Žádná smůla. Za zranění opor Arsenalu je odpovědný Wenger
Mohla by to být jedna z nejjistějších sportovních sázek současnosti. Jakmile sezona nabere pořádné obrátky, naplní se marodka Arsenalu až po okraj. Konstanta. Automatický jev, opakující se rok co rok. Fanoušci londýnského klubu tak znovu začínají žehrat na nepřízeň osudu a nebetyčnou smůlu. Nadpřirozeno s tím ovšem nemá nic společného. „Kanonýři“ si za opakující se problémy mohou sami. Hlavním viníkem je trenér Arséne Wenger.
Dva poslední ligové zápasy, pouze jeden bod. A navrch zranění čtyř klíčových hráčů. Sezona Arsenalu je od úvodu plná pádů a vzestupů, z tohohle sešupu se však bude slavný klub jen těžce sbírat. Na přelomu listopadu a prosince je tu totiž situace, kdy klub prakticky nemá s kým hrát.
Mimo hru jsou dlouhodobě zranění Jak Wilshere, Danny Welbeck, Tomáš Rosický, či Theo Walcott.
K nim se navíc ve zmíněných dvou duelech přidali i Alexis Sánchez, Francis Coquelin, Laurent Koscielny a Kieran Gibbs. Minimálně první dva zmínění by měli chybět až několik měsíců. To máme dohromady osm hráčů mimo, z toho minimálně šest na sobě má nálepku „klíčových“. Nejde ovšem o smůlu či nějakou nešťastnou souhru náhod.
Vyplývá to z práce trenéra Arséne Wengera. Ten v létě doplnil kádr pouze o brankáře Petra Čecha, do pole žádnou novou tvář nepřivedl. Otázky na neaktivitu na přestupovém trhu odrážel s tím, že má k dispozici dostatečně kvalitní tým. Ano, kvalitní bezesporu. Ne už ale dostatečně široký. A z toho plynou každoroční trable „kanonýrů“.
Wenger nemůže pravidelně rotovat s hráči, nechávat odpočívat opory a udržovat si je tak v dobré fyzické kondici. Jednoduše proto, že za ně nemá žádnou náhradu. Pak se logicky stane, že se na přetížených hráčích zhuštěný program projeví. Natažené svaly, únavové zlomeniny. Tělo obecně náchylnější k problémům.
V Bayernu Mnichov či Barceloně je až na výjimky prakticky nemyslitelné, aby někteří hráči odehráli byť jen tři zápasy po sobě bez oddechu. V Arsenalu je to naopak. Hráči nastupují, dokud jen trochu mohou. O Sánchezovi se vědělo, že hraje s drobným svalovým problémem. Během reprezentační pauzy odehrál maximální porci minut za reprezentaci Chile, ve spojení s cestováním neměl na odpočinek žádný prostor.
Wenger toho ovšem nedbal a elitního útočníka ponechal v utkání Ligy mistrů proti Dinamu Záhřeb po celých 90 minut. V utkání, kterému Arsenal dominoval a po poločase měl dvoubrankový náskok. O pět dní později přišlo utkání na Norwichi, kde se Sánchez zranil a čeká ho dlouhá pauza. Ruku v ruce s častými zraněními jde i fakt, že Wenger spoléhá na hráče nižšího vzrůstu, kteří jsou svým somatotypem ke zraněním obecně náchylnější.
Často se hovořilo o špatném týmu lékařů a fyzioterapeutů, kteří se o hráče londýnského klubu starají. V nich ale problém není. Leží na straně trenéra. Zatímco v jiných klubech Premier League je pravidlem, že kouč naslouchá členům fitness týmu a na základně vzájemné komunikace upravuje program pro hráče, v Arsenalu to funguje jinak. Wenger rozhoduje o všem. O tom, jak se bude trénovat, kdy se bude trénovat, v jakém počasí se bude trénovat a kdo naskočí do zápasů. Je příliš tvrdohlavý na to, aby si nechal poradit. Svůj tým tak opakovaně dostává do situace, že musí bojovat především sám se sebou, než proti soupeřům.
V první polovině sezony se Arsenalu otevřela obrovská příležitost. S ohledem na trápení Chelsea, stále se sehrávající Manchester United a zranitelné City se „kanonýrům“ otevřela výjimečná příležitost, jak ukončit dlouhé čekání na mistrovský titul. Wenger ji ovšem sám odmítá.
