně jako Ivan Hrozný nehraje tenis, aby se zalíbila všem. Je svá, mluví někdy až brutálně upřímně, sem tam vypálí výrok, z něhož si člověk drbe hlavu. Trenéry v minulosti točila víc, než by bylo zdrávo. Co se ale počítá, je její systematická práce, touha být v tenise NĚKDO. Investuje do sebe horentní sumy, neškudlí. Za poslední půlrok se obklopila zahraničními kapacitami, trenérkami Rennae Stubbsovou a Conchitou Martínezovou.
Náročné koučky ji dokázaly ještě víc rozhýbat, hraje pestřeji, dospěleji. Už tolik nehřeší na jistou mezihru, méně vyčkává a je víc ochotná útočit. Ač o sobě říká, že není tréninkový typ, i v přípravě je prý svědomitější a trénuje s větším zaujetím. Práce na pohybu zůstane u tenistky, jež má dlouhé nohy jak chůdy, celoživotním úkolem, i zde je však vidět progres. I v osobním životě vypadá mladá paní spokojená, zdá se, že ji nic neodvádí od práce.
V březnu bude Plíškové 27 let, má na kontě jedno grandslamové finále a dvě semifinále. Na někoho může její pouť působit jako věčné pokusy Tomáše Berdycha rozrazit hlavou grandslamovou zeď. Na rozdíl od chasníka z Valmezu se Plíšková ale narodila do lepší doby v ženském tenise. Ten bude mít devátou různou vítězku z devíti posledních grandslamů, pokud v sobotu zvítězí Petra Kvitová.
Co se talentu týká, je ženská špička široká a srovnaná, jako nikdy v dějinách. O to víc se počítá vytrvalost a odhodlání. Obě tyto kvality Plíšková demonstruje, stále se otesává v lepší a lepší hráčku. A „Sezonu jsem ještě nikdy v životě líp nezačala. Cítím se skvěle, mám kolem sebe výborný tým. Věci, na kterých pracujeme, fungují. Nechci být negativní. Přijdou další grandslamy, zase budu mít určitě šanci.“
