Dubajský turnaj byl založený teprve před třiceti lety a ženy v něm absolvovaly teprve třiadvacátý ročník. Historií ani věhlasem se nemůže rovnat stoletým grandslamovým gigantům, na nichž stojí svět profesionálního tenisu. A po pravdě řečeno při pohledu na šejky, jimž se v sobotu po finále ani nechtělo z lóže na vyhlašování, se není čemu divit.
Přesto má triumf Barbory Krejčíkové u Perského zálivu nádech naprosto výjimečného počinu, jenž se může rovnat těm největším českým spektáklům. A v mnohém je i překonává. Zcela jistě se dá hovořit o největším českém ženském titulu mimo grandslamovou sféru v dějinách.
Proč? Dubaj a Dauhá si rok co rok střídají status turnaje WTA 1000, po grandslamech nic většího není. Letos byl dubajský rok, proto do města dorazilo devět z deseti nejlépe umístěných hráček v žebříčku. A pak také světová třicítka Krejčíková, která měla do té chvíle v sezoně nevýraznou zápasovou bilanci 5:4 a prohrála tři z posledních čtyř mačů.
Kdybyste chtěli psát scénář sportovního trháku pro Hollywood, nevymyslíte to líp. Čtyři odvrácené mečboly v druhém kole Darje Kasatkinové, čtvrtfinálová otočka z 0:6 a 1:3 proti letos zatím neporažené Aryně Sabalenkové, pokažení narozenin Jesiccy Pegulaové, které v semifinále dáte v rozhodující sadě kanára. A pak čirá bezradnost favorizované světové vládkyně Igy Šwiatekové ve finále.
Během sedmi dnů svedla Krejčíková šest utkání, lepšila se skoro míč od míče. Jako pátá hráčka dějin porazila na jednom turnaji tři žebříčkově nejlepší tenistky planety, jako první to však dokázala ve třech dnech. Jistě, dnešní špička je tak široká a nestálá, že jsou podobné věci vlastně očekávatelné, ale stejně…
Tohle byl turnaj, na který by minimálně Česko nemělo dlouho zapomenout. Pokud odmyslíme takové šlehy jako první titul Petry Kvitové ve Wimbledonu, samotnou Krejčíkovou před dvěma lety při Roland Garros či happy end její mentorky Jany Novotné ve Wimbledonu 1998, máme zcela neochvějně největší český titul z turnaje, jenž nenese nálepku grandslamový.
Související články
