Doufají v to fanoušci napříč Českem, doufají v to nejvyšší muži tuzemského fotbalu. A doufá v to především reprezentační kouč Pavel Vrba. Že se i přes další zdravotní pohromu dokáže dát reprezentační vůdce Tomáš Rosický dohromady na červnové mistrovství Evropy ve Francii. Je to správně? Půjdu proti proudu a nabídnu opačný pohled: Není. Spojení Rosický a národní tým považuji za mrtvé. Uzavřené. Čím dřív si to připustíme a přeneseme se přes to, tím lépe pro celý fotbal.
Jestliže v sobotu odpoledne zavládlo nadšení, že je špičkový záložník po dlouhých měsících, kdy ho mučilo zranění kolena, konečně zpátky na hřišti, o den později ho vystřídalo zděšení. Pouhých 20 minut v zápase proti Burnley stačilo k tomu, aby se Tomáš Rosický znovu zranil. Tentokrát údajně na šest týdnů.
Jak dlouho to ale bude ve skutečnosti? Během posledních let v Arsenalu se totiž stalo pravidlem, že se doba absence zkušeného záložníka neustále prodlužovala. Mohou to být dva měsíce (samozřejmě také nemusí), může to být klidně déle. Tak či tak, jisté je jedno. Rosický se nevrátí dřív než v polovině března. Tedy v době, kdy sezona vstoupí do závěrečné fáze. „Kanonýrům“ půjde o všechno. Není tak úplně pravděpodobné, že by Rosického trenér Arséne Wenger nějak výrazněji vytížil.
Klidně se tak může stát, že bývalý hráč Sparty a Dortmundu pocestuje na EURO nerozehraný, bez potřebné herní praxe a hlavně zátěže. Jeho stav bude hlavním tématem mezi fanoušky i novináři, všechno se bude točit pouze kolem situace muže s kapitánskou páskou. Jak je na tom? Trápí ho něco? Bude hrát? Podobné otázky mužstvu potřebný klid před vrcholem sezony rozhodně nedodají. Co hůř, existuje tu reálná hrozba, že Rosický naskočí do prvního duelu proti Španělsku a jeho tělo prostě povolí. Tak jako se to děje prakticky už devět let.
Reprezentační kouč Pavel Vrba by tak najednou byl postaven před situaci, že přišel o hráče, na kterém stavěl. O stavební kámen svého mužstva a řídící centrum celého týmu. Na takhle krátkodobém turnaji je pro reakci prostoru minimum.
Proto jsem toho názoru, že v tuhle chvíli nezbývá, než se podívat realitě do očí. Není hezká, tak to ovšem někdy chodí. Fotbalové společenství musí obrátit list a připustit si, že začíná „doba po Rosickém“. Nastavit se na novou situaci. Pracovat s hráči, kteří jsou reálně k dispozici, udělat maximum, aby při téhle transformaci neteklo příliš krve.
A ne vzývat fotbalové božstvo, ať se dá středopolař Arsenalu dohromady (je to vůbec ještě možné?). Nepůjde to hned, rozhodně to nebude bezbolestné. To by ale nebylo nikdy. Jednou by se k tomu stejně přistoupit muselo. A pořád lepší nyní, s několikaměsíčním předstihem a s chladnou hlavou, než ve žhavém období šampionátu a v situaci, kdy problémů může být mnohem víc.
Ke všemu výše napsaného se dá zmínit už pouze jediné: BOHUŽEL.
