Sparta a Baník: Prohlášení, která nemusela a neměla být...
Sotva den po „statementu“ Sparty k případu Matěje Pulkraba použil docela podobné znění i Baník, který se rozhodl vyjádřit k odchodu svého talentu Ondřeje Kukučky. Jistě se najde plno výhrad k obsahu jedné i druhé zprávy, mnohem víc ale zaráží, že kluby takto vůbec postupují. Nemusí. A z úcty k síle jejich značek a odkazu by ani neměly.
Počáteční chybou obou případů je skutečnost, že Sparta i Baník je nevyřešily včas a nechaly je zajít do momentu, kdy nad nimi ztratily kontrolu. Sezona se z pohledu posledního roku hráčských smluv kácí v její polovině, tedy po Novém roce, odkdy po takto nechráněných fotbalistech může sáhnout kterýkoliv zájemce a uzavřít s nimi smlouvu o budoucím přestupu, využije takzvané Bosmanovo pravidlo.
To je klíčová chvíle, která kluby ohrožuje na jejich zájmech, pokud třeba samy plánují, že o takové hráče nechtějí přijít, nebo pokud nemají svůj postoj vyřešený a lavírují. Jako Baník a Sparta.
Aby se těmto událostem dalo včas předejít, definitivní rozhodnutí musí chtě nechtě přijít už v létě, tedy rok před koncem dotyčných hráčských smluv. Prostě musí, protože pak se jim může další vývoj vymknout z rukou. V tu dobu musí kluby vědět, jestli hráče chtějí, nebo nechtějí, a jak je na tom v této otázce sám hráč.
V případech Ondřeje Kukučky a Matěje Pulkraba, ale i v tom rok starém Srdjana Plavšiče nastalo z různých důvodů vyhnívání, otálení. Situace zrály do bodu, kdy za á přestanou být Sparta a Baník pány svého osudu, a za bé informace o tom ještě ke všemu mohou unikat ven. Z jejich pohledu je to pak celé špatně.
Když pak vyleze, že sparťanský odchovanec se případně chystá převléct do červenobílého, umocňuje to citlivost problému na ultimo. V tu chvíli, v očích některých, začnou možná zanikat základní a prvotní nedorazy mateřského klubu popsané výše a ve velkých emocích se řeší až druhořadé, byť pro fanoušky pochopitelně podstatné otázky. „Jak si může sparťan dovolit byť jen přemýšlet o odchodu směr Eden?!“
Všechno graduje, nervy jak osmičky dráty. A za těchto nechtěných, ale vinou klubů taky zasloužených okolností se objevují brzdy typu sparťanský „statement“ a baníkovské napravování „tendenčního článku“, který ale ve svém prohlášení vůbec nerozporuje, naopak všechny podstatné informace Sportu jsou v obou vyjádřeních bez mučení potvrzeny.
Místo aby vyšlo přibližně toto: „Klub X se nedohodl s hráčem Y na pokračování jeho působení, ke 30. červnu tedy Y končí v klubu. Ať se ti v další kariéře daří, Y.“
Případně se to dá doplnit komentářem sportovního ředitele, proč nedošlo k dohodě, stručně, věcně. Klub nechtěl, nebo hráč nechtěl… Žádné nesmysly typu, že klub byl tak velkorysý, že v době hráčovy smlouvy se staral o dotyčného zdravotní stav. To je zcela pod úroveň značek Sparty a Baníku, tradičních veličin českého fotbalu.
Těm se v poslední době příliš nedaří, špatní jsou ale všichni kolem. Hráč, protože nechce prodloužit smlouvu, nebo protože váhá. Novináři, protože to vyhmátli a vystřelili ven. Cílový klub, protože si dovolil „šlohnout“ hráče. Prostě kdokoliv, kdo se namane.
Ve skutečnosti si to ale Sparta a Baník komplikují úplně samy.
A přitom nemusí. A neměly by.
