Wimbledon bez (Bělo)Rusů? Dobrý krok, i když trpí nevinní
Poslední masový exodus zasáhl Wimbledon v roce 1973, kdy ho bojkotovalo sedm desítek hráčů ATP ze solidarity k Nikimu Piličovi, který nenastoupil za Jugoslávii k Davis Cupu proti Novému Zélandu a byl za to potrestán zákazem účasti na několika turnajích. Tehdy zvítězil Jan Kodeš a dodnes mu je občas předhazováno, že triumfoval v neúplném ročníku.
Letošního Australian Open se nemohl zúčastnit vyhoštěný obhájce titulu Novak Djokovič a Wimbledon proběhne bez ruských a běloruských jmen.
Není to nic, co by měl člověk slavit. Zvlášť uvážíme-li, že téměř všichni ruští i běloruští tenisté se vyjádřili proti válce, v drtivé většině žijí a trénují v zahraničí, mají zahraniční týmy.
Ano, krok Wimbledonu zasáhl nevinné. Co je však jeden ušlý tučný šek a dvoutýdenní volno začátkem prázdnin proti hrůzám, které prožívají oběti Putinovy války na Ukrajině?
A ať si ruští i běloruští tenisté myslí cokoliv, stále platí, že jsou představiteli zemí, odkud pochází a mají vysokou vizibilitu. Jsou symboly země, která vyvolala tuhle ohavnou válku a vraždí civilisty včetně dětí na Ukrajině.
Že po dva týdny nebudou moct vykonávat svou práci a hrát tenis ve svobodném světě, jehož pravidla a hodnoty Putinova agrese pošlapává, je správný krok.
