Nikdy předtím ve své historii nedokázala Belgie to, co teď na mistrovství světa v Rusku. Eden Hazard, Kevin De Bruyne, Romelu Lukaku a další dosáhli největšího úspěchu ve fotbalových dějinách své země.
V tuto chvíli není podstatné, jestli mělo mužstvo Roberta Martíneze na víc, objektivní pravda je, že Belgie v těchto časech patří k nejlepším výběrům světa z pohledu individualit.
Kromě své vlastní výchovy a základům, které dala svým hráčům, může děkovat zemím jako je Anglie, Německo, Francie, Španělsko, Itálie...
Právě v Anglii hraje drtivá většina belgické nominace – jedenáct fotbalistů. Tři jsou v bundeslize, dva v Ligue 1, La Lize...
Ústy belgických novinářů, není možné, aby se „ďáblové“ dostali tak daleko, aby se etablovali ve světové špičce, kdyby jejich mužstvo stálo na hráčích z Jupiler League.
Ta zkrátka není dostatečně dobrá, aby hráči, kteří jsou v jejím rámci v mladém věku jinak slušně vychováváni, byli připravení čelit dvakrát Anglii nebo Brazílii způsobem, jakým jim čelil tenhle výběr.
Mezi nejlepší čtyřku se na turnaji dostala ještě jedna reprezentace, která řeší úplně stejný problém – Chorvatsko.
Jde o dvě země, které doma nejsou v žádném případě připraveny rovnat se s evropskou, natož se světovou konkurencí. Manažeři, a mezi ně se počítá i například kontroverzní postava Dinama Záhřeb Zdravko Mamič, si rychle uvědomili, že jejich národy se těžko prosadí bez pomoci velkých lig.
Hráči v Dinamu mají docela běžně odehráno v devatenácti dvaceti letech kolem čtyřiceti ligových zápasů, a ano, je pravda, že leckdy je to i na „příkaz“ Mamiče. Ať už se nám takový přístup líbí, nebo ne, zcela splňuje svůj účel. Jen je potřeba mít cit pro hru, umět si vybrat ty správné fotbalisty, a ty pak prosazovat, stát za nimi a klidně jim i trošku prošlápnout cestu. To je Mamičovo vidění světa, a ostatně i několika dalších manažerů.
V našich poměrech bere fotbal podobně například Jaroslav Starka v Příbrami. Opět se jedná o kontroverzní postavu, i v tomhle případě ale využívá své klubové moci směrem k mladým hráčům. Takhle prosadil do ligy Tomáše Pilíka , Dominika Maška, nebo později Antonína Baráka a teď například Jana Matouška.
Ačkoliv vám několik trenérů dle svých zkušeností řekne, že bez starších hráčů nejde, aby mužstvo fungovalo a mělo pravidelné výsledky, mladí do téhle symbiózy stejně tak patří. Ti, kteří by jednou mohli – a vlastně i měli – dát naději českému fotbalu.
Málokdo tuhle rovnici ale chápe. Opravdu málokdo... Jen namátkou, stačí si vzít příklad Patrika Žitného, devatenáctiletý talent Teplic, jenž dostal v minulé sezoně na jaře šanci v deseti utkáních, dal čtyři branky a Vítězslav Lavička ho má v merku pro jednadvacítku.
V generálce se Sokolovem sice dostal šanci, ale až od druhé půle. Stihnul se ukázat, podílel se na dvou gólech. Je finančně zajímavý pro Teplice, a jednou třeba sportovně zajímavý pro český fotbal.
V Česku jsme ještě na trend, který si dávno osvojili v Chorvatsku a Belgii, nenajeli. Možná ze strachu, nebo možná proto, že si vůbec nevšímáme, jak hluboko klesáme na reprezentační úrovni.
Belgie nejen za svou vlastní práci, ale i za dokonalé pochopení vlastního postavení vůči Evropě, sklidila v sobotu světový bronz.
Chorvati v neděli berou nejhůř stříbro...
Témata:
fotbal, blog, sport, Belgie, Jan Podroužek, ms ve fotbale 2018, MS fotbal 2018, Sport na Heureka.cz
Související články
