Zprvu nechtěl ten malý blonďatý klučina o tenise ani slyšet. S tátou Martinem rád vyrážel na lyže a obloučky mu šly skoro jak Stenmarkovi. Do přezkáčů by se obouval hned. Ale na kurty? No když to musí být, pokrčil rameny poslušně. Jindy naopak remcal. Kdyby jen tenkrát tušil… „Začínal jsem kolem pěti let a ani nevím, jak jsem to přežil. Rok to byl se mnou vážně problém,“ vzpomínal kdysi Tomáš Berdych. Muž, který má na kontě 13 titulů z turnajů ATP, ale další už nepřidá.
Berdych nepatřil k všesportovním talentům. Při fotbale a jiných míčových sportech působil vytáhlý kluk toporně. Ale jakou páru měl v ruce! Když se ve škole ve Valašském Meziříčí soutěžilo v hodu krikeťákem či granátem, bylo to jen o druhé místo. Tomáš ostatní porážel o patnáct, dvacet metrů. Až učitelům někdy nestačilo pásmo na měření hodů.
Ukazoval se dar, který dostal shůry. Vytáhlá postava, dlouhé paže, rychlá ruka a silný švih. Zřejmě mohl být i dobrým oštěpařem či nadhazovačem v baseballu. On svou páku ale prodloužil o tenisovou raketu a dostal ve Valmezu skvělé základy od svého prvního opravdového kouče v tenisu – Arnošta Vaška. Ten ho brzy začal dávat za příklad ostatním. Zvlášť forhend, jenž měl v budoucnu patřit k pěti nejlepším na světě, šel Berdychovi náramně.
Ještě předtím si mladík musel odkroutit klasické strasti začínajících sportovců. Máma Hana pracovala jako lékařka, táta u dráhy. Rodina nebyla bohatá, ale jediného syna podporovala, jak mohla. S tátou putovali po turnajích, spali v ubytovnách, protože peněz neměli nazbyt.
Brzy začal Tomáš patřit k nejlepším juniorům v zemi, nebyl ale brán za takový talent jako třeba Ivo Minář. Ani při výjezdech na juniorské grandslamy na sebe nestrhával extra pozornost, nejdál to dotáhl do čtvrtfinále Wimbledonu.
V tu dobu se ale také na prostějovských kurtech, kam mezitím Berdych přesídlil, udála historka, na níž nezapomene známý expert Jan Kukal. „Pamatuju si na jeden společný trénink, když jsme šli na krev. Dvě hodiny spolu s Jirkou Novákem, tehdy u nás nejlepším tenistou, makali. Bylo mu asi sedmnáct a mysleli jsme, že mu pak bude zle, až se pozvrací. Místo toho šli za chvíli na kurt a Berďa Jirku porazil. Po téhle story jsem si uvědomil, že jednou bude hodně dobrý,“ vzpomíná bývalý Novákův kouč.
Nenechal se otrávit, prokázal odolnost
Jak dobrý? Kariéra tohohle urostlého mladíka s dlouhými vlasy začala v nejdůležitějším období, tedy při přechodu mezi muže, najednou ostře akcelerovat. Na prostějovských kurtech ho cepoval Jaroslav Navrátil, v pouhých osmnácti se Berdych objevil mezi elitní stovkou ATP Tour.
Teritorium turnajů kategorie challenger a future přeskákal rychle jako žádný jiný Čech a popíral tvrzení, že domácí tenisté dospívají později. Silou a razancí úderů od základní čáry představoval moderní prototyp hráče, býval srovnávaný s ruským bohatýrem Maratem Safinem.
Když v roce 2004 skolil na olympiádě v Aténách světovou jedničku Rogera Federera, zrodila se skutečná star. Za rok svou pověst potvrdil v pařížské hale Bercy, kde ovládl pětisetové finále proti svému pozdějšímu manažerovi Ivanu Ljubičičovi. Ve dvaceti letech získal první a také jediný titul ze série Masters.
Patřil do stejné skupiny supertalentů jako jistý Rafael Nadal či o rok mladší Novak Djokovič s Andym Murraym. Tahle parta tehdy stála na stejné startovní čáře a nakonec až na Federera předčila celou konkurenci. Byť Berdych spíš klopýtal na chvostu téhle společnosti.
Je však příkré hodnotit jeho kariéru podle srovnání s nejlepšími borci, které kdy tenis poznal. Byť se nakonec ukázalo, že urostlý Čech má v rychlosti a kočkovitosti pohybu manko stejně jako při řešení vypjatých okamžiků na největších akcí, kde tu pokazil nahraný úder, tam si nepomohl prvním podáním. Postupně se stal příliš čitelným, někdy sám pochyboval, že na úplně nejlepší má. Začalo být zřejmé, že nebude nástupcem Ivana Lendla, ale spíš věčným korunním princem, nejlepším z druhé garnitury hvězd.
Pokud Berdych něco nemá rád, jsou to unáhlená rozhodnutí, jednání bez promyšleného plánu. Konzervativní chlap až paličák. To byla jeho silná stránka a slabina zároveň.
Svůj tenis měl postavený na pevném zdraví a konzistentnosti výkonů. V top 10 žebříčku díky tomu strávil 369 týdnů, to je víc než sedm let. Sedm let na vrcholu v tak konkurenčním prostředí, jakým tenis je! Abyste se udrželi tak vysoko tak dlouho, musíte sakra pracovat a neustále se zlepšovat.
Vyhrál 13 turnajů ATP, vyšplhal se na čtvrté místo žebříčku. Prodral se do finále Wimbledonu a šesti dalších grandslamových semifinále od Melbourne, přes Paříž až po New York. Čtyřikrát porazil Nadala, šestkrát Federera, třikrát Djokoviče. Ale také od nich schytal celkem 63 porážek. Obyčejně v posledních fázích turnajů, kde na sebe vzhledem k vysokému žebříčku naráželi.
Nenechal se otrávit, prokazoval skutečnou odolnost. Cestoval s chutí, pochvaloval si, že v letadle vždy usne jako dudek. Měl opravdu rád tenisový život. Tu centrifugu letišť, hotelů a stadionů. Uvědomoval si privilegium, že se může živit s raketou.
„Pokud někdo řekne, že ho tenhle život nebaví, ať si zkusí chodit na šestou do práce. Neměnil bych. Není nic lepšího než mít sport, který mě strašně baví, a živit se jím,“ líčil. Může sice žehrat na to, že se narodil do špatné éry velikánů, zároveň ale čím dál líp honorované. Tenisem si přišel na skoro 30 milionů dolarů, skoro o třetinu víc než Ivan Lendl.
Také si to odpracoval. Počínal si jako stroj, který rovněž na kurtu i svým introvertním projevem připomínal. Tedy pokud se zrovna nehádal s rozhodčími, což byla jeho oblíbená činnost. „Nemyslím, že ho ve Francii moc lidí zná. Je to fantastický tenista, ale hraje tak mechanicky. Myslím, že běžného fanouška tím nemůže nadchnout. To už musíš být kouč, který studuje techniku, abys ocenil Tomášovy kvality,“ řekl mi kdysi ostřílený novinář ze sportovního deníku L´Équipe Vincent Cognet.
Tak Berdycha viděl svět. Doma zase hrál na nervy svým příznivcům. V disciplíně, jak vzbudit velké naděje a vzápětí zklamat, skutečně vynikal. Stejně tak, jak jednoduše dokázal házet porážky za hlavu, si ale mnoho nedělal ani z mínění lidí. „Tenis hraju pro sebe, ne pro ostatní,“ opakoval. Prostě solitér, který se sám vypracoval a nenechal se do ničeho nutit. Měl svůj život a o zbytek se nestaral.
Na leckoho působil odměřeně, ale spíš si hlídal soukromí. Má rád muziku, sbírá hodinky, baví ho rychlá auta. S manželkou Ester postavil sídlo jižně za Prahou, rádi však vyrážejí do světa.
Odchází jako nejlepší český tenista třetího tisíciletí, který zemi dovedl k dvěma Davis Cupům. Týmovou soutěž měl skutečně rád, vracel se do ní léta pravidelně, ač si tím dost možná ubližoval v individuální dráze.
Ani v tomhle se ale nenechal zviklat. Jak bylo jeho zvykem po celou kariéru, jel si dál svou lajnu.
Jako stroj.
