Vzít rodiny na soustředění je výborný tah. Od prvního dne to vím
Párkrát jsem se v Rakousku přistihl při jedné zvláště slabé chvíli. To takhle najednou přestanete koukat na to, jak se hoši dřou na tréninku, a pozorujete, jak si hrají jejich děti a s nimi maminky těch dětí.
Úplně poprvé, tedy hned první den, co jsme zjistili, že fotbalisté dostali povolenku, že si s sebou můžou přivézt i svoje rodiny, na to člověk koukal trošku jako spadlý z višně. Pak na to padlo slovo s manažerem reprezentace Dušanem Fitzlem, který to celkem obratně obhajoval, a během soustředění jsme si na to pak zvykli jako nic.
Co ovšem nejvíc obhajuje takový netradiční krok národního týmu, jsou tyhle dvě výhry, zejména samozřejmě ta proti Rusku. Tyhle štychy totiž teprve dokazují, že vedle fotbalového umu, drilu a takových věcí, je třeba i úplná pohoda. A tu reprezentanti se svými rodinami rozhodně měli.
Vidíte, proč o tom píšu. Je to velké téma a když po výhře nad Ruskem padla otázka na to, jak vydařený nebo nevydařený shledává trenér Pavel Vrba uplynulý rakouský kemp, řekl k němu taky přesně toto:
„Možná to je poprvé, co se to někdy udělalo, ale výrazně nám prospívá prostředí, které jsme měli na soustředění a to pomáhají vytvořit rodiny, které s hráči přijely. Byl to správný krok a budu si za ním stát, ať se v budoucnu stane cokoliv.“
Chvíli soustředění vypadalo jako dětský tábor, ale proč někdy nebýt překvapiví, udělat možná na první pohled bláznivou věc? Věřím totiž v to, že když se výběr Pavla Vrby často opírá o svou partu a na kterékoliv tiskové konferenci to zdůrazňuje jako svou silnou zbraň, tohle k tomu hezky sedí.
Já budu určitě ten první, který řekne, že „ať se v budoucnu stane cokkoliv“, nikdy mě nenapadne taková blbost, že rodiny rozptylovaly fotbalisty a ti pak jeli na EURO nepřipravení. Nikdy to nebude tenhle důvod.
