Bude to znít až nechutně cynicky, ale nic jiného dělat stejně moc nejde. Prostě zapomenout. Zapomenout na to, že se stala nějaká křivda, že se řízení zejména odvetného zápasu v Kyjevě zdálo být pod kontrolou polských sudích. Mnohem podstatnější jsou jiné ukazatele, ty herní, protože ty by měly s postupem doby minimalizovat možnost, aby někdo Slavii znovu seřezal píšťalkou...
Z celého dvojzápasu je patrný názor na fotbal obou týmů, respektive jeho trenérů.
Dynamo je mužstvem pragmaticky řízeným bývalým vynikajícím obránce Alexandrem Chackevičem, který hrával za Dynamo v jeho poslední slavné éře, kdy hrálo semifinále Ligy mistrů, a kam ho dokopaly skvělé individuality Andrej Ševčenko a Sergej Rebrov.
Chackevič evidentně vidí zápasy jako devadesát minut hry, v nichž musí být absolutně minimalizováno riziko, že jeho mužstvo dostane gól. Všechno ostatní už má vyplývat z individuálních schopností ofenzivních hráčů, a ty v osobách Benjamina Verbiče a Viktora Cygankova rozhodně má.
A pak je tu Slavia Jindřicha Trpišovského. Kouče, který je naopak ochoten jít na absolutní riziko hlavně proto, aby pobavil vlastní fanoušky a kohokoliv dalšího, kdo má prostě rád fotbal.
Je celkem jasné, kam se většinově divák přikloní. Jinými slovy, koho si radši pustí v televizi, nebo na co si zajde.
Ovšem může být taky trochu liché hodnotit celý dvojzápas tak, že Slavia měla spoustu pasáží, v nichž Dynamo výrazně přehrávala. Jde totiž o to, že plody radosti stejně sklízel ukrajinský výběr.
Slavia opravdu Dynamo zejména v poslední půl hodině prvního zápasu, na konci prvního poločasu odvety a pak i po většinu druhé půle přehrávala, ale byl to právě střet obou světů, který to dopustil.
Střetl se názor Chackeviče a názor Trpišovského, a celé to do sebe zapadlo tímto způsobem. Výsledkem nicméně bylo, že „sešívaní“ remizovali doma 1:1 až díky penaltě Josefa Hušbauera z nastavení, a v odvetě prohráli 0:2.
Možná v těchto utkáních hrály velkou roli zkušenosti obou týmů, vždyť Dynamo je pravidelně účastníkem hlavní fáze evropských pohárů bez přestávky zhruba dekádu. Slavia se tomuto zvyku teprve učí, a nejde si nevšimnout, že v těchto dvou zápasech se hráči občas uchylovali ke spoléhání se na sudího lacinými pády. To, čím se v české lize občas šikovně spasí, tady kdekdo přehlédne, byť je jasné, že se otíráme o v tuto chvíli mimořádně ožehavé téma, protože se dá říct, že Daniel Stefanski v Kyjevě pískal všechno možné, jenom ne fotbal...
Ještě důležitější je ale sebevědomí slávistů. Kolikrát si Vladimír Coufal dával proti svému soupeři radši velkého fóra, místo toho, aby ho zlikvidoval stejně jako téměř kohokoliv ve FORTUNA:LIZE. A tak to bylo se vším. Josef Hušbauer neměl už tolik času vymyslet klíčovou přihrávku, Jaromír Zmrhal se taky v dobré příležitosti odcentrovat několikrát nechal doběhnout obráncem a balon do vápna nedostal.
Přesto všechno byly výkony Slavie více než sympatické. Ukázala, že její práce se sune kupředu, že ani soupeř formátu Dynama není dost, aby se rodící se mužstvo leklo a udělalo před ním krok nebo dva zpátky.
Ale ještě stále to chce čas. A v tuhle chvíli ještě zvítězila čirá pragmatičnost, možná nelíbivá, nad aktivitou a herní vášní.
Související články
